Pořádný déšť už na západní Keňu nepřišel řadu týdnů a na políčku se zakrslou kukuřicí je to citelně znát. Jakoby sucho nestačilo, je řada stvolů vytrhaná a další zadupaná. Velké oválné stopy mluví jasně. Včera v noci se po poli prošlo několik slonů.
„Ale podívej se. Tady prudce zahnuli,“ volá nadšeně Matthew Rudolph, který se vydal do východní Afriky za jejich studiem z Floridy. Oplácaný Američan ukazuje na stopy, jejichž kulovitost je ustřižena. „Nedošli ani k drátu a radši se dali pryč,“ libuje si. Výrazně větší část pozemku zůstala netknuta a kukuřice tak dál zápolí jen s nedostatkem vody. Odstrašení funguje.
Důležitý při tom není ani tak drát, ale to, co na něm visí. Tedy žluté úly se včelami, které sloni vůbec netouží provokovat. I když jsou totiž tlustokožci, píchnutí do citlivých míst kolem očí nebo třeba na chobotu je pořádně bolí.
Právě na strachu obřích savců z bodavého hmyzu je založen projekt Angličanky Lucy Kingové, který je velkou nadějí při snaze předcházet opakovaným střetům mezi lidmi a slony, jež mají tragické důsledky pro obě strany.
Když kameny a dělobuchy nestačí
„Sloni nechodí po našich stezkách, ale my po jejich. Rolníci kvůli rostoucí populaci a nedostatku půdy osidlují i místa, kam dříve ani nechodili,“ vysvětluje šedesátnice Joannah Stutchburyová. „Dělají si políčka přímo tam, kudy vedou staré migrační tahy divokých zvířat, ale neexistuje autorita, která by v tom lidem zabránila,“ dodává tato zaměstnankyně projektu Elephants and Bees, který podporuje také oxfordská univerzita nebo ZOO v Orlandu.
Sloni při své přírodou naordinované pouti tak najednou narazí na úrodu. Něco sežerou, ještě větší část podupou a co hůře, díky dobré paměti si pohostinné místo pamatují, takže přijdou zas. Pro zemědělce taková opakovaná návštěva příliš velkého nezvaného hosta může být otázkou života a smrti, protože do plodin na svém poli vložili veškerý svůj majetek.
Není divu, že se brání, aby jim sloni vlastnictví neponičili. Vesničané se je snaží odehnat kameny, pochodněmi, boucháním do hrnce, blikáním baterky, dělobuchy nebo výstřely, což však často vede k panice stáda a s ní ještě k větším škodám na majetku a hlavně na zdraví lidí.
A samozřejmě také slonů, kterých se farmáři přes hrozbu vysokých trestů snaží zbavit pomocí kulek nebo jedovatých šípů. Ač se při rychlém snižování jejich počtu mluví hlavně o pytláctví kvůli poptávce po klech na východoasijských ilegálních trzích, vesničané bránící kukuřici mají na ohrožení existence tohoto druhu srovnatelný podíl.
Ještě v polovině minulého století se jejich počty na kontinentě odhadovaly na nejméně tři miliony, dnes je to přes veškerou snahu ochránců přírody sotva 700 tisíc. A dál jich rapidně ubývá.
„Když jsem byla dítě, jeli jsme autem z Mombasy do Nairobi. Zastavilo nás obří stádo, které na hodinu zablokovalo silnici. Zaparkovali jsme u značky „pozor sloni“, máma si jak v reklamě lehla na kapotu a táta ji fotil se zvířaty v pozadí. Bylo to něco tak krásného,“ vzpomíná Stutchburyová, jejíž předci byli britští osadníci. „Když jsem se v 80. letech po dlouhé době strávené v Anglii vrátila do Keni, něco takového už nebylo možné. A dnes už vůbec ne,“ dodává.
Pro lidi jako paní Charity, která žije u podupaného políčka, je slonů však stále příliš. Přesouvají se přes její pozemek při poutích mezi oddělenými částmi národního parku Tsavo. „Včera jich tu bylo deset,“ říká postarší žena z etnika Taita, zatímco na zápraží své chýše snídá hutnou kukuřičnou kaši ugali, která je zde jídlem pro všechny příležitosti. Nicméně oceňuje, že včely slony zastavily. „Dříve jsme měli tři vlastní úly, ale nevšimli jsme si, že by se jich sloni báli,“ dodává tato obyvatelka zapomenuté obce Sagalle, která leží zhruba na půli cesty mezi keňskou metropolí Nairobi a pobřežím Indického oceánu.
Falešné úly k oklamání nepřítele
Nebyli nepozorní sami. Praštilo to do očí až počátkem tisíciletí jednoho z vědců v národním parku Samburu, když na zplanýrované savaně po návštěvě stáda našel jen jeden netknutý strom. Bylo na něm hnízdo divokých včel. Jeho domněnka se pak potvrdila, když pouštěli jejich nahraný zvuk odpočívajícím slonům, kteří kvůli bzučení radši přerušili siestu a vydali se hledat klidnější místo. A dokonce před nebezpečným hmyzem varovali své příbuzné na dálku troubením.
Ochrana jednoho akru (tedy 0,4 hektaru) pomocí včel vyjde na 800 dolarů.
To vedlo britskou studentku Lucy Kingovou k nápadu, že kvůli strachu ze žihadel by se dali chobotnatci přírodní cestou téměř bezbolestně odklonit od lidských usedlostí. Projekt, který jí samotné přinesl doktorát, rozjela nejdříve na třech místech v Keni, ale pro jeho nízké náklady a vysokou úspěšnost (v Sagalle se podle informacích tamních pracovníků projektu snížil počet podupaných polností o 84 procent) ho testují i v dalších osmi afrických a čtyřech asijských státech.
Funguje to tak, že na stromcích či kůlech jsou nataženy dráty, na kterých ve vzdálenosti osm metrů od sebe visí kvádrové žluté úly. „Mohly by být samozřejmě i na stromech, ale tato pozice je mnohem praktičtější. Zaprvé se z ní mnohem snáze dá vybírat med,“ říká můj průvodce Rudolph. „A dostane se tak k němu jen člověk a ne mangusty nebo medojedi.
Drát má navíc tu výhodu, že se rozhoupou i vzdálené úly, když se do něj slon jen lehce opře, což probudí včely k aktivitě,“ vysvětluje dále.
Ochrana jednoho akru (tedy 0,4 hektaru) vyjde na 800 dolarů (cca 17 000 Kč). Což z hlediska západní neziskové organizace může být za ušetření života lidí i slonů přijatelná cena, ale pro keňskou venkovskou rodinu taková suma představuje rozpočet na několik let. Je potřeba náklady dále srazit, aby si nápad osvojily chudé země třetího světa a začaly ho ve velkém uvádět v život.
Z úsporných důvodů je třeba využít i fint, které připomínají matení leteckého průzkumu za použití maket tanků. Na půdě paní Charity se jedná o napodobeniny úlů v podobě žlutě nabarveného prkna, které se s těmi skutečnými pravidelně střídají. Aby chobotnatce dokonale zmátly, mají dokonce i makety s travnatou stříšku, která v originálech chrání včelstva před slunečním žárem.
Medový val s průduchy
Nejde samozřejmě o to vybudovat jednolitý medový val, protože – kdyby nebylo vyhnutí - největší suchozemský savec ho i za cenu pár bolavých bodnutí stejně prorazí. „Mezi políčky musí zůstat průduchy, kterými by sloni mohli ‚prosakovat‘ tam, kam mají namířeno. Část pozemků se tomu musí obětovat a bude v každé oblasti potřeba delší pozorování, abychom viděli, kolik jich tu prochází a jak velké koridory by potřebovali,“ objasňuje Rudolph.
Žihadla nejsou jedinou chytrou a relativně nenákladnou metodou (ve srovnání s oplocením elektrickými dráty), jak zabraňovat střetům mezi tlustokožci i lidmi. Dalšími jsou například ploty potírané směsí automobilového oleje a chilli papriček. Ale včelí varianta kromě odstrašení nepřítele přináší i další benefity. Zaprvé zdatné opylovače a zadruhé med a vosk. Vesničané je nepoužívají pro sebe, ale mají ho jako slušný přivýdělek k lopotě na poli.
Kingová správně usoudila, že „elephant-friendly honey“ – tedy „med šetrný ke slonům“ - bude pro turisty vítaný suvenýr. Její plán prodávat ho ve spřátelených hotelech v Nairobi se ukázal zbytečný, dosavadní zásoby našly kupce mezi návštěvníky už přímo na místě, takže je tu očividný prostor k expanzi.
Nicméně není to tak snadné, jak se na první pohled zdá. O úly je třeba se starat, než se do nich roj nastěhuje. Vyhne se jim, pokud v nich bude třeba jen jediný mravenec. Následnou péči pak od farmářů potřebují i včely. V době sucha, kdy v oblasti nic nekvete, je potřeba obránkyním před slony poskytovat slazenou vodu. K tomu je třeba prachbídně vzdělané rolníky vycvičit a také je při tom kontrolovat. Právě lidský faktor je hlavní slabinou žihadlové defenzívy.
Právě proto se v deset hodin obléknou všichni pracovníci i dobrovolníci projektu do žlutých triček s medovým logem a na korbu svých aut naloží třídu třináctiletých žáků místní školy, aby jim ukázali, jak tato obrana funguje. Kluci a holky si zkoušejí u fotografických pastí vyměnit baterky, přetahují snímky do počítače, zkoumají stopy v půdě a utržené kukuřice a přitom dostávají řadu informací o slonech.
„Dospělé už nepředěláš, soustředit se na mladé dává mnohem větší smysl,“ myslí si Joannah Stutchburyová. „Když jsme sem před sedmi lety přišli, říkaly o nich děti, že jsou to zvířata, která jim ničí úrodu a která je nutné zabít. Dnes jsou to pro ně tvorové, které je třeba chránit,“ prohlašuje s opatrnou nadějí, že budoucnost slonů v Africe není úplně černá.
