V jedné z ulic starší části Pezinku, kde se těsně k sobě přimykají vinohradnické domy a před okolím tají zahrady ukryté v hloubce svých dlouhých parcel, bydlí Silvie a Peter s rodinou.
Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Home.
Průčelí jejich domu neprovokuje, ale už vysoký průjezd slibuje domáckou atmosféru a osobitý styl, je vtipnou předzvěstí nedávno přistavěné verandy. Domácí se k ní probojovali po dvou desetiletích postupného zvelebování svého sídla.
Hledání stylu
Partneři se rozhodli odejít z petržalského bytu a koupili dům nedaleko Bratislavy. Tehdejší majitelé původní ráz stavby změnili do „socíkovské“ podoby.
„Nejdéle nám trvalo vymyslet, v jakém duchu dům oživit. Roky jsme hledali to své podle inspirací v časopisech: zkusili jsme to s japonským jezírkem i s modranskou keramikou. Souvislosti nám docvakly až jednoho dne, když jsme chtěli vyklučit vinohrad, aby ustoupil zamýšlenému bazénu. Ideu našeho bydlení jsme měli přímo před nosem,“ popisuje majitelka.
Stačilo sladit se s regionem, v němž žijí, a sžít se s tím, co už vlastnili, vinohradnický dům a zahradu s malým vinohradem. Netoužili po líbivém lidovém stylu s násilnými prvky.
„Namísto zahlcování se muškáty v sudu a malovanými džbánky jsme se v malém vrátili k vinohradnictví a k věcem, které přirozeně patří k hospodaření. Sama pocházím z vinohradnické rodiny, oba víme, jak se starat o révu, Peter umí vyrobit dobré domácí biovíno,“ vzpomíná na chvíli osvícení Silvie.
A dodává: „Škoda, že jste nepřišli, když se všechno zelená, když třešeň kvete. Výhled z verandy a východ na terasu působí samozřejmě a logicky. Nebylo to jednoduché. Nyní je těžko uvěřit, že jsme byli tolik let odříznuti od zahrady ve slabě osvětleném přízemí.“
Na etapy
„Ve velké míře jsme přestavovali svépomocně. Hlavním a nezištným poradcem i realizátorem mnoha stavebních prací byl náš švagr Fero Dziak, který je stavební inženýr. Pomáhal s citem, navedl nás na využití přirozených prvků,“ popisuje Silvie.
Před třemi lety manželé sami zbourali starou dílnu a garáž, které byly nalepené k domu právě ze zahrady. Přístavby byly už dávno za svým zenitem, nestály za záchranu. Místo nich postavili spolu se synem, synovci a švagrem novou „nářaďovnu“ a zahradní domek. Přitom prodloužili zděný plot dělící je od sousedů.
Domky, jakoby už dávno vyrostlé přímo ze zdi, nyní dotvářejí idylickou náladu zahrady. Tam, kde byly staré přístavby, vznikla terasa. Domácí jsou společenští, a tak terasa už svoje zažila, jen Silvie po těchto radovánkách necítila nohy. Do kuchyně bylo daleko.
Ze starého bytu vezli 150letou komodu na střeše trabantu. Byli úplně zbláznění do starého stylového nábytku. Thonetky mají po své „starké“ neboli babičce.
Rodina se tak vracela k myšlence otevřít přízemí do exteriéru. Nejprve se chtěli balkonovými dveřmi „propracovat“ k světlu z kuchyně směrem do dvora. Tak by jim však chyběl přímý kontakt s terasou a zelení. Na bourání části přízemí směrem do zahrady došlo až před rokem.
„K nápadu otevřít dům skrz zasklenou verandu jsme se dopracovali spolu s manželem. Radili jsme se s několika architekty, i feng šuej návrh jsme si dali zhotovit, jen aby zde proudily pozitivní energie,“ vzpomíná Silvie.
Nový tvar domu měl vpustit co nejvíc světla a polidštit vztah dům-zahrada. Žádný z návrhů je nenadchnul. Až jednou. „Nad námi žije vinař Boriš s rodinou. Mezi řečí se přišlo na to, že jejich dcera Zuzka je architektka. Tehdy jsme už věděli, že nemusíme vymýšlet styly a hledat inspiraci z jiných než vinohradnických tradic. Zuzka moc nemluvila. Poslouchala nás a našla způsob, jak moudře na věc. Pro dobro nové dispozice přízemí chtěla i koupelnu přestěhovat, ale z finančních důvodů jsme přesunuli jen toaletu a soustředili se na vybudování verandy.“
Průjezd odděluje členitá zasklená stěna s výhledem do útulného dvora a zahrady.
A Silvie dál vysvětluje: „Při výběru materiálů a ladění interiérových prvků byla naše kamarádka, designérka a výtvarnice Ľubomíra Peručič. Má cit pro detail a mimořádnou schopnost naslouchat. Hodně prvků i sama vyrobila. Náš spící Murko v namalovaném okně v průjezdu je jejím dílem.“
Slvie vzpomíná i na příhodu se sochařem Bohušem Kubínským: „Přišel k nám, podíval se na rozestavěný prostor, na třešeň v zahradě. Okem umělce odhadl budoucí výhled a poradil nám, abychom okna verandy udělali jako souvislý pás procházející rohem místnosti. Výšku parapetu navrhl tak, aby se ‚chytila’ výšky vnější zídky, která odděluje terasu od schodů do sklepa. Myslím, že tento prvek se stal ve výsledku rozhodujícím designérským momentem.“
Společná řeč
„Několika architektům se nechtělo do předělávání nebo přestavět část domu, to pro ně nebylo tak atraktivní. Zkusili jsme i studenty architektury. Chtěli jsme, aby našemu vintage stylu dali šmrnc, ale když jsme od nich slyšeli, že ze zahrady je nutné ze studánky odstranit skruž, která nám seděla do obrazu venkovského domu minulého století, věděli jsme, že nenajdeme společnou řeč,“ popisuje Silvie.
Původní stav
Prosklená veranda vpustila do domu světlo.
Člověk fantazíruje, a když architekt nepomůže zreálnit představy, tak je to prostě na nic. Teprve architektka Zuzka Borišová pohnula věci dopředu, přivedla statika, a najednou všechno šlo.
„Náš hlavní realizátor stavby, zručný a trpělivý mistr z Oravy Peter Kucka, když se nám to nezdálo, zídku rozebral a znovu bez reptání postavil jinou.“ Silvie a Peter nepospíchali, peněz navíc nebylo, mnoho udělali sami a kus práce zase šikovní lidé od fochu.
