Přechod největšího českého národního parku můžete zahájit na jakékoli straně Šumavy. Já z čistě logistických důvodů volím začátek v Železné Rudě a v osm hodin ráno se vydávám po červené turistické značce směrem na jihovýchod.
Stezka Českem
|
Trasa, která se vine po česko-německé a později česko-rakouské hranici (či v opačném pořadí), kopíruje ve značné části Stezku Českem. Díky tomu je téměř nemožné se ztratit. Jedna z modifikací trasy pak dokonce umožňuje přejet Šumavu na kole.
Když vidím první značku Stezky Českem, s lehkostí zahazuji papír s připravenými poznámkami k trase, vypsanými barvičkami turistických značek i odbočkami do hlubin krosny a nasazuji tempo. A přestože nejsem v Alpách s ohromujícími vrcholy, Šumava – jak ji znám z výletů s rodiči – mě nezklamala. Pořád do kopce.
Den první Železná Ruda – Modrava
První zastávku po téměř dvouhodinovém funění (zhruba jedenáct kilometrů od Železné Rudy podle zvolené trasy) dělám u jezera Laka (1 096 m n. m.). Nejmenší a zároveň nejvýš položené jezero v české části Šumavy bylo dlouho veřejnosti nepřístupné. Ostatně jako značná část trasy, kterou mám pro následující dny v plánu.
Přestože se jedná o jezero ledovcového původu, leží na dně Laky vrstva rašeliny. To z něj dělá naprosto jedinečné místo. V deset hodin dopoledne není kolem ani živáček. Obcházím jezero, pořizuji poslední fotky a se směsí hrůzy i radosti pohlížím na rozcestník určující mou další zastávku – Poledník, devatenáct kilometrů.
Jezero Laka často upoutá pozornost už svým zvláštním názvem, který pochází ze staročeského slova mlaka, což znamená močál nebo bažina. Přestože jeho rozloha činí pouhých 2,78 hektaru a největší naměřená hloubka dosahuje jen 3,9 metru, sběrná oblast vody je nejrozsáhlejší ze všech šumavských jezer.
Protože jsem se zbavila poznámek a nechala se unést krásou přírody i historie (po cestě procházím například zaniklou osadou Horní Ždánidla, která vznikla v roce 1801 jako domov pro zkušené dřevaře z Horních Rakous, Štýrska a Bavorska), přicházím zcela neplánovaně do Prášil. A když už jsem tady, rozhodnu se dojít i na Prášilské jezero, abych měla další třpytící se klenot do sbírky.
To nejlepší z hor Česka: Nádhernou Šumavu poznáte díky těmto místům |
Trasa stále vede po červené turistické značce a zhruba za pět kilometrů už sedím na břehu jezera. Matně si vybavuji fotografie z doby před deseti lety, kdy voda vytékala z jezera dvěma svodnicemi vytesanými do kamene. Dnes je hladina, ve které se odráží seschlé holé kmeny, asi o metr a půl níž. Ani to ale neodrazuje značné množství turistů, kteří sem díky lepší dostupnosti proudí ve větším počtu než na jezero Laka.
Prášilské jezero je jedno z pěti šumavských ledovcových jezer. Je hluboké maximálně 15 metrů a je hrazeno devět metrů vysokým valem žulových balvanů a dvěma staršími morénovými valy. Toto místo je poznamenáno tragickými událostmi – v roce 1927 zde utonul student Ottokar Kareis, když podcenil hloubku jezera.
Po vyslechnutí nepříznivé předpovědi počasí od dalších turistů nasazuji úsměv (protože nic jiného nezbývá), připravuji pláštěnku a vydávám se do kopce, který bych po zkušenosti z dětství popsala jako odporný. A své stanovisko odmítám změnit i nyní.
Těsně před deštěm dobíhám k Poledníku, kde je kromě rozhledny otevřená také o poznání víc navštěvovaná hospoda, a za zvuku kapek rozbíjejících se o zem pozoruji s půllitrem v ruce další turisty, kteří se snaží více či méně úspěšně nezmoknout.
Na rozhlednu Poledník, která je turistům otevřena pouze v létě, vede 227 schodů. Její tři patra slouží jako výstavní sály, přičemž prostřední ochoz je věnován stálé expozici o historii vojenské stanice Poledníku a tématu železné opony, na nejvyšším ochozu se pak dozvíte informace o historii vývoje lesa.
Nyní už mě čeká jen zhruba třináct kilometrů dlouhý sestup do Modravy, a to po asfaltové silnici, která se klikatí slatiništěm a více či méně poničeným lesem. Moje trasa kopíruje Javoří a později Roklanský potok. Protože chvátám před bouřkou, vynechám zastávku na Tříjezerní slati, malém vrchovištním rašeliništi pojmenovaném podle tří rašelinných jezírek. S prvními hromy a blesky shazuji krosnu na terase zdejšího pivovaru a poslouchám historky z cest ostatních turistů.
Na noc se přesouvám na nouzové nocoviště Modrava, které je určené turistům k přespání zdarma. „Kdyby byla krize, tak přijď k nám do stanu,“ nabízí mi ochotně rodina, která je připravená na povětrnostní podmínky mnohem lépe než já. Stavím jednoduchou konstrukci z trekových holí a pláštěnky (kdo by se tahal se stanem nebo četl předpověď) a s víc než čtyřiceti kilometry v nohách usínám bez větších problémů. Třebaže nade mnou zuří bouřka.
Nouzová nocoviště v NP Šumava
|
Den druhý Modrava – Nové údolí
Ještě před východem slunce balím věci a za rekordní tři minuty od probuzení už jsem na cestě. Nad Roklanským potokem hraje nebe všemi barvami a značka s nápisem Nové Údolí mi ukazuje směr. Na cestě kolem Modravského potoka míjím další dva nadšence, kteří mají naplánovanou stejnou trasu jako já. A na Černé hoře, kam pochoduji přes Ptačí slať plnou mokřadů a zakrslých borovic, kterými se derou první paprsky, už se z nás stávají nerozluční parťáci na zbytek výletu.
Pramen Vltavy, který je považován za nejzazší prameniště nejdelší české řeky, se nachází na jihovýchodním svahu Černé hory u hranic s Německem. Potůček je od pramene až k Borovým Ladám nazýván Černý potok, dále již nese označení Teplá Vltava. Za druhé světové války byl v oblasti prameniště Vltavy zřízen zajatecký tábor pro sovětské, belgické a francouzské vojáky, kteří zde pracovali při těžbě dřeva.
„Dáš si kafe?“ ptají se čundráci a podávají mi hrnek s teplým nápojem, který do chladného šumavského rána přijde vhod. Nelze odmítnout. Společně pak pokračujeme k prameni Vltavy, kam si uděláme asi kilometrovou zacházku z původní trasy, a vydáváme se dál vstříc minulosti – k památníku železné opony v Bučině.
Kam na dovolenou v Česku? Túry v přírodě a města, která nesmíte vynechat |
Na dalším rozcestníku se pak jednohlasně shodujeme, že hospoda jasně vítězí nad kostelem, a před polednem tak přicházíme na Knížecí Pláně. Po necelých dvaceti kilometrech vítáme otevřenou hájenku, kde sbíráme síly a kocháme se výhledy na Luzný a do vnitřní Šumavy.
Další kilometry nás zavedou po modré a později zelené turistické značce k dobře schovanému Žďáreckému jezírku, o kterém každý z naší trojice slyší poprvé. O to překvapivější je pohled na tuto uměle vytvořenou vodní plochu, která jako by byla v přírodě zasazená od nepaměti.
Žďárecké jezírko je umělá vodní nádrž, která sloužila jako zásobárna vody pro plavení dřeva z okolních lesů. Do roku 1989 bylo toto území pro turisty zakázané, protože při jeho pravém okraji vedla takzvaná železná opona.
