"Člověk lidem, kteří jezdit můžou, tajně závidí. Je to něco jiného, když jedete jako spolujezdec, nebo za volantem," řekl účastník Pavel David. Zrakové obtíže má od narození, ale zbytky smyslu mu zůstaly.
Další z účastníků Josef Stiborský je zcela slepý a jízdu si také vyzkoušel. "Samozřejmě jsem si vždycky dovedl představit, co znamená třeba zařadit určitý rychlostní stupeň. Když to člověk má zvládnout všechno v praxi během zhruba deseti minut, tak to není vůbec jednoduché," řekl.
Podle něho potřebuje člověk odvahu, aby vyrazil, nevěda kam. "První dojmy byly opravdu velice zajímavé, nemůžu říct, že v prvním momentě vysloveně pozitivní. Ale když to potom odezní, tak je to opravu zážitek velice silný," dodal.
Podle Bubeníčkově je pro lidi bez zraku nejobtížnější jet rovně. Automotodrom je podle ní pro podobnou akci velice vhodný, silnice je tam široká, navíc na krajnici je nanesený hrubý povrch. Když na něj řidič najede, cítí vibrace. I kdyby krajnici přejel, najede na trávu.
Nevidomí jezdí většinou šedesáti až osmdesátikilometrovou rychlostí. Někteří však na rovinkách překročí 120 kilometrů za hodinu.
To, že nevidí, má podle nich i výhody. "Instruktor říkal, že nevidomé obdivuje. Řídili citem, rychlost tam nevráželi násilím, ale byli citliví na spojku. Poslouchali také motor a správně přeřazovali," řekl David.
Na okruhu jezdili lidé, kteří mají slabý nebo vyhaslý zrak od narození, i ti, kteří o něj přišli. Na jízdu se prý velice těšili. "Po obdržení e-mailu s nabídkou možnosti si to znovu zkusit jsem po těle pocítil jakési mrazení, pod nohama patky pedálů a v dlaních kůži volantu. Moc bych si přál, abych se dostal mezi oněch padesát, kterým to umožníte," napsal jeden z nich.
