„Krejčovskou profesi zničila průmyslová konfekční výroba. Ale kdysi to bylo velmi potřebné řemeslo a znalost se předávala z otce na syna. Muži se ke krejčovině dostali i na vojně,“ říká krejčí a folklorista David Blažek.
Má však na mysli vojnu z časů pohádky Princezna ze mlejna. Armáda potřebovala někoho, kdo hned po bitvě vyspraví potrhané uniformy.
„Velitelé tuhle práci zadávali vojákovi, který byl vyučeným krejčím. Zatímco v klidu šil, jeho spolubojovníci se potili při výcviku. Je jasné, že když potřeboval pomocníka, hlásil se les rukou. Někteří kluci dokázali řemeslo okoukat a potom si v civilu otevřeli krejčovské živnosti.“
David sice na vojně nebyl, ale šít se naučil stejně jako vojenští pomocníci – všechno okoukal. To však předbíháme. Když se ho už v první třídě zeptali, čím chce v životě být, odpověděl, že kuchařem.
„Narodil jsem se v Českých Budějovicích, s rodiči jsem bydlel v paneláku na sídlišti Vltava. Kdykoli to šlo, odjížděl jsem ke svým babičkám, které bydlely na vesnici. V pěti letech jsem se u babičky ve Bzí rozhodl, že si ukuchtím míchaná vajíčka. Rozklepl jsem do rendlíku vejce, přidal jsem pažitku, kterou jsem natrhal na zahrádce, sedl jsem si s rendlíkem na dědův traktor a míchal vejce vařečkou.“
Ať se snažil sebevíc, obsah rendlíku nepřipomínal jídlo, které mu vařívala babička. „Musíš to dát na sporák a pořád míchat,“ poradila a dohlížela, aby se nespálil. V dalším kuchařském snažení ho podporovala i maminka, vyučená kuchařka. V patnácti letech jeho zájem začali rozvíjet učitelé v budějovickém učňáku v oboru kuchař, na školní praxi chodil do Masných krámů.
A kde je šití a láska ke krojům? „Znovu se musíme vrátit do mého dětství,“ vypravuje Blažek. „V sedmi letech mě maminka dala zapsat do budějovického folklorního souboru Malý furiant. Jedna holčička ze souboru totiž k sobě potřebovala malého tanečníka.“
Tam ho poprvé oblékli do českého kroje. Nebyl typický krajový, jednalo se o souborový oděv ušitý tak, aby se v něm dítěti dobře tancovalo, ale jiskra přeskočila a zažehla plamínek. S nadsázkou lze říct, že plamínek citlivě rozfoukala paní učitelka Jiřina Štochlová.
Začal plnit starodávnou truhlu
„Šila nám kroje, pátrala po lidových zvycích, a hlavně pro nás sestavovala taneční pásma s divadelní složkou. Každé pásmo vyjadřovalo dění na jihočeské vesnici v určitém ročním období. Díky tomu jsem si už jako dítě uvědomil, že moje kořeny jsou v jižních Čechách. Vnitřní sepětí s rodným krajem se potom už jen prohlubovalo. Já jsem se vlastně vždycky cítil lépe na vesnici než ve městě, ostatně oba moji rodiče pocházejí ze vsi. Najednou jsem pochopil význam lidového kroje. V jeho kráse je obsažena fascinující mentalita našich předků,“ popisuje.
David Blažek(38 let) Narodil se 6. září 1982 v Českých Budějovicích. Vyučil se kuchařem, doplnil si maturitu a absolvoval Vysokou školu evropských a regionálních studií v Českých Budějovicích. Od roku 2003 bydlí ve Bzí u Dolního Bukovska. Nyní pracuje v informačním centru v Plané nad Lužnicí. O folklor se začal zajímat v dětství. Je členem Národopisného sdružení při Jihočeském muzeu a obce baráčníků Vitoraz v Týně nad Vltavou. Dělal choreografa folklornímu souboru Kovářovan. Sbírá lidové kroje. Je jediným mužem v jižních Čechách, který je šije. Kroje vystavuje a také předvádí na módních přehlídkách s baráčníky. Miluje České Budějovice, jižní Čechy a jižní Moravu. Je svobodný. |
V 15 letech, když se začal učit kuchařem, mu kamarád daroval starodávnou truhlu. Přesně takovou, do kterých vesničané ukládali kroje, než jim do chalup vnikla městská vymoženost zvaná skříň. Truhla pomalovaná jihočeskými motivy si přímo říkala o to, aby v ní ležel složený kroj. David už v té době doslova žil folkloristikou a přátelé pomohli.
