Letitý dramaturg brněnské operety, ceněný vědec disciplíny o jazyku divadla, znacích a jejich fungování, jedinečný šprýmař a nedávný jubilant publikoval své pozoruhodné studie kupříkladu v USA, Holandsku, Kanadě, Itálii, Rakousku a Polsku. Na mnoha těchto štacích přednášel. Proslulý vědec a spisovatel Umberto Eco si jej osobně pozval na kongres v Miláně.
Je autorem knih Muzikál je, když (1967), Divadlo, které mluví, zpívá a tančí - teorie jedné komunikační formy (1974) a Mnoho povyku pro sémiotiku (1992) považovaných v oboru již za klasické texty. A právě jedinečná - protože geniálně prostá a fungující - definice muzikálu jako umění snoubícího slovo, tanec a zpěv se mezi divadelníky stala už dávno okřídlenou. A ještě jedna důležitá věc provází Iva Osolsoběho i po jeho osmém křížku. Neustále z něho sálá humor a dobrá nálada...
Jak člověk uvažuje o osmdesátce?
Kupříkladu já o ní nepřemýšlím vůbec nijak. Pokorně se divím, že jsem stále ještě na světě.
Jako dramaturg, překladatel a příležitostný režisér i herec jste byl v Brně podepsaný pod řadou (často i českých) premiér proslulých amerických muzikálů jako Hello Dolly, Oklahoma nebo Někdo to rád horké. Jak jste to v těch neutěšených letech dokázali?
Nastoupil jsem do brněnské zpěvohry jako dramaturg roku 1953. Opereta mi tenkrát připadala jako taková oáza či ostrov, kam za mnou režim nemohl. Zpěvohra ani muzikály skutečně nikdy nesloužily ideologii. My Fair Lady jsme skutečně uvedli triumfálně hned dvakrát. Představte si čtvrt tisíce repríz nejdříve v Mahence a posléze i na obrovském jevišti Janáčkova divadla.
Ten výčet titulů je opravdu skvělý. Brno za vaší dramaturgické éry slyšelo i megahity jako Kabaret, West Side Story či Muž z Kraje La Mancha. Jak se vůbec Brno v 60. letech stalo Mekkou tuzemského muzikálu?
Něco se ve společnosti dělo, postupně šlo uvádět i vzpomínané tituly. A jistý pan Pecholt z agentury Dilia, přes kterou se díla uváděla, měl spadeno na Brno stejně jako na Prahu. Ostrava či Olomouc musely čekat. West Side Story jsme ale neuváděli jako první. Spolu s karlínským hudebním divadlem jsme měli českou premiéru napůl.
Kterou z těch muzikálových perel máte dodnes nejraději?
Mým nejoblíbenější muzikálem je titul, jehož název nepadl. Music Man. Je to prostě americká hudba v kostce. To nejlepší, co bylo na americkém kontinentě napsáno. Autor Meredith Willson tuto věc asi osmnáctkrát předělával. A Willson dokonce byl osobně i na brněnské premiéře, jenže já v té době paradoxně zrovna byl v Americe. Music Man je geniální muzikál o hudebním podvodníkovi.
Vy jste takový sympatický provokatér. Když se v Brně s velkou slávou otevíralo nejmodernější hudební divadlo v zemi, napsal jste a do divadla i kolportoval své prohlášení nadepsané Proč jsem se neúčastnil - ač pozván - premiéry muzikálu Hair? Co jste těm Vlasům vytýkal?
Nemám ten muzikál rád. Vadilo mi, že byl vybrán právě jako slavnostní zahajovací titul. Ani ohlášený Miloš Forman to nakonec nerežíroval. Vlasy jsou sice geniální, ale komunistická protiamerická agitka. A my neměli právo kritizovat takovým způsobem Ameriku, kritizovat můžeme jen sebe.
Vždyť USA se rády samy pasují do role kritika nebo přímo strážce pořádků či policajta bezmála po celém světě. Proč bychom se na tuto velmoc nemohli kriticky dívat zpětně i my?
