Dodnes si Milan Štěch pamatuje, jak poprvé a naposledy dostal od táty nařezáno páskem za to, že lhal. Tvrdí, že od té doby už se nikdy vědomé lži nedopustil. I proto mu tak vadilo, když kolegové Michal Hašek a další čtyři spolustraníci lhali ostatním do očí o schůzce u prezidenta, a vystoupil proti tomu.
Milan Štěch (60)Tři roky je předsedou Senátu České republiky. Původně vyučený zámečník začal pracovat v budějovické Škodovce a po dokončení strojní průmyslovky byl nakonec mistrem dílvedoucím. Od roku 1979 se tady stal na 10 let předsedou ROH. Postupně pak byl místopředsedou odborového svazu KOVO, osm let místopředsedou Českomoravské konfederace odborových svazů a dalších osm let předsedou. Už třetí volební období je senátorem za ČSSD v obvodě Jindřichův Hradec a Pelhřimov. S manželkou Ivanou žijí v rodinném domě v Horních Slověnicích na Českobudějovicku, mají dceru Ivanu (36) a syna Milana (30). |
"Tenkrát mi bylo šest let a chtěl jsem, aby si to otec vyřídil s jedním místním chlapem, který nás tahal jako kluky za uši. Někdo nám ukradl ruční pilu a já řekl, že jsem toho dotyčného viděl u nás na dvoře," vzpomíná nynější předseda Senátu na příhodu z dětství.
Možná, že na tuhle záležitost přijde řeč, až se v širším rodinném kruhu tento týden sejde na oslavě svých 60. narozenin, které má právě ve středu 13. listopadu. Netuší, jakým dárkem ho rodina překvapí.
Před deseti lety dostal od ženy rybářské pruty, což mělo za následek zrod jeho velkého koníčka. Kvůli časovému zaneprázdnění byl ale na rybách naposledy v polovině června.
Sice jezdí každý rok na týden do Norska na moře, ale rád si zachytá i na pískovnách u Suchdola nad Lužnicí.
Čas, který by potřeboval, mu nikdo darovat nemůže. Čekají ho ovšem ještě další dvě narozeninové oslavy, jedna v Senátu a ve volebním obvodu. Rozhodně to ale nebude jen o pozvedání skleniček. Tvrdý alkohol mu nechutná, občas si dá víno.
"Beru to jako příležitost potkat se s lidmi, s kterými úzce spolupracuji, popovídat si s nimi, zavzpomínat," plánuje.
Na vysokou školu nedostal doporučení, ale vstoupil do KSČ
U stolu v Masných krámech při sklenici ovocného čaje vzpomínáme na dobu, kdy nastoupil jako zámečník do budějovické Škodovky. Rodiče měli zemědělskou usedlost v Horních Slověnicích, kde od dětství pomáhal.
Starší bratr Jan chtěl studovat, ale po roce 1968 nakonec skončil jako kulisák v Jihočeském divadle. Milan Štěch měl sice možnost udělat si dálkově maturitu na průmyslovce, ale na vysokou už mu doporučení nadřízení nedali.
"Napsali mi, že by mými předpokládanými studijními volny bylo ohroženo zajištění směnného provozu. Byl jsem už ženatý a měli jsme dceru, tak jsem podepsal, že devatenáct měsíců budu v těžkém provozu, abych měl jen pětiměsíční vojnu," vysvětluje. Tehdy se také začal angažovat v odborech, a když mu šéf místní dílenské organizace KSČ nabídl vstup do strany, podepsal.
"Bylo by pokrytecké teď říkat, že toho lituju. Když vidím okolo sebe ty aktivní mladé lidi, kteří jdou razantně dopředu a chtějí se uplatnit, říkám si, že kdyby žili v naší době, zachovali by se zřejmě stejně," přiznává.
On se z pozice šéfa odborové organizace snažil vždy ostatním pomáhat v rámci možností, které měl. "Když jdu dnes po Budějovicích, nemusím před nikým klopit oči nebo přecházet na druhý chodník," dodává.
Byl zvolen do Občanského fóra
Angažoval se i v úspěšné snaze o odtržení budějovického závodu ještě před Listopadem 1989 od plzeňské Škody. Chtěli tenkrát, aby nemalé vydělané peníze zůstávaly tady.
Stranickou legitimaci přinesl vrátit na výbor ještě v revolučním listopadu. "Do fabriky přijeli pražští studenti, mluvili jsme o tom, že by odbory měly být nadstranické. Vedli jsme pak lidi i do té generální stávky a mě zástupci zaměstnanců zvolili do stávkového výboru a Občanského fóra," říká s tím, že asi z tisícovky přítomných v sále proti němu byli jen dva lidé.
S těmi už ale předtím měl spor kvůli soukromé zahrádce. Tímto krokem rozhodně odstartovala jeho další odborářská kariéra. V roce 1990 opustil budějovickou Škodu a stal se vedoucím regionálního pracoviště KOVO.
O dva roky později zamířil na pražské ústředí a za další dva roky se stal místopředsedou Českomoravské konfederace odborových svazů. O nějakém politickém angažmá ještě neuvažoval.
"S odbory se tenkrát pravidelně setkával prezident Václav Havel, a když nám na jaře 1996 líčil svou představu budoucího Senátu, chtěl, aby nebyl kopií Poslanecké sněmovny. Přál si, aby tam byli také zástupci zaměstnanců, takže i proto jsem kývnul na kandidaturu," konstatuje Štěch.
Znal se už tehdy se sociálním demokratem a Jihočechem Vladimírem Špidlou, a tak za ČSSD nakonec kandidoval ve volebním obvodu na Jindřichohradecku a Pelhřimovsku. Senátorem je už třetí volební období. Od roku 1997 je i členem ČSSD.
Někdy musí člověk udělat tlustou čáru
Jeho razantní obhajoba předsedy Bohuslava Sobotky po volbách ho dostala více do povědomí široké veřejnosti.
"Ví se o mně, že mám smysl pro spravedlnost. Cítil jsem to napětí ve straně už delší dobu, ale věřil jsem Michalu Haškovi, když deklaroval svoji podporu Sobotkovi. Možná už dřív ale počítal s tím, že Zemanovci získají víc hlasů, a protože jsou si s prezidentem blízcí, nakonec dostane šanci sestavovat vládu on. Důkazy na to nemám, ale jednal jsem na základě své intuice. Ta mě zklamala málokdy," přiznává.
I proto je přesvědčen, že schůzka v Lánech neproběhla tak, jak ji později líčil Milan Chovanec. "Stalo se, je ale třeba přestat se v tom pitvat. Je důležité rozhodnout se, jak dál," míní.
Potvrzuje z vlastní zkušenosti, že někdy člověk musí udělat tlustou čáru. A to nejen v politice či odborech. "V předrevoluční době jsem měl na sadě u rodičů na tři stovky jabloní, prodával jsem jablka do zahrádkářských přebytků, do nemocnice i známým. Výrazně jsem tím vylepšoval rodinný rozpočet, dokonce jsme si za čtyři roky dokázali přivydělat na auto. Ovšem za cenu toho, že naše děti i žena neznaly víkendy s nějakými výlety do okolí," poznamenává.
Dnes by ten čas už raději věnoval rodině. Když se stal politikem, sad zredukoval na minimum. Nic prý nechce dělat jen na půl plynu.
