V 90. letech minulého století spoluzakládal v Třeboni skupinu ENKI, která se věnuje výzkumům v oblasti solární a krajinné energetiky a hospodaření s vodou v krajině. Od roku 1998 je jejím ředitelem.
Vodou, slunečním zářením a tím, jak spolu fungují, se Jan Pokorný zabývá už desítky let. Zkoumal kvůli tomu kraje i v Africe nebo Asii. Říká, že naše civilizace přikládá malou váhu tomu, jak rychle vysušuje kontinenty - a může ji to do budoucna zničit.
„Všechny vyspělé civilizace před námi vyschly. My tohle víme, a tak bychom se toho měli vyvarovat a neopakovat jejich chyby. Navíc je nás tolik, že měníme celou planetu, ne jen údolí řek Eufrat a Tigris. Už více než dvacet let se snažím zkoumat krajinu a způsoby, jakými nakládá se slunečním zářením. A jak to může ovlivňovat člověk. Všechny výzkumy nasvědčují tomu, že vysychání pevnin má mnohem ničivější dopad na světové klima, než se říká,“ upozorňuje.
Proč se vysoušení krajiny nevěnuje pozornost?
Už dlouho si uvědomujeme, že nejen v Česku, ale celosvětově chybějí základní znalosti o tom, jak člověk ovlivňuje distribuci slunečního záření tím, jak mění hospodaření v krajině. Je pozdě si to vyříkávat na vědecké úrovni, je pozdě aplikovanou vědou mluvit k parlamentům a ministerstvům. Proto se snažíme toto říkat už na školách. A zjišťujeme, že lidé vycházejí základní školu a nevědí, co je transpirace.
Jan PokornýNarodil se v roce 1946, pochází z Jindřichova Hradce. Studoval na Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích, absolvoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Pracoval v Botanickém ústavu Akademie věd ČR, od roku 1998 je ředitelem třeboňské organizace ENKI (nazvané podle mezopotámského boha rozumu a vody). Působil mimo jiné jako člen komise „Sucho“, volený člen Scientific Technological Panel of Ramsar Convention nebo člen výzkumné rady Technologické agentury ČR. Za knihu Water for Recovery of Climate obdržel se spoluautory cenu ministra životního prostředí. |
Bohužel - a těm, kdo to vědí, se omlouvám - myslím, že to neví ani řada čtenářů.
Je to základní klimatizační efekt rostlin, stromů, lesů. Stromy pohlcují sluneční energii a pomalu produkují vodní páru. Tím ochlazují prostředí. Pro klima je zásadní přechod mezi vodou a vodní párou, která v noci vystoupá do výšky, ochladí se a zkondenzuje a zase spadne dolů. Jenže, když les nahradíme polem, schopnost pohlcování energie se snižuje. Pole se oteplí a nad nimi vznikají víry teplého vzduchu, které navíc odhánějí mraky. Pokud schopnost krajiny pohlcovat teplo narušíme, stane se to, že od sebe později začne mraky vlastně odhánět a pořád dále vysychá.
Když se člověk podívá na staré mapy, zjistí, že třeba na začátku minulého století bylo lesů u nás mnohem méně než dnes. Přesto voda tak rychle neubývala. Čím to je?
Úplně se změnila podoba polí. Dříve nešlo pole přejít, aniž měl člověk holínky. Půda měla deset procent organických částic a byla nasáklá vodou. Dnes na pole vjedete autem. Půda vyschla, ztratila organické části, je zlikvidovaná pesticidy a hnojivy, je utužená, takže se voda nevsákne. Podstatné je také to, že jen na našem území zmizelo 800 tisíc kilometrů mezí. Pole byla dříve malá, střídaly se tam plodiny, nikdy nezůstávaly holé plochy, kvůli koním a vojákům bylo nařízeno mít okolo každé cesty aleje. Stejně jako meze pak ubyly i drobné potůčky, vše se postupně meliorovalo.
To se všeobecně ví. Co ale s tím?
Víme, že meliorace jsou nutné. Nemůžeme vypěstovat obilí, aniž bychom odvodnili půdu. Jenže dřív byly meliorace často udělané tak, že šly uzavřít a voda se dala zadržet. Je potřeba si uvědomit, že pole, stejně jako rybníky, jsou stavby. A musíme je dělat jinak, aby fungovaly lépe. Protože voda, která u nás mizí, neodtekla v řekách, ale vypařila se. Vodu přestaneme ztrácet jen tehdy, když krajinu ochladíme trvalou vegetací.