Já jsem z generace, které tento policajt zachránil Evropu před Hitlerem. A vlastně za první světové války taky. A nebyla to žádná jejich povinnost. Jistě, Americe není těžké mít za zlé mnoho věcí. Uvědomují si to i mnozí Američané, tak proč se jim do toho míchat.
V čem vidíte zásadní rozdíl muzikálové praxe dnes a před půl stoletím?
Hlavní rozdíl je ve zvuku, který je dnes amplifikovaný. To za nás nebývalo. My dělali klasický muzikál. Zpívalo se prostě bez portů a naostro. A to bylo něco zcela jiného.
Jak to s postavením Brna na poli českého muzikálového divadla vypadá podle vás dnes?
Těžko vám mohu odpovědět. Já jsem z hudebního divadla už přes čtvrt století venku. Snad kvůli tomu mému protestu mne už ani do Městského divadla v Brně nezvou. Já jsem ale už starý dědek. Čím míň toho musím naběhat, tím líp. Hlavně pro mé okolí.
V pražských muzikálových vodách zrecyklovali už kde co. Muzikálová Rusalka propadla, nyní se čeká pro změnu na Boženu Němcovou. Jak se na tyto muzikálové výpůjčky díváte?
To není žádná nová věc. Stačí si připomenout třeba slavný muzikál Muž z kraje La Mancha. A lze jít ještě dál. Vždyť z literatury kradla už i opera.
Vaše poslední kniha Parodické principy obsahuje i kapitolu Chvála operety, tedy žánru, který je dnes ošklíbán a přehlížen. Chybí podle vás opereta, s níž jste požil profesionální život, v současné brněnské divadelní nabídce, nebo je to jen chvilkový stav a přepustila na chvíli místo módnímu muzikálu?
Ona už to udělala svého času. Už ve třicátých letech byly strašně populární hudební komedie. Pravý muzikál to všechno dotáhl. Ale čas operety se zase ozve. Zachovejme klid.
Jste ve světě jedním z nejčastěji citovaných českých esejistů minulého století. Sledujete ještě dění ve svých oborech jako je estetika a sémiotika?
Můj syn Petr mne nyní pověřil mnohem důležitější věcí. Vyzval mne, abych sepsal rodinné paměti. To přece nemůže udělat nikdo jiný.
Z čeho budete čerpat? Vedl jste si deník?
To je jednoduché, něco si pamatuju, něco si vymyslím... Teď jen aby mi Pán Bůh ještě dopřál dost času. Petr mne hubuje, že ho marním třeba čtením novin.
Jste vědec světového formátu a celý život jste zůstal věrný Brnu, potažmo jeho čtvrti Královo Pole. V čem má pro vás místo vašeho zrození takové kouzlo?
Dejte pokoj s lichotkami o světovém formátu. Nikdy jsem neměl důvody rodný dům opouštět. Je to jednoduché, vše tady mám po ruce.
Čím dnes vyplňujete den?
Asi především věcmi, které bych dělat neměl. Třeba často čumím do novin. Potřebuju se hýbat. Náš barák je rohový. Vždy jsem měl kolem něj v zimě spousty práce s odklízením sněhu. Poslední zimy jsou pro mne smrtonosné, moc jsem se těmto zimním sportům věnovat nemohl.
Jste autorem slavné a možná až zprofanované definice, že muzikál je divadlo, které mluví, tančí a zpívá. Vzpomenete si kdy a jak jste tu slavnou větu zformuloval?
Mám takový neblahý pocit, že jsem ji šlohnul Jiřímu Suchému. Pak jsem ale tento citát v jeho díle hledal a nemohl najít... Tak nevím.
Jako jeden z mála Čechů jste vedl rovnocenný dialog s proslulým vědcem a spisovatelem Umbertem Ecem. Jaký je to muž?
Mluvili jsme spolu mockrát. Je to ohromná figura, obrovsky produktivní člověk. Je ohromně zábavný superextrovert, který doslova chrlí nápady.
Na webových stránkách semináře estetiky Masarykovy univerzity máte v životopise uvedeno "stálé nečlenství v KSČ do roku 1989“. Můžete okomentovat i tuto drobnou poťouchlost?
A víte, že to ani nevím? Já v partaji nebyl nikdy.
