Vzpomínám na dobu, kdy náměstí Jiřího z Poděbrad tvořící přirozený předěl mezi Vinohrady a Žižkovem, působilo zpustle a nebýt monumentálního kostela, nikdo by mu nevěnoval velkou pozornost.
Dneska zde ve dne v noci pulzuje život. Jedna vedle druhé jsou na něm rozesety kavárny, bistra a vinárny a několikrát týdně se na prostranství konají také farmářské trhy.
Líbí se mi, že nákup proviantu je pro mnohé vlastně jen průhledná záminka, jak se sejít s přáteli či rodinou na snídani, svačinu či oběd. Trhy tak nabývají svého původního významu, protože kromě směnného obchodu sloužily odedávna především jako místo setkávání, kde si sousedé vyměňovali informace a drby.
Sousedské klevety postupně nahradily jiné komunikační kanály. Nejprve noviny, následovalo rádio a televize. A aby si lidé mohli informací i zábavy dopřát do sytosti, vznikla dominanta čtvrti – Žižkovská věž.
Televizní vysílač vysoký 216 metrů byl postaven v letech 1985 až 1992 podle plánů architektů Václav Aulického a inženýrů Jiřího Kozáka a Alexe Béma. Futuristicky vyhlížející stavba složená ze tří válcových ocelových tubusů dostala přednost před dalšími devatenácti návrhy.
Také lokalita v Mahlerových sadech byla strategicky vybraná tak, aby zaručila co nejširší pokrytí a zároveň stála mimo letecké trasy. Hlavní tubus, v němž jsou dva rychlovýtahy, přechází do anténního nástavce.
Ve výšce třiadevadesáti metrů jsou tři vyhlídkové plošiny, z nichž mohou návštěvníci za příznivého počasí dohlédnout až do vzdálenosti sto kilometrů.
Po věži se od roku 2000 plazí mimina, jde o obří sochy od výtvarníka Davida Černého. Impozantní je stavba především v noci, kdy je osvětlena.
Večerní hodina vlastně sluší celému Žižkovu, který ožívá. Míst, kde se na Žižkově potkat, existují desítky, zaslouženě se o něm hovoří jako o lokaci s nejvyšší koncentrací hospod v republice.
I když si místní stěžují, že postupně ty klasické mizí, nepropadala bych úplně panice. Cestou z kopce dolů k vrchu Vítkovu a tunelu, který vede do Karlína, není problém narazit na poctivé čtyřky i uhlazenější putyky.
U Sadu. Typickou putykou, kde si sice nepotrpí na vybrané stolování, zato vám tu dají dobře vychlazené pivo i poctivé české speciality, je hospoda na Škroupově náměstí. Nejen díky originální výzdobě má místo neopakovatelnou atmosféru.
Legendární je například Pivnice U Sadu, do které jsem chodila už před dvaceti lety. Nemám pocit, že by se v ní za tu dobu mnoho změnilo. Snad kromě elektronických pokladen, platebního terminálu a jídelního lístku. Ten se podstatně rozšířil a vybrat si z něho lze dokonce i dlouho po půlnoci. Kuchyň tu jede až do zavíračky.
Za návštěvu stojí i sousední podnik U Kurelů ve Chvalově ulici, který byl založený už roku 1907. Chodilo se sem nejen za zlatavým mokem, ale také za zábavou v podobě divadelních představení, čtení poezie i na tancovačky.
Během komunistické éry, kdy se to tu jmenovalo U Pošty, patřil mezi věrné zákazníky i dvorní fotograf Václava Havla Bohdan Holomíček a právě jeho fotografie ze stejné doby zdobí současný interiér.
Podnik se může pochlubit i poněkud choulostivějším prvenstvím. V polovině devadesátých let se tu uskutečnila vůbec první akce nazvaná nahoře bez. Na obnaženou dámskou obsluhu se prý každou středu po dobu několika let stála fronta. Uvolněnou morálku v něm však nyní budete hledat marně.
Příběh tak trochu vystihuje současný Žižkov, v němž se tradice mísí s modernou. Proto zde tak dobře fungují koktejlové bary, narvané k prasknutí mladými, stejně jako doupata, ve kterých jsou štamgasti technaři, pankáči a skinheadi. Není náhoda, že v uličkách pod televizní věží fungoval léta i klub Propast, později Základna, kde se formovala porevoluční subkulturní scéna.
Do kroniky pražské klubové scény se nesmazatelně zapsal i Palác Akropolis, který sídlí v rohovém domě postaveném na konci 20. let 20. století a ve svých útrobách ukrývá multifunkční sál, v jeho přízemí jsou navíc vybudovány kavárenské prostory.
Za první republiky sál sloužil především dramatické tvorbě, během války jako kino, socialističtí soudruzi dali přednost praktičnosti a z podzemních prostor udělali skladiště, kavárnu pak vystřídala lidová jídelna. Místo znovu ožilo až na začátku 90. let a za kulturním vyžitím sem zatím lidé chodit nepřestali.
Žižkov je svérázná čtvrť. Kdysi dávno místo činžáků rostla na území vinná réva, proto dostalo v půlce 19. století název Královské Vinohrady. Později bylo rozděleno na dvě části, Královské Vinohrady a Žižkov. V roce 1881 byl pak Žižkov povýšen císařem Františkem Josefem I. na město. Obě obce se v roce 1922 připojily k Velké Praze.
Bohemian retro. Ve spleti žižkovských uliček lze narazit na nejeden originální obchod. V ulici Chvalova prodává energická Američanka Rebecca věci, které jí nosí babičky ze svých skříní a sekretářů. Z druhé ruky si tu můžete pořídit oblečení, nábytek nebo doplňky do domácnosti.
Zatímco Vinohrady se pozvolna proměnily v prominentní čtvrť, na Žižkov se stěhovali manuálně pracující a sociálně slabší, později sem byli také organizovaně vystěhováváni Romové z odlehlých součástí socialistického Československa.
Na přelomu 70. a 80. let pak komunistické hlavy pomazané zahájily asanaci starého Žižkova ve prospěch moderního velkoměsta s věžáky až do oblak. Bohulibý plán však naštěstí nevyšel, protože ho překazila sametová revoluce.
Možná proto se tu podařilo udržet atmosféru sousedské pospolitosti dodnes.
Vydáte-li se cestou z kopce jeho zaplivanými ulicemi s rozbitými chodníky a kočičími hlavami, určitě narazíte i na podniky s nenápadnými vchody, ve kterých se jejich štamgasti znají jmény a kam se cizí návštěvník sotva odváží vkročit, i na hospůdky, ve kterých se scházejí zedníci s důchodci, studenty a manažery. A mezi nimi vyčuhují obchody orientované na výběrové a ekologické zboží stejně jako kadeřnictví nebo salon krásy.
A pak jsou tu Husitská a Koněvova plné zastaváren, večerek. Těsně pod kopcem pojmenovaném podle majitele zdejší vinice Vítka z Hory je nesmrtelná putyka U Vystřelenýho oka. Její barevný interiér v kombinaci s pohotovou, i když poněkud ostřejší obsluhou a bohatým kulturním programem málokdy nechá člověka odejít před půlnocí.
A jen o pár kroků dál je pak nejstarší místní hostinec U Slovanské lípy. Kousek nad ním obchod, kde si může patriot pořídit tričko nebo mikinu s nápisem I Love Žižkov. To už je však člověk vlastně jednou nohou v sousedním Karlíně.
Luxusní apartmán v žižkovském vysílači
20. listopadu 2012 |