Jak si tedy představujete ideální krajinu, která by nám pomohla předejít nebezpečí vyschnutí?
Nemůže to být les, protože to by nás neuživilo. Musíme mít krajinu, která má několik vrstev vegetace. Měla by tam být, zjednodušeně řečeno, zároveň jablka, hrušky i zelenina - a ještě něco pod ní. To je ale možné jedině díky dotacím. Musíme rozdělit pole, používat meziplodiny, chránit povrch. Je třeba si uvědomit, že když jde ze Slunce výkon tisíc wattů, na kilometru máme energii, kterou vyrobí jeden blok Temelína. S takovým množstvím energie my zacházíme. Musíme se přestat štěkat mezi sebou a něco začít urychleně dělat.
Existují případy, kdy se něco podobného už daří realizovat?
Pozitivní příklady sledujeme. Pěkným evropským je Tamera v Portugalsku. Kupodivu je to poměrně malá plocha, stovky hektarů, ale už je vidět i ze satelitu. Zastavili tam vodu a snaží se v ní cokoli pěstovat. Jsou ale i velké projekty například v Indii nebo Austrálii. Velmi dobře fungují také permakulturní systémy a agrolesnictví. U nás je pozitivních příkladů zatím málo. Aby to fungovalo, musí to začít jako program s jasnou podporou a cílem.
Ten cíl asi nebude malý.
Musíme úplně změnit svoje myšlení. Ale to už se přece dělo i v nedávné době. Když se rozorávaly meze, tak se myšlení změnilo. Pak se změnilo v 80. letech, kdy se začínalo s opravdu velkými lány a těžkou mechanizací, která teď dosahuje vrcholu. Ale je to neudržitelné, musí se to změnit.
Proč se tedy vše děje tak pomalu?
Velké pole obdělají dva lidé a vydělávají se peníze. Malé pole je náročnější. Pokud se to nevyplatí, budou to dál dělat lidé, kteří to sami chtějí, ale nikdy z toho nebude standard. Já na zemědělce nechci nadávat, chci je pochopit. Jsou v situaci, kdy pěstují tři hlavní plodiny a uživí se. Ale my potřebujeme, aby se do dotací dostaly tyhle změny. Aby lidé museli vodu zadržovat přímo v krajině a bylo to výhodnější, než když se to nedělá.
Co se stane, pokud krajinu nezačneme ochlazovat?
Vyschneme velmi rychle. Během pár desítek let. Všechny civilizace vyschly. Není to tím, že by se zvyšoval podíl CO2 ve vzduchu. Všichni, kteří začali pěstovat obilí na velkých plochách, vyschli.
Jako dítě ta mokrá pole pamatuji. Proč se to změnilo tak rychle?
Protože už to taky nějakou dobu trvá. Začalo to mechanizací. Před druhou světovou válkou pracovala v zemědělství třetina lidí, teď jsou to dvě procenta. U nás to zesílil komunismus a vykořenění sedláků, jejichž návrat se nepodpořil. A pak rozsáhlé meliorace v 80. letech minulého století, kdy se odvodňovaly svahy do výšky 800 metrů nad mořem. To první združstevnění bylo strašné lidsky, ale krajinářsky neublížilo, protože nepodpořilo specializaci. Později se ale vytvořila obří družstva a od té doby problém trvá. Půda neuvěřitelně trpí. Ale stejné je to třeba i v Holandsku. Říká se, že je pod úrovní moře. Mimo jiné to je proto, že tamní nivní půdy pár set let vysychají. A jejich mocnost se zmenšila o dva metry. Takhle mocnost půdy klesá i u nás. Stejně jako hladina vody ve studních. A už není kam ustupovat. Je za pár minut dvanáct.
Jenže například na Šumavě proti sobě stojí dvě skupiny vědců. Jedni říkají, že vysychá, druzí, že se odtokové poměry nemění. Z čeho si má člověk vybrat?
