Brno i ženy. Od smrti básníka Nezvala uplynulo šedesát let

Zcela právem se Vítězslav Nezval řadí mezi největší básníky naší historie. Vždyť ve svých nejlepších verších se projevil jako opravdu skvělý bard. Včera od smrti rodáka z jihomoravských Biskoupek uplynulo šedesát let.

Dobře se ví, že Nezval měl i stinné stránky. Zaprvé víc než jiní a na delší čas podlehl „rudému mámení“ a své dílo hyzdil stalinistickými verši. Zadruhé byl podle mnohých docela odsouzeníhodný člověk, který se sobecky i nemožně dokázal choval ke svým blízkým.

„Chtěli to po mně...“

Na otázku básníka Jiřího Kuběny, jak mohl skvělý autor Edisona či Akrobata napsat natolik plytké oslavné verše na tyrana Stalina či svou podobně době poplatnou sbírku Zpěv míru, prý Nezval směle odpověděl: „Chtěli to po mně, tak jsem jim to vy*ral.“

Navíc se o něm ví, že komunistickou totalitou pronásledované kolegy – Konstantina Biebla, Františka Halase, Jakuba Demla, Jaroslava Seiferta, Františka Hrubína či Jiřího Koláře – hájil, jak to jen šlo.

Každopádně u Brňanů má Nezval body navíc – ze svých studií na zdejší právnické fakultě a hlavně z častých návratů k rodičům do vilky ve Šmejkalově ulici v Žabovřeskách vytěžil i verše, které zná asi každý: „Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,/ na břehu řeky Svratky roste nízká tráva,/ rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil,/ na břehu řeky Svratky kvete rozrazil/ a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá...“

Přesně vystižená melancholická nálada brněnského toku zkombinovaná se steskem po mamince, s níž básník původně neměl nijak srdečný vztah, ale po jejímž vážném onemocnění velmi zjihl, dodává veršům opravdu přitažlivé kouzlo.

Zálety, choť, nemanželský syn

Horší už to bylo s bardovým vztahem k ženám. Dlouhá léta se samozřejmě nehodilo, aby se o předním českém levicovém básníkovi vědělo, že se svou ženou Františkou Řepovou alias Fáfinkou žil 22 let ve společné domácnosti nesezdán, nechtěl s ní mít a také nikdy neměl děti, nakonec si ji přesto 11. prosince 1948 vzal. Nicméně o šest let později jeho milenka, tanečnice Olga Junková, porodila syna Roberta, k němuž se básník bez zábran hlásil. A naštěstí se už nedožil roku 1971, kdy jeho syn v sedmnácti letech spáchal sebevraždu skokem z okna.

A to se navíc kuloáry v 50. letech minulého století neslo, že další děti s bardem čekaly také jeho dlouholetá milenka – herečka Lilly Hodáčová – i skoro o 26 let mladší sovětská bohemistka Nina Nikolajevová.

Různé milostné vztahy měl však básník od počátku soužití s Fáfinkou, ve 30. letech minulého století dokonce s dámami o léta staršími. Minimálně se ví o dvou básnířkách z Bulharska, přitom Dora Gabe byla o dvanáct a Elizaveta Bagrjana o sedm let starší než Nezval.

Milenka v periferním hotýlku

Pověstný „celoživotní“ vztah však barda vázal především k již zmíněné krásné herečce Lilly Hodáčové. Byla o deset let mladší, přičemž stále korpulentnějšímu a ani jinak fyzicky nijak zvlášť přitažlivému básníkovi patrně zcela podléhala.

Vítězslav Nezval

• Nesmírně tvořivý a vlivný český básník, spisovatel, dramatik i překladatel se narodil 26. května 1900 v Biskoupkách.
• Po gymnáziu v Třebíči studoval krátce práva v Brně, kam se pak pravidelně vracel za rodiči do Žabovřesk. Ve svém pokojíku napsal nejslavnější díla.
• Surrealista i spoluzakladatel poetismu vstoupil roku 1924 do komunistické strany a po válce si v jejích službách vydobyl mnohá oficiální ocenění i funkce.
• Jeho manželkou byla Františka Řepová, kterou si vzal po 22letém vztahu roku 1948. Syna Roberta měl s milenkou Olgou Jungovou.
• Zemřel 6. dubna 1958 v Praze.

Zvláště pikantní historka z jejich vztahu se váže právě k Brnu, kde se Nezval přátelil nejen s Jiřím Mahenem, spisovatelem Josefem Věromírem Plevou či místními surrealisty z Devětsilu. Ale hlavně s mladinkým básníkem Ivanem Blatným – tehdy už sirotkem, kterého si o devatenáct let starší umělec vzal pod svá „poetická křídla“ a zasvěcoval ho do života po všech stránkách bohémského. V románu Martina Reinera s názvem Básník, který pojednává o Ivanu Blatném, se o návštěvě Hodáčové v Brně, kam za Nezvalem „po strašném třítýdenním odloučení“ přijela, dočteme následující: „Však co to?! Slávek zavírá svou ‚magickou a vznešenou‘ Lilly ve špinavém pokoji hodinového hotelu a direktivním způsobem jí zakáže vytáhnout paty z domu.“ A stejně direktivně určí i program jejich „láskyplného babího léta“: on bude denně od rána do pozdního odpoledne psát svou sbírku Pražský chodec a ona bude zatím tvořit „pohádku o zubu času nahlodávajícím perníkovou svatozář děda Vševěda“.

„A mohla by to být půvabná milenecká hra, kdyby Slávek hned poté rozhodně neodkráčel domů za maminkou a Františkou Řepovou, s níž už léta žije ve společné domácnosti. Kdyby tělem i po duchu jemná Lilly nemusela přes tenkou stěnu celou noc poslouchat souložící dvojice,“ dodává v knize Reiner.

Hodáčová se celý den samotinká v hotelu všeho štítí, jídlo jí nechutná a navíc jí k večeru přicházející básník kriticky ztrhá vše, co napsala. A ještě jí tropí žárlivé scény, když chce na schůzku s přítelkyní.

Jenže po Lillině návratu do Prahy jí znovu začnou chodit úžasné milostné dopisy a všechno je zpět. A to až do konce života básníka, který jí ze všech cest vozil dárky. Stejně jako Fáfince nebo matce syna Roberta, s nímž se Fáfinka mohla stýkat až po Nezvalově smrti, dokud rok před Robertovou sebevraždou nezemřela. Zatímco Lilly je přežila všechny. Až do 8. prosince 1988.