Politolog Jaroslav Šabata se narodil 2. listopadu 1927 v Dolenicích, po válce vstoupil do Komunistické strany Československa, kde se stal jedním z nejaktivnějších účastníků obrodného procesu v této straně, takzvaného pražského jara v roce 1968.
Byl první, kdo se už 31. srpna 1968 ve Španělském sále Pražského hradu postavil proti vedení strany, které se krátce předtím vrátilo z Moskvy s kapitulačním Moskevským protokolem. Čímž se stal do budoucna velkým a vítaným terčem pro normalizační gardu v čele s Gustávem Husákem, který už pomalu přebíral taktovku. Z KSČ byl vyloučen při masové čistce roku 1970.
Jaroslav Šabata v brněnském Mahenově divadle v lednu 1990, kdy je navštívil Václav Havel.
"Mým impulsem k přechodu do disentu bylo intenzivní vědomí selhání reformních komunistů plus neméně intenzivní poznání, že normalizačnímu komunistickému režimu se musí čelit zcela jinak, než jak se o to pokoušel antikomunistický odboj po roce 1948, plus silné pouto-srozumění, jímž se prohloubil vztah mezi mnou a dětmi na dramatickém konci 60. let," vzpomínal Jaroslav Šabata. "To všechno bylo velice přirozené a samozřejmé, tedy vůbec ne těžké. Nešlo to jinak. Jiná věc je, jak jsem prožíval fakt, že děti zahučely do vězení se mnou, ba ještě přede mnou. Těžko popsatelný horor. Ale: i když to - zvlášť Jenda jako nejmladší - vůbec neměly lehké, nikdy mně nic ani slůvkem nevyčetly,“ dodal.
Za normalizace byl jako disident vícekrát vězněn, v roce 1978 se stal mluvčím Charty 77. V roce 1989 spolu s Rudolfem Battěkem inicioval vznik předního protirežimního Hnutí za občanskou svobodu, jehož provolání podepsalo nebývalé množství občanů, což předznamenalo i převrat v listopadu 1989.
Po listopadu 1989, kdy byl jedním z vůdců brněnského Občanského fóra, se stal poslancem. V letech 1990 až 1992 působil také jako ministr bez portfeje ve vládě Petra Pitharta. V roce 1997 vstoupil do ČSSD.