Pro laika to musí být děsivé. Na chvíli ještě odhlédnu od Šumavy. Byl jsem v komisi, která dávala dohromady materiál pro vládu, který se jmenuje koncepce Sucho a říká, jak se vypořádat s následky sucha. Seděli tam i lidé, které znám desítky let. A ti mi třeba říkali do očí, že dělat rybníky se nevyplácí, protože se z nich vypařuje víc vody. A že mokřady s ní plýtvají ještě víc, že potřebujeme vodu dostat do půdy. Jenže my potřebujeme všechno naráz. Potřebujeme zastavit dešťovou vodu, dát možnost využít ji vegetací. Když se voda vypařuje, krajina se ochladí, vodní pára neutíká tak rychle a vrací se brzy zpět jako krátký déšť. Tím se navíc uvolní tlak a uvolní se místo pro vlhký vzduch od oceánu. Když se tohle neděje, funguje horký vzduch nad rozpáleným povrchem jako stěna. Vegetace, která má dostatek vody, má třeba dvacet stupňů. Pole po sklizni má na povrchu padesát. Máme nějaká fakta a zkušenosti a úkolem vědy je to vysvětlit. Je děsivé, že jsou zcela protichůdné názory na vliv rostlin a vody na klima - a to nejen na Šumavě.
Ale vraťme se k ní ještě...
Šumava byla jako národní park vyhlášena v roce 1991 s tím, že tam jsou pralesní prvky. Řeklo se, že se tam proti kůrovci zasahovat nebude, protože je součástí tamní fauny. Kůrovec se ale šířil. A na přelomu tisíciletí bylo už 1 500 hektarů lesa zničeného. Říkal jsem už tenkrát, že když budeme pokračovat v ustupování, budeme mít suchých lesů stále víc, což bude malér, protože suché lesy také znamenají horko. Bezzásahovost se ale prosadila a dnes máme v Česku dejme tomu desetinásobné území suchého nebo nutně odtěženého lesa. Někteří lidé opravdu říkají, že se odtokové poměry nezměnily, že co naprší, také odteče. A že to nemá efekt ani teplotní. Ale stačí dnes zkusit se nad Šumavou proletět. I s dvoumotorovým letadlem cloumají proudy horkého vzduchu, které stoupají vzhůru. A ty brání tomu, aby se nad celé pohoří dostal vlhký vzduch. Šumava je takovým prubířským kamenem, který nám ukazuje, co děláme s krajinou tím, že přicházíme o les. A je hrozné, že se ani vědci nedokážou shodnout. Co si má potom počít člověk, který má rozhodnout o jejím osudu, nebo co si má myslet obyčejný člověk?
Profesor Kopáček, který provádí měření u Plešného jezera, říká, že aby les přestal fungovat, musel by se opravdu změnit na pole. Což se neděje, naopak, na Šumavě už vyrůstá nový les. Může se tedy situace znovu zlepšit, až les vyroste?
S panem profesorem vlastně souhlasím. Problém je, že on sleduje jen svah nad Plešným jezerem na severovýchodní expozici, což je specifické území. Je to ve stínu. Jinde je ale situace jiná. Ve fungujícím lese je třeba 25 stupňů, u země je vzduch chladnější a v korunách teplejší. Když je ale les suchý, máme naměřeno, že tam může být i přes 40 nebo 50 stupňů už u země. Odtud se zvedá horký vzduch, který odnáší i vlhkost. Tyhle komíny jsou vidět i na satelitních snímcích nebo v termovizní kameře. Drobnější vegetace nemá takovou sílu jako les a nedokáže to eliminovat. Navíc les je třicet metrů mocná vrstva, která vyčesává vodu. Nad metrem čtverečním je třeba 400 tisíc jehlic. Každá se chladí, vypouští do vzduchu kondenzační jádra, takže se voda dříve sráží. Když taková vrstva zmizí, je to zásadní. Normální logika říká, že tím, že rostliny odpařují vodu, o vodu vlastně přicházíme. Jenže tak to není. Když rostliny odstraníme, nastává step a poušť. Sluneční energie se nemá kam vstřebat a je jí příliš. Vybouří se pak jako vítr, cyklon, nebo vynese vodu někam vysoko, kde se potká s velkým chladem a spadne naráz. To jsou přívalové deště, stepní efekt, že v jedné vesnici je povodeň a ve vedlejší sucho. A to přece teď moc dobře známe.
