I díky němu dostala velká část dětí šanci na další život. „Když jsem v Budějovicích na jaře roku 1988 nastoupil, pouze pět procent z léčených přežilo. S velkou pokorou říkám, že dnes až osmdesáti procentům rodičů nemocných dětí můžeme sdělit, že se léčba podařila,“ konstatuje muž, který už od dětství věděl, že chce být lékařem.
Ačkoliv oficiálně odešel do důchodu v roce 2010, stále ho můžete potkat v některé ordinaci dětských lékařů na Budějovicku či na pohotovosti v Trhových Svinech, když zaskakuje za své kolegy.
„Právě jsem také jako spoluautor odeslal do předního odborného časopisu Journal of Clinical Oncology rukopis s výsledky největší studie o léčbě akutní lymfoblastické leukemie u dětí a dospívajících v dějinách dětské hematologie a onkologie, která probíhala pět let ve 130 centrech 15 zemí. To považuji za dovršení mé odborné kariéry,“ přiznává Jabali češtinou, v níž je jen díky písmenku ř poznat, že se nejedná o jeho rodný jazyk.
Komplikace při studiu
Narodil se v palestinské rodině v izraelském městě Taiba. Z šestnácti dětí jeho rodičům zemřelo deset, všechny v útlém věku. I proto si přáli, aby se stal dětským lékařem.
Yahia Jabali (66 let)V českobudějovické nemocnici se 21 let věnoval léčbě dětské leukemie. Narodil se v Izraeli a díky stipendiu vystudoval medicínu na Univerzitě J. A. Komenského v Bratislavě. V tehdejším Československu se oženil a po třech letech v Izraeli se sem natrvalo vrátil. S manželkou Marií žijí v Trhových Svinech. Mají dceru Naďu (40) a syny Jana (36) a Lukáše (32). Jeho největším koníčkem byla vždy práce, jako spoluautor se podílel na mezinárodní studii o léčbě akutní lymfoblastické leukemie u dětí a dospívajících. Výsledky budou publikované letos. |
„Odešel jsem nejprve studovat na Hebrejskou univerzitu do Jeruzaléma na rok matematiku a biologii, protože to byla pro přijetí na medicínu taková nepsaná podmínka. Bohužel, psal se rok 1967, bylo po Šestidenní válce. I proto se mě při přijímacím pohovoru ptali, jestli ta válka byla v pořádku a co si o ní myslím. Nechtěl jsem se postavit proti vlastnímu svědomí, a tak jsem řekl, že Izrael je sice malá země, ale stále je v něm místo pro mírové soužití Židů i Palestinců. Asi to nebyla ta správná odpověď. Rok jsem pak učil matematiku na střední škole a toužil jít studovat do zahraničí. Nakonec jsem získal stipendium do Československa,“ vzpomíná na své začátky.
Čekal ho roční kurz slovenštiny v Senci a pak studium na Lékařské fakultě univerzity J. A. Komenského. Uměl arabsky, hebrejsky, anglicky, naučil se tedy další jazyk. A také se osudově zamiloval do Jihočešky Marušky, která v Bratislavě studovala farmacii.
„Máme dceru Naďu a syny Honzu a Lukáše. Nechtěla opustit svou zem, tak jsem si musel vybrat já. Nebylo to ale jednoduché, protože tehdy tady neměl Izrael diplomatické zastoupení, vše se vyřizovalo přes Vídeň. Pro potřebné papíry na svatbu jsem si musel zaletět domů, ale na československém ministerstvu zahraničí mi je úřednice nechtěla uznat, protože potvrzující notář není na jejich seznamu. Nakonec mi pomohl pracovník rakouského velvyslanectví v Praze, a když jsem se znovu vrátil do kanceláře té paní, jen utrousila: Tak a teď se vás už nezbavíme,“ směje se Jabali.
Hodně dá na instinkt rodičů
Do smíchu mu ovšem nebylo v následujících letech. Sňatek a dvě děti k pobytu v Československu rozhodně nestačily. Aby mohl začít usilovat o takzvané sloučení rodiny, potřeboval například příslib zaměstnání. Složku plnou nejrůznějších pokorných žádostí a kopií dopisů na všechny strany má doma dodnes. Na podzim 1979 mohl přijet natrvalo.
Mezitím si ale tři roky v nemocnici i v privátní praxi v Izraeli ověřil, že československé zdravotnictví mu dalo opravdu vynikající odborný základ.
„Selhal jsem jen jednou. Do ordinace přišla maminka s malým dítětem a vyslovila podezření na dětskou obrnu. Snažil jsem se jí to vyvrátit. Myslel jsem si naivně, že přece už všechny děti dávno mají vakcínu a obrna neexistuje. Naštěstí se obrátila na jiného lékaře a ten nemoc potvrdil. Od té doby hodně dám na instinkt rodičů,“ popisuje.
Při listování vzpomínkami Jabali nezapomíná ani na lidi, kteří mu u nás pomohli. Patří mezi ně tehdejší primář dětského oddělení českobudějovické nemocnice František Říha. Právě ten měl bez Jabaliho vědomí posoudit, zda je opravdu schopen léčit dětské pacienty. A byl to rovněž on, kdo mu nabídl místo hematologa na svém oddělení, když se izraelský lékař rozhodl opustit po osmi letech svůj trhovosvinenský obvod.
„Z bývalé školky jsem vybudovali stanici pro léčbu dětské leukemie. Dva pokoje se šesti lůžky. S dítětem mohla být i maminka. A já se pustil do boje s těmi nepříznivými čísly. Jezdil jsem i na kongresy do zahraničí, prezentoval naše výsledky, přivážel nové poznatky. I díky nim desítky dětí žijí už svůj dospělý život. Mám třeba i profesora matematiky a tatínka dvou dětí v Severní Karolíně. I jeho příběh bych chtěl do své knihy dát,“ naznačuje Jabali.
A pokud knihu jednou opravdu napíše, určitě v ní nebude chybět i ten, který, bohužel, nedopadl dobře.
„Rodiče se obrátili na léčitele a na jeho doporučení si vzali dívenku s velmi dobrou prognózou přežití z nemocnice. Vysadili všechny léky a ona pak doma vykrvácela při menstruaci. Dodnes je mi z toho smutno. Z té naděje, která se obrátila v beznaděj, a přitom mohlo všechno dopadnout jinak,“ poznamenává Yahia Jabali s nadějí, že tenhle případ by pro další rodiče měl být varováním.
