Jeden strom vytvoří za vegetační období tolik kyslíku, kolik stačí pro deset lidí na celý rok. Stejný strom současně zvládne vyčistit půdu o průměrné ploše 45 metrů čtverečních.
A stromy taky ochlazují vzduch: podle letošních údajů Českého meteorologického ústavu v době, kdy na Smíchově, tedy typickém brownfieldu (městské části, kde jsou velké tmavé plochy, tedy nádraží, střechy továren, velká parkoviště), atakovaly teploty osmatřicet stupňů, v Riegrových sadech byla teplota až o pět stupňů nižší. Jedno město, místa od sebe vzdálená tři kilometry vzdušnou čarou. Nám vinohradským netřeba připomínat, kde je v Praze nejlépe.
Ale zpátky ke stromům: stromy neutralizují škodlivé mikroby a bakterie, ničí lidské patogeny a působí, pozor, i proti bolestem hlavy. Až vám příště zase začne pulzovat bolest ve spáncích nebo za okem, místo bezmyšlenkovitého polknutí kouzelné růžové tabletky se zkuste projít v parku nebo lese.
A taky mezi sebou soutěží: zatímco topol, vysoký štíhlý fešák, zvládne neutralizovat jeden kilogram prachu, robustní jilm za stejnou dobu zvládne přeprat až pět kilo prachu.
V neposlední řadě jsou i neoddiskutovatelným stimulem ekonomiky: jen těžko dnes developer může nabízet nové byty bez toho, aniž by k nim napsal ono slavné „na hranici parku“. A pokud tam park není, je pro něj jednodušší jej založit. Paráda.
Není to morbidní
Určující pro můj vztah k místům plným vzrostlých stromů byly roky, které jsem strávila v těsném sousedství Olšanských hřbitovů. Ne, opravdu není nic morbidního na tom, když si odmalička nastavením jasná introvertka chodí hrát tam, kde ji nebudou otravovat lidi. V mém případě stačilo přejít Vinohradskou.
Na jaře mě fascinovala rychlost, s níž se park posledního odpočinku ze dne na den měnil. Hlína nikdy nevoní tak jako na jaře, kdy se zpod napůl rozloženého loňského listí derou ven první stébla trávy.
V létě mě konejšilo, že je pod stromy mnohem příjemněji než kdekoli jinde ve městě, navíc koruny plné listí zajišťovaly zvláštní klid. Podzim, to je úplný kýč, který nepotřebuje komentáře, v zimě jsem tam nepobývala nijak často, tedy vyjma dní, kdy napadl čerstvý sníh: ve spodní části hřbitova, v místě, kde jsou pohřbeni skauti, je totiž prakticky dokonalý kruh o průměru zhruba šesti metrů, na němž sníh okamžitě roztává.
Ne, nevede tudy teplovod, plyn, metro, nevede tudy nic, co by sníh na kole o průměru šesti metrů mohlo rozehřívat. A ano, je lepší si o tom nic nemyslet.
Pojďte radši na procházku. Vyjdeme si na místa, která jsou v turistických průvodcích až na místech vzadu. Což ještě neznamená, že si nezaslouží stejnou pozornost jako třeba park na Kampě nebo slavné zahrady pod Hradem.
Sedmnáctihektarová Kinského zahrada původně sloužila jako vinice.
Bez turistů
Polezete-li na Petřín, asi těžko můžete čekat, že si tam užijete něco klidu a soukromí. Polezete-li tam navíc Prvního máje... no nic. Jedna z nejslavnějších, a dobře - i nejkrásnějších pražských adres má výhled, kterému nepodlehnout nelze.
Když ale minete přístupovou cestu z Újezdu a popojdete kousek ke Švandovu divadlu, stanete pravděpodobně před jihovýchodní částí Petřína, Kinského zahradou. Sedmnáctihektarová zahrada původně sloužila jako vinice, před téměř dvěma sty lety vykoupil pozemky Rudolf, kníže Kinský, který tu nechal vybudovat anglický park a empírový Letohrádek Kinských.
Dnes park tvoří dvě části, spodní plochá část s letohrádkem a Švýcárnou a vzrostlými stromy zdobený svah se dvěma okrasnými jezírky. Ve spodní části parku se ještě občas můžete potkat s náhodnými běžci, nedejte se odradit a vystoupejte až nahoru k pískovcovým skalám, dojděte až Hladové zdi a pak se u horního jezírka zvolna spouštějte dolů ke kostelíku sv. Michala. Všechny cesty, kterými se po výstupu vydáte, vás nakonec dovedou zpátky dolů k letohrádku a k východu na náměstí Kinských.
Vrch svatého Kříže
Součástí kopce s jedním z nejkrásnějších výhledů na Prahu je park Parukářka. A minulost má více než pestrou. Karel IV. tu založil vinice. Dodnes se spekuluje, jestli místo bylo i popravištěm pro Jana Roháče z Dubé.