Z tiché části národního parku se po Jelení stezce přesouváme do obce Strážný, odkud je to co by kamenem dohodil (a zbytek došel) do Philippsreutu v Bavorsku. A přestože jeden člen naší nové výpravy chtěl právě zde svůj dnešní trek skončit, není třeba mnoho přemlouvání, aby se s námi vydal dál.
Loukami a pastvinami, které se rozprostírají po obou stranách česko-německé hranice, míříme přes zaniklou osadu Dolní Cazov k památníku Bohumila Hasila (bratra krále Šumavy Josefa Hasila), který byl zastřelen pohraniční stráží při nelegálním přechodu československých hranic.
Krále Šumavy stvořili estébáci. Ale byl to každý, kdo pomáhal, říká spisovatel |
Po Zlaté stezce pokračuje naše putování šumavskou historií k bývalé osadě Mlaka, kde po jejích obyvatelích zůstaly jen kamenné valy oddělující jednotlivá pole, a přes Krásnou horu, která dostává svému názvu, pokračujeme už mlčky do Nového Údolí.
S pivem z jednoho z odstavených vagónů, ve kterém nadšenci vybudovali kiosek pro turisty, pozorujeme kýčovitý západ slunce a se soumrakem vystoupáme poslední výškové metry k dalšímu nouzovému nocovišti. Kilometrů celkem: 83, hodin chůze: mnoho.
Tipy na cestu
|
Den třetí Nové Údolí – Nová Pec
Východ slunce na Šumavě je vždy krásný. Ale ještě hezčí je pozorovat probouzení přírody z výšky. Časně ráno proto kličkujeme mezi rozloženými stany a v pološeru míříme na vrchol Třístoličník. Jako ranní rozcvička nás čeká pět set výškových metrů po hranici, kdy už podruhé za výlet oceňuji své rozhodnutí vzít si s sebou trekové hole.
Těsně po rozednění vybíháme kamenné schody na vrchol Třístoličník a aspoň já padám úžasem. Se slzami v očích se dojímám nad krásou Šumavy, z výšky pozoruji trasu, kterou jsme za dva dny zdolali, a v dálce vyhlížím Plechý, absolutní vrchol celého treku. Náladu mi nezkazí ani nápis Sudetenland (Sudety), který „zdobí“ kovovou ceduli vyobrazující jednotlivé vrcholy na české straně Šumavy.
Cesta po hřebeni z Třístoličníku na Plechý je skutečnou odměnou na závěr. Po severním úbočí Plechého pak vede trasa Schwarzenberského plavebního kanálu, který je přístupný od osady Jelení, kde kanál prochází podzemním tunelem se dvěma zajímavými portály.
Krásnou hřebenovkou, kterou místy tvoří dřevěný chodník a jindy velké balvany, putujeme k Trojmezí – místu, kde se střetává Česká republika, Německo a Rakousko, a za neustálého překračování hranice zdoláváme pro nás poslední bod seznamu, nejvyšší vrchol na české i rakouské straně Šumavy Plechý (1 378 m n. m.).
Poslední kilometry vedoucí přes kamenné moře, které se nesou ve znamení nekonečného sestupu, nasazujeme tempo a po dohodě beze slov, jen s pohledem na bolavé nohy, vynecháváme zacházku na Plešné jezero. Na pláži u Lipna v Nové Peci odhazujeme zátěž a běžíme do vody, která je k našemu překvapení chladnější než Studená Vltava, ve které jsme se máčeli včera.
Trasa dlouhá 105 kilometrů se dá zdolat za necelé tři dny. Přestože se z Národního parku Šumava stal zkomercionalizovaný cíl turistů z celé republiky, při přechodu je možné objevit místa, která ve svém díle připomíná Karel Klostermann. Pokud se vám navíc podaří vychytat deštivé, mlhavé počasí, ničím nerušený pochod přírodou v naprostém tichu máte téměř zaručený.
