Vyrážíme po Kobližné nahoru na náměstí Svobody. Naším cílem je projít Českou, která se opravuje a je pro nevidomé téměř zapovězenou zónou - neztratit se tam a nezranit se je nadlidský výkon.
Z Vaňkovky s rozbitou hlavou
Hned na rohu Malinovského náměstí a Kobližné nevidomý průvodce upozorňuje na první problém: spodní hranu značky ve výšce maximálně metr osmdesát. Konečný ji těsně mine kšiltem, nevidomý, který by byl o pět centimetrů vyšší, by si rozbil hlavu.
co nevidomým nejvíc vadíAuta zaparkovaná u zdi, přes obrubník či v místě signálního pásu. |
A pak zeď končí. "Právě proto existují signální pásy. Tam, kde je ústí ulice příliš dlouhé nebo bych rovně ode zdi ztratil směr, by měl být signální pás, který mě navede správně," vysvětluje. Tady zvládne prázdný prostor bez záchytného bodu bez problémů.
"Kdybych však šel po druhé straně, problém by byl. Nově tam otevřeli obchod s jídlem. Tedy myslím, něco odtud vonělo. A ten má prosklené dveře otevřené ven," stěžuje si.
Takové dveře jsou nebezpečné i pro slabozraké, sklo bez označení nevnímají a myslí si, že na cestě žádná překážka není.
"Podobný průšvih je na Vaňkovce. Dveře se tam samy otevírají, na příchozího reagují zpožděně a na hůlku vůbec. Jejich křídla se otevírají ven, takže už několika slepcům rozbily hlavu," líčí Konečný.
Hned za ústím Sukovy číhá další nebezpečí: růžový poutač kosmetického studia, jehož ostrá železná spodní hrana je ve výšce metru a půl nad zemí. Přitom by stačilo dodržet nařízení, že takové poutače nesmí být níž než dva metry.
Pak zakopáváme o zahrádku, kterou zabírá květinářství. Brzdí nás i dvě áčka. "Správně by kolem zdi měl být koridor široký metr a půl, kde by neměly být žádné překážky. To však nikdo nedodržuje," povzdechne si Konečný.
O pár kroků dál před výlohou hračkářství začíná lešení. Stojí asi padesát centimetrů od zdi, končí po pěti metrech a Konečný se automaticky vrací zpět ke zdi. Za dva metry však začíná další lešení a na rohu pak jeho třetí část.
"Kdybyste mě neupozornila, rohový konec lešení by mě navedl do špatného směru. Potřebuju hranu rovnoběžnou s ulicí, abych neztratil směr," vysvětluje.
Běhounská je kolmo k náměstí přepažená dlažbou. Ta sice není speciální, ale nevidomým může sloužit jako signální pruh. Docela bezpečně se tak dostaneme na okraj náměstí a zvládneme i dvoje dveře do ulice.
Za těmi druhými však číhá poštovní schránka. Nestihnu včas zareagovat a Konečný si o ni narazí loket. "Kdybych šel úplně sám, bylo by těch karambolů mnohem víc," říká.
Česká? Spíš Pekelná!
Zahýbáme do Rašínovy. Hodinu po tom, co jsme vyrazili z Malinovského náměstí, dojdeme přes další nástrahy na Českou. Teprve tady začíná to pravé peklo. Konečný se místo zdi drží plotu ohrazujícího stavbu, u něho však stojí lidé čekající na tramvaj.
Nikdo nepoodstoupí. "Promiňte, pardon, s dovolením," říkám dokolečka. Konečný zavrávorá v místě, kde končí ostrůvek a místo chodníku je jen pískem vysypaný výmol.
Další hodinu jdeme přes náměstí Svobody a Masarykovou ulicí na hlavní nádraží. Je zvyklý se tu pohybovat. Nevidomí, kteří se samostatným pohybem teprve začínají, jsou na tom však mnohem hůř.
