Zatímco dříve si lidé léta spořili na vlastní pohřeb, dnes se většina pohřbů v Praze odehraje bez obřadu. K rozloučení často dochází až při uložení urny nebo rozptylu popela. Ač působí pohřeb žehem jako moderní způsob pohřbívání, své zemřelé spalovali již staří Slované, o čemž svědčí nálezy z období mladší a pozdní doby bronzové, z kultur popelnicových polí.
„Zpopelňování bylo běžné ještě ve středověku. Zakázal jej Karel Veliký roku 792 a uložil církvi postarat se o nebožtíka,“ vysvětluje Julius Mlčoch, bývalý ředitel Pohřebního ústavu hl. m. Prahy a největší odborník na pohřebnictví u nás. Tehdy při kostelech vznikala pohřební bratrstva, z kterých se na přelomu 16. a 17. století staly pohřební služby, jaké známe dnes.
 |
Zákaz spalování vycházel z křesťanského učení vzkříšení mrtvých, kteří potřebují nejen svou duši, ale i fyzické tělo. Proto své mrtvé nezpopelňují ani Židé, ani muslimové. Naopak hinduisté věří, že duše se chce po smrti osvobodit z pozemského těla, a proto musí být spáleno.
K oživení myšlenky kremace došlo v 16. století během renesance, silněji se ve společnosti prosadila během osvícenství v 18. století. Po Velké francouzské revoluci byl dokonce ve Francii zpracován nový zákon o pohřbívání a projekt krematoria.
„Větší rozruch však způsobil čin anglického básníka George Byrona, který v srpnu 1822 zpopelnil na břehu moře u italské vesnice Viareggio na pohřební hranici těla básníka Percyho Shelleyho a jeho přítele Williama, kteří v moři utonuli. Diskusi rozvířil i indický mahárádža, který při svých cestách po Evropě v roce 1869 zemřel. Ve Florencii v té době probíhal mezinárodní lékařský kongres, kde se domluvilo zpopelnění mahárádžova těla a převezení popela do Indie,“ popisuje Julius Mlčoch.
O pět let později byla kremace povolena v novém italském zdravotním zákoně a za dva roky se otevřelo první evropské krematorium v Miláně.
„Následovala výstavba krematorií v Německu a ve Francii. Před první světovou válkou prováděli Němci nejvíce kremací v Evropě. Evangelická víra totiž zpopelnění doporučuje,“ podotýká Julius Mlčoch.
Pražské městské radě navrhoval výstavbu krematoria v roce 1883 mecenáš Vojta Náprstek. Narazil však na zákony. „V silně katolickém Rakousku-Uhersku byl pohřeb žehem zakázaný. V Českých zemích ho povolil až provizorní zákon z 28. října 1918, ačkoliv krematorium stálo v Liberci už od roku 1917, kdy jej postavili němečtí měšťané. Nezískali však povolení zpopelňovat,“ doplňuje Julius Mlčoch.
Klid pro rozjímání
Dodnes patří Česko k zemím s největším počtem krematorií na obyvatele. Primát nejrozlehlejšího krematoria u nás i v Evropě drží krematorium Strašnice z roku 1932, které navrhl ve stylu doznívajícího funkcionalismu a nastupujícího konstruktivismu Alois Mezera. Ročně zde provedli zhruba
4 tisíce pohřbů žehem a bylo jasné, že kapacita není dostačující. Magistrát proto navrhl zbudování tří dalších krematorií v blízkosti Prahy, ale druhá světová válka plány zmařila.
Nakonec došlo jen k jediné výstavbě - krematoria Motol v lese na stejnojmenném předměstí v roce 1954. Ucelenou koncepci navrhl architekt Josef Karel Říha, specialista na krajinotvorbu.
Urny se dosud ukládaly do kolumbárií, případně urnových hájů, v Británii se ale objevily rozptylové loučky. To výrazně snížilo nároky na prostor i řešení celého areálu. Josef Karel Říha využil svažitého terénu ve vzrostlém lese a budovu krematoria zasadil na kopeček, který opticky snížil umělým jezírkem.
Od hlavní brány stoupáte mezi vzrostlými keři a stromy vzhůru, až se po levé straně najednou vyloupne ostrov s bujnou vrbou a za ní decentní přízemní stavba s pískovcovým obložením.
Její jednoduché obdélníkové tvary působí elegantně a zároveň pokorně, prosklené průčelí za vysokými štíhlými sloupy zve dál. S funkcionalistickou stavbou korespondovala i vstupní budova a vchod, které však v roce 1952 přepracoval projekční ateliér Stavebního podniku hl. m. Prahy v duchu nastupujícího socialistického realismu.
V roce 1994 došlo k modernizaci krematoria, především k výměně spalovacích pecí a obkladu budovy. Místo neopracovaného pískovce, typického pro pozdně funkcionalistický styl, byl použit opracovaný pískovec a provozní část budovy oddělily od kolumbária a příchozí cesty plastiky ze surového železa, které celou stavbu stylizovaly do estetiky 60. let.
Popravené politické vězně, kteří zde byli v 50. letech zpopelňováni, připomíná od roku 2013 památník a čestné pohřebiště vpravo nad hlavním vchodem. V lese rozprostírajícím se na čtyř hektarech se nachází na 4 tisíce urnových míst, která navěky osvětluje slunce probleskující mezi stromy.
VIDEO: Takto to vypadá v zákulisí motolského krematoria:
10. října 2017 |
