Pacienti si s nimi mohou promluvit o své nemoci, o tom, co je tíží, a třeba si tím i trochu vynahradit osobní kontakt s blízkými, který teď v nemocnicích kvůli zákazu návštěv není možný.
„Naším pracovním nástrojem je rozhovor a jsme v nemocnici pro kohokoli, pro nemocné, pro jejich příbuzné i pro personál,“ vysvětluje Jana Majerčíková, známá jako sestra Františka, která spolu s dalšími dvěma kaplany zajišťuje tuto spirituální oblast potřeb nemocných ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně.
Denně v nemocnici navštíví pět až dvacet pacientů, u některých tráví i více než hodinu. Nejčastěji se na ni obracejí ti, kteří v nemocnici setrvávají delší dobu a chtějí mluvit převážně o své nemoci.
Pacienty navštěvuje bez ohledu na jejich vyznání. „Chodím za pacienty napříč generacemi, stavy, myšlenkovými proudy. Volají mě třeba i nemocní, kteří si chtějí popovídat o uprchlících nebo zbraních, zajímá je, jestli mám vlasy,“ vyjmenovává Majerčíková s úsměvem.
Původně zdravotní sestra vstoupila do pastorace v době, kdy služba nemocničních kaplanů začínala, a díky svým zkušenostem ze zdravotnictví k ní byla přijata.
„Začátky byly náročné, personál nemocnice nevěděl, kdo jsme, co na odděleních pohledáváme. Postupně se ale mezi námi a zdravotníky vytvořila důvěra a sami nás začali za pacienty volat,“ vzpomíná na začátky v roce 2005.
Rozhovor nemocným sama nabízí
Od října dochází i na covidová oddělení. „Kdybych se ocitla v takové situaci já, budu ráda, když za mnou někdo přijde a budu mu moct vypovědět, jak se to stalo a co cítím,“ říká a dodává, že pokud má pacient možnost ventilovat svou bolest, často sám dojde ke smíření.
Taková možnost je obzvlášť vítaná v aktuální situaci, kdy kvůli pandemii platí dlouhodobý zákaz návštěv.
„Většina pacientů na covidových odděleních vidí svůj stav nadějně, ale jsou i pacienti, kteří vědí, že zemřou,“ přiznává sestra Františka. Aby mohla svoji pomoc nabídnout i těm, kteří si o ni sami neřeknou, aktivně obchází oddělení a rozhovor nemocným nabízí.
Kromě standardních covidových oddělení dochází i na anesteziologicko resuscitační kliniku k nejtěžším případům, tedy za lidmi na umělé plicní ventilaci a v umělém spánku. „Chodím se za nimi modlit, mluvím na ně nahlas, ale samozřejmě odezva od nich není žádná,“ dodává.
Práce nemocniční kaplanky podle ní není pro každého. „Když člověk prožívá hodně věcí osobně, tak ho to převálcuje. Různé osudy lidí je možné vnímat jenom z pohledu naděje a v mladším věku jsem měla co dělat, abych měla tu naději pro sebe, natož ji někomu přinášet,“ vypráví Majerčíková
Do nemocniční pastorační služby vstoupila po svých čtyřicátých narozeninách. Hnacím motorem jsou pro ni pozitivní reakce pacientů, kteří se za ní v mnoha případech vracejí i po vyléčení. „V nemocnici jsme k dispozici pro kohokoli, nejen pro nemocné,“ uzavírá sestra Františka.