„Paní Ludmila Dominová, předsedkyně Národopisného sdružení při Jihočeském muzeu, mě seznámila s panem Františkem Čerklem z Boršova nad Vltavou. Za příznivou cenu mi prodal dámský doudlebský kroj. A protože truhla je veliká a kroj v ní ležel na dně, začal jsem shánět další, abych ji zaplnil.“
Některé kroje byly nekompletní. O jejich došití se postarala babička Marie Blažková ze Bzí se svým šlapacím strojem značky Lada. Seděl vedle ní a tak dlouho radil, jak má kroj vypadat, až mu řekla: „Víš co? Sedni si k mašině a zkus to.“ Z Davida se pod jejím vedením stal zdatný krejčí. Sehnal další dvě truhly a postupně je zaplnil kroji.
A současně vařil. Po vyučení si doplnil maturitu v oboru, ale jeho zájmy se už upínaly jen k folkloristice. Zvolil si Vysokou školu evropských regionálních studií a v roce 2003 ji absolvoval titulem bakalář. Poté čtvrt roku vařil v Rakousku, aby se zdokonalil v němčině. Když se vrátil zpět do Budějovic, přihodila se smutná událost. Babička zemřela.
„Rodina mi umožnila, abych se natrvalo zabydlel v jejím domě. Vytvořil jsem si v něm osobní muzeum jihočeských krojů a krejčovskou dílnu. Svůj první jsem celý ušil sám v 26 letech. Byl to blatský kroj pro tehdejší rychtářku vltavotýnských baráčníků Jaroslavu Fialovou. A jistě nepřekvapí, že jsem se stal členem obce baráčníků v Týně nad Vltavou,“ podotýká s patřičnou hrdostí.
Mezi baráčnickými obcemi jsou těsné vazby a těmi se šířila zpráva: Máme mezi sebou šikovného mladíka, který dokáže ušít kroj. K Davidovi přicházely nejen další zakázky, ale i historické šatstvo. Díky tomu rozšiřoval svoje znalosti o vývoji lidového odívání.
„I kroje se vyvíjely a částečně podléhaly dobové módě. Například v 60. letech 19. století začaly ženy na Blatech zkracovat sukně a nosit hodně spodniček jako na Plzeňsku. Ale tato móda dlouho nevydržela. Radost z ní měli kluci, kteří vymýšleli nejrůznější způsoby, jak se Blaťačkám pod ty košaté sukně podívat,“ připojuje vtipnou zajímavost.
Na Borůvkobraní mají přehlídku
A teď zase vážně. Mezi zakázkami na ušití krojů, které splnil, má výjimečné místo jedna z Ameriky. Odtud přijel pán do Jindřichova Hradce a navštívil se svými dcerami tamní muzeum, kde jednu dceru okouzlil vystavený blatský kroj. Otec s jihočeským původem začal shánět někoho, kdo by ho dokázal ušít. Baráčníci mu dali kontakt na Davida.
„Maminka té dívky mi poslala e-mailem její míry. Kroj jsem ušil, odeslal a zakrátko mi přišla fotka dcery v kroji. Moc jí slušel. Dostala ho od tatínka k osmnáctinám,“ říká, ale vůbec nechce slyšet o tom, že by se mohl živit šitím jihočeských krojů. „Nechtěl bych se stresovat se zakázkami, pro mě je šití radost. Vytvoření kompletního kroje mi zabere až čtyři měsíce. Pomáhá mi kamarádka, která je vyšívá. Na to já nemám tolik trpělivosti.“
Zbývá, abychom si stručně pověděli o Davidově profesním životě. Po návratu z Rakouska pracoval jako disponent dopravy, pak vedoucí jídelny, úředník, prodavač v rodinné firmě a od roku 2018 je referentem infocentra v Plané nad Lužnicí. Mezi jeho povinnosti patří také zajišťování výstavní činnosti v Malém plánském muzeu. Vystavoval zde i své kroje.
Nejraději je ale předvádí na živých modelech. „S baráčníky a baráčnicemi jezdím na akci Borůvkobraní v Borovanech, kde máme svoji půlhodinku krojové módní přehlídky s výkladem. Všechny předváděné kroje pocházejí z mojí sbírky, některé jsem vlastnoručně ušil. Zájem mladých lidí mi dává naději, že jihočeským folklorem budou žít i další generace,“ uzavírá David Blažek.
