Ze stáje Hippoclubu v Lednici se ozývá klapání kopyt. Kočí Petr Bohun vyvádí dvě kobylky a zručně je zapřahá do povozu. Spletenec kožených řemenů vypadá jako hlavolam, on je však zkušenými pohyby rychle připíná na své místo. Přesně v deset hodin dopoledne už je kočár připravený vyvézt první návštěvníky na cestu zámeckým parkem. Bohunovi i kobylám Happy a Mamině začíná každodenní sedmihodinová směna.
Od stáje k parku musí nejprve překonat rušnou silnici. Kočí nemá šanci do křižovatky nahlédnout, musí se tak orientovat podle svých koní. „Vidím, že když mají uši dopředu, něco se na silnici děje,“ říká Bohun a zvířata řídí říznými povely: „Hot! Čehý!“, tedy: „Vpravo! Vlevo!“
Už k ránu teploměr atakuje třicítku. „Pojedeme na té naší Sahaře,“ míří kočí na louku na okraji zámeckého parku. „Tam hlavně po poledni víří horko. Proto se snažím udělat maximum pro to, abych koně ochladil,“ vysvětluje.
Už ráno jim dopřává sprchu, rozčeše srst, umyje nohy a vyčistí a namaže kopyta. Po každém kole kolem zámeckého parku pak koně dostávají kbelík vody. Tak, aby horký letní den dobře zvládli. „Tolik kilometrů, co tady ujedeme, spousta lidí nedá ani autem,“ podotýká Bohun, zatímco kopyta koní tlumeně dusají písčitou cestu.
V létě si dovolenou neberu, říká kočí
Denně po ní povoz sveze několik desítek lidí. Kočí výletníkům servíruje informace o zajímavých místech parku a občas je proloží vtipnou historkou. Cestující se baví.
„Samozřejmě se každý den najde někdo, kdo nám spílá, jak koně týráme. Ale copak takto vypadá týraný kůň? Vždyť se zdá, jako by čekala hříbě,“ ukazuje s úsměvem na blahobytnou Happy s lesklou srstí a plným břichem. „Třeba na Staroměstském náměstí v Praze koně musí trpět. Ale tady chodí v lese, ve stínu. Jsou tady vlastně na výletě. A někdy to i dokazují tím, jak jdou pomalu,“ směje se Bohun a kobylky trochu popožene.
Nepotřebuje k tomu bič ani otěže. Stačí jediné slovo. On a jeho koně jsou za dlouhá léta sehraný tým. „Kdybych se s nimi někdy musel rozloučit, obrečel bych to. V létě si ani neberu dovolenou, protože nechci, aby je měl v rukou někdo jiný. Bezpečně pak poznám, kde koně nedržel, kde mu utíkali. Já je skoro pořád držím zpátky. Potřebuju, aby šetřili síly,“ vysvětluje, proč je málokdy pouští do klusu.
Obě kobyly spolu pak bez problémů odchodí celý den. Vzorně se drží vedle sebