Byl to výlet, nad kterým jsem trochu ohrnoval nos, ale nakonec mi pomohl objevit půlku Afriky, kterou jsem do té doby ignoroval. Ale nedivte se, ta loďka byla z laminátu a na boku měla ke všemu ještě inventární číslo. Tady, uprostřed poslední africké divočiny...
Navíc bidlař řekl, že z mokora, tak se té loďce říká, nemáme strčit do vody ani prst, aby nás něco nesežralo. Před deseti lety, když jsem v těchto kanálech mezi houštinami papyru plul poprvé, jsme se tam koupali. A voda byla nádherná, dno písečné.
Teď tam tedy nesmíme strčit ani prst a s koleny u brady plujeme do bludiště močálů, ostrůvků a klikatých vodních uliček stísněných třímetrovými hradbami šáchoru. Vypadá to, že jediné vzrušení bude bolest v kříži.
Čtvrt hodinky to tak opravdu bylo. Pak to však kdesi z nitra těch vodních Stínadel začalo hučet, kejhat, skřípat a řvát. Snad tam někdo řeší českou politiku, říkal jsem si. Šlo to ještě zdaleka, ale už to znělo strašidelně. Blížili jsme se k ptákům.
Hučení z nitra té džungle sílilo a nad námi létalo víc a víc ptáků. Pak jsme vpluli do malé laguny a tam to bylo. Ptačí svět. Z šáchoru se zvedaly košaté stromy, vypadaly jako přerostlé mangrovy. Spousta větví a větviček. A na každé velký pták. Nebo dva. Byly jich tam stovky. Pořvávali, hádali se, syčeli, řičeli, chrochtali, klapali zobáky. Roztahovali křídla s neskutečným rozpětím. Vzlétali a zase usedali, strkali se a vůbec šíleli.
Tady by se bál i Hitchcock. Toto byli Ptáci. Představte si obrovské hejno havranů, jak se hádá, klove, pere, křičí. A vynásobte to deseti: řev, velikost havranů i rozměr zobáků. Takhle to tam vypadalo. Byli tam pelikáni a ibisové. Kormoráni a čápi. Volavky a marabuové s třímetrovými křídly. Zrovna ti s nimi nejvíc strašili.
Čápi marabu sedí na stromě kolem laguny v deltě řeky Okavango.
Ale mrazení naháněli i ti, co nedělali vůbec nic. Stačilo, že nehybně civěli. Hned bylo vidět, že ptáci jsou potomci dinosaurů. Oči, v nichž je led a žravost. Pelikáni s visícími laloky vypadali jako číhající pterodaktylové. A pořád přilétaly další letky ptáků, protože uvnitř tohoto ptačího New Yorku měli hnízda a mladé, které potřebovali nakrmit. Provoz a řev jako na letišti v Heathrow. Nikdy jsem nic takového neviděl.
Ptáci? Dejte mi pokoj
Zažil jsem tady už lvy ze tří pěti metrů, ujížděli jsme před slony, fotili nosorožce, žirafy, mláďata hyeny i jejich lovící mámy, dával jsem si v noci pozor na hrochy a ráno na krokodýly, protože jsme tady kdysi tábořili u jezera, ale teď jsem měl skoro pocit, že toto byl můj největší zážitek.
Ptáci do té doby byli něčím, co jsem v Africe vysloveně ignoroval. Byl jsem vysazený na hopsající impaly a zívající gepardy. Pakůň, nejhloupější zvíře savany, ve mně vyvolal mnohem větší zájem než nejkrásnější ledňáček.
Nikdy jsem nechápal rangery, kteří zastavili auto kvůli nějakému vrabci, oznámili nám, že je to nějaký zobák bečuánský, a protože byl na tu dálku maličký, nechali kolovat kreslený atlas ptáků Afriky, abychom si ho prohlédli aspoň takto.
Tisíce ptáků všech možných druhů sedí na stromech kolem laguny v deltě řeky Okavango, která nikam nevede.
Delta řeky Okavango je poslední divočinou Afriky.
Připadalo mi to jako ztráta času, když jsme za křovím mohli vidět, jak se žirafy svazují krky. Kromě toho se ptáci špatně fotí, jsou daleko a stejně nevím, jak se jmenují. Jenom zabírají čas a odvádějí pozornost.
Zajímali mě jen supi. Když někde kroužili, znamenalo to, že pod nimi leží ulovené zvíře a někdo ho žere, takže z toho koukají dobré snímky. Vlastně mám rád jediného ptáka: klubáka, který sedí na zvířatech a vyštipuje jim klíšťata. Protože ta zvířata jsou často jednotvárně zbarvená a foťák po nich klouže, nejhorší jsou v tom buvoli, mířím na klubáky, abych mohl dobře zaostřit. Tak to byl můj vztah k africkým ptákům.
Místo, kde se vsákne řeka
V Okavangu se to změnilo. Pro tu změnu to bylo ideální místo. V Africe nic takového není. Je to obrovská delta řeky velká jako dva české kraje, která se nikam nevlévá. Prostě se ztratí v píscích pouště Kalahari. Řeka přitéká z Angoly a na severu Botswany se rozlije do změti ramen a potoků, nepřehledného labyrintu nesčíslných kanálů, jezer a lagun.
Mezi nimi jsou rozlehlé ostrovy a maličké ostrůvky. Před lety jsme tady jezdili tři dny autem a ani jsme nevnímali, že jsme v močálu. Tedy jen občas, když jsme přejížděli přes mosty z klád nebo se brodili po nápravy vodou.
Delta řeky Okavango v severozápadní části Botswany
Teď jsme létali z kempu do kempu cessnou a shora to bylo vidět jako na dlani. Nekonečný koberec zelené, žluté, černé a stříbrné. Zelená byla savana, háje a džungle šáchoru, žlutý písek, černé laguny a stříbrné zákruty říček, jak se v nich odráželo slunce. Občas se sloní stáda v tom stříbru koupala. A všude byla spousta němých stezek, které se sbíhaly k lagunám. Vyšlapala je zvěř.
Je to zlatý poklad Botswany. To není fráze. Tato země velká jako Francie má jen dva miliony lidí, kdysi patřila k nejchudším v Africe, ale zbohatla z diamantů. Nerozkradla je místní kleptokracie, jak je v Africe zvykem, nahoru šel díky nim celý stát. Pak se ukázalo, že diamanty jednou dojdou. Náhradní řešení: Okavango.
Botswana zavedla novou turistiku. Žádný turistický Lidl jako v Keni, kde jezdí savanou řady aut za sebou, a když objeví lvy, jsou hned v obklíčení spousty cvakajících lidí. Tady zavedli luxusní safari.
„Je to systém, kdy si lidé hodně platí za to, že je jich tam hodně málo,“ říká Francesca Hirdová z jihoafrické firmy Ker and Downey v kempu Shinde. Je to exkluzivní tábor uprostřed divočiny, kde bungalovy mají komfort pětihvězdičkových hotelů, večeře řadu chodů a se západem slunce čeká turisty ještě v savaně překvapení: přenosný bar se spoustou nejlepšího pití.
Safari v deltě řeky Okavango
Ledňáček v křoví u laguny v deltě řeky Okavango
No, kvůli tomu jsme sem zrovna nepřijeli. Při první cestě před lety jsme si sami stavěli v divočině stany, myli se v plátěném umyvadle a bylo to skvělé. Ale tehdy i nyní jsme měli pocit, že jsme tady úplně sami. Tehdy jsme za tři dny potkali jediné auto a teď to bylo podobné. Takže nikdo neplašil ptáky.
Ti tady mají ráj. V Okavangu je jich na pět set druhů, jen kukaček je čtrnáct. Dokonce tady létá pták s českým jménem Holubův snovač po Emilu Holubovi. Je zlatý.
Ponorka a plešatý funebrák
Jak jsem si od rangera půjčoval jeho atlas ptáků, abych věděl, co vůbec vidím, tím víc mě to požíralo. Byli krásní a hlavně zajímaví. Vždycky jsem registroval, že ve vodě plave cosi jako ponorka s vystrčeným periskopem. Nebo had s hlavou nad hladinou. Ale je to jen kormorán nebo anhinga. Pod hladinou mají celé tělo. Anhinga má zobák jako d’Artagnan kord, na který nabodává ryby. Pak si ji vyhodí do vzduchu a spolkne, jako když si lev salonů hází obloukem do pusy burák.
Kormorán tráví jako kyselina. Nacpe se rybami tak, až má vyboulený i krk, a za hodinku začne znovu. Snovač celé dny motá hnízdo, které visí jako koš na větvi. Je tak chytrý, že si udělá postranní nouzový východ, protože tím hlavním ho lezou sežrat hadi.
Nejvíc mě ale fascinoval marabu. Největší, nejsilnější, chodí mezi ptáky pomalu a zlověstně, hlavu skrčenou mezi rameny. Opelichaná hlava, křídla jako černý frak se šosy skoro až k zemi. Vzhled vyšinutého funebráka. Obrovský zobák. A ta šílená pověst... Žere zdechliny, obírá o ně supy. Ale loví i kormorány.
Afrika je drsná, kdo nežere, zemře. A tak mě nakonec nepřekvapilo, že ani klubák není takový dobrák, jak jsem si myslel. Bral jsem ho jako ptačího sluníčkáře, který dělá zvířatům obsypaným klíšťaty dobro tím, že je vyždibuje. To ano, ale taky je to ptačí Dracula. Když žere klíšťata, úmyslně vyklovává i maso a krev. Tím dělá díru větší, aby se nehojila a krev a hnis přilákaly mouchy a parazity. V ranách jsou pak larvy a červi. Klubák si prostě na tělech buvolů, zeber a antilop zřizuje soukromé jídelny.
Taky pelikán je hladovec. Před lety jsem v Okavangu viděl, jak jeden chodil s rybou tak velkou, že se mu nevešla do zobáku. Ocas koukal ven, ostatní se mu ji snažili ukrást. Pelikán je kromě toho i vykuk. Občas si celé hejno fikaně nadhání ryby, jdou pěkně v řadě, noha vedle nohy, jako když si děti na hrají na rybáře. Teď všichni šílí na větvích nad našimi hlavami.
Slunce začíná zapadat. Vodoměrky po desítkách splašeně přeměřují hladinu, kolem šáchor a lekníny, ze dna jdou bubliny a shora řev. Najednou se přidá šustění. Hlavní bombardovací svazy ibisů, pelikánů, kormoránů a marabuů se vracejí, aby ještě za světla nakrmily mláďata. Všichni letí vážně, mlčky, neboť mají poslání a plné zobáky. Jeden marabu v něm nese napříč rybu.
Bleskne mi hlavou, že kdyby byli chytřejší, nemuseli by se celý den otravovat lovením ryb a žab. S námi by byli hotoví asi tak za pět minut. Mohli by se od rána válet a k večeru by jim jídlo připlulo pod nos. Naštěstí jim to zatím nikdo neřekl. Snad neumějí ani číst.