Pracoval tu známý pražský parukář (ano, ano) Jan Hrabánek, Sellier & Bellot tu měli továrnu na zápalky nábojů a lehkou munici. Sídlila tu až do roku 1872, její existenci ukončil výbuch materiálu, který zabil čtrnáct lidí. Historii pak uzavírá výstavba protiatomového bunkru, který je v kopci od 50. let minulého století a dnes slouží jako klub.
My zůstaneme pěkně na povrchu. Parukářka ze svých pěkných 276 metrů nad mořem poskytuje panoramatický výhled na celou Prahu. Budete mít po levici okouzlující Žižkovskou věž a po pravici fascinující monstrum Národního památníku na Vítkově.
Parukářka. Veselý dětský smích, výhled na matičku Prahu a zároveň trénink, jak v budoucnu rozpoznat utajenou krásu, ano, mluvím o Aulického Žižkovském vysílači.
Vyměňme filmová klišé za jiná
Jsou známé i jako Markétské zahrady a jsou chráněny jako národní kulturní památka České republiky. Dvanáctihektarová kaskádovitá zahrada je součástí benediktinského arciopatství, podle mě ale slouží jako účinné antidepresivum nejnovější generace.
Když je vám „ouzko“, a komu občas není, jednoduše sedněte do dvaadvacítky a vyjeďte si sem. S rukama spojenýma za zády pak projděte kolem rybníka, který je ještě před areálem, pokračujte k oranžerii, zastavte se u zahradního pavilonu Vojtěška a směřujte k sadům, které ústí u legendárních kolejí Na Větrníku.
Cestou míjíte živé ploty, které by při pohledu shora asi tvořily zábavné bludiště, vy si ale užijte jinou věc, chůzi mezi nimi. Je to tak něžný pohled, že by všechny filmy obvykle končící odchodem páru, který překonal všechny nástrahy, do zapadajícího slunce, mohly končit tady.
První vlaštovka
Chotkovy sady vznikly v roce 1833, kdy se nejvyšší purkrabí hrabě Karel Chotek rozhodl, že s tím skladovacím místem na konci hradních zahrad by bylo lepší něco udělat. To na jeho popud se tu začala stavět Lidová zahrada, do které měli přístup občané královského města Prahy za účelem regenerace, připomínám, že jsme v roce 1833.
Stromy, které už sice nepamatují otce zakladatele, jsou i tak dost staré a vzrostlé, aby z místa vprostřed Prahy udělaly oázu klidu, vím, jak to zní. Chotkovou ulicí se tluče jedna tramvaj za druhou, úpí na kolejích, které vedou k Letohrádku královny Anny.
V každodenních kolonách tu stojí auta, protože tahle část města prostě nebyla postavena na hladký průjezd desetitisíců aut denně. A vy sedíte jen pár desítek metrů od tohohle metropolitního pekla, slyšíte zpívat ptáky, hledíte na Vltavu a její mosty a jako soutěž si můžete zkusit rozeznávat některé z nejslavnějších pražských věží.
Až se vynadíváte na město, přejděte park a pokračujte směrem k Hradu, jde to, nebojte se. Cestou, která vede mezi stromy zhruba šedesáti druhů, dojdete k pomníku Julia Zeyera od sochaře Josefa Maudra. Ten slavnému českému lumírovci vytvořil dílo v podobě umělého skalnatého útvaru, v jehož nitru jsou schované sochy z bílého mramoru.
Břevnovské klášterní zahrady. Máte rádi smyčce? Jděte sem sami, a to by bylo, aby vaše procházka nedostala nějaký temný soundtrack - osobně tu často slýchávám Bacha.
Julia tu tak hlídá Paskalina, Kazi,Teta a Libuše, samozřejmě Radúz a Mahulena a také Amis a Amil. Samotného básníka pak připomíná reliéf nad hlavami soch. Umělou skálu doplňuje vodní kaskáda a jezírko a celý dojem z díla je tak neuchopitelný, že se mnoho diváků ani po opakovaných návštěvách nedokázalo rozhodnout, jestli je pomník těší, nebo děsí.
V obou případech můžeme Zeyera nechat stát v jeho zeleném tichu a ještě kousek se společně přiblížit Hradu. Pomyslně se tak spojíme s předchozím místem, Břevnovským klášterem, oba body totiž spojuje potok Brusnice.
Symbolický oblouk
Procházku pražskými zelenými místy jsme otevřeli na Olšanských hřbitovech, na Folimance ji symbolicky uzavřeme. Park na pomezí Vinohrad, Nuslí a Nového Města leží v prostoru mezi Botičem, novoměstskými hradbami a ulicí Bělehradskou v Nuselském údolí.
Na Folimance je kouzelný nejen plácek kolem potoka, ale i prudký kopec směrem ke Karlovu. Najdete tu spoustu javorů a jasanů, staré hrušky z bývalé ovocné zahrady, ale taky dětské hřiště.
Návštěvníci se můžou kochat i mnoha plastikami, dvěma fontánami a hlavně sochou Kryštofa Kintery. Ten se rozhodl připomenout ty, kteří na tomto místě ukončili svůj život: nad Folimankou totiž stojí Nuselský most. Tiše tu vzpomeňte těch, kteří nenašli řešení... a slibte si, že do parků budete sami chodit častěji.
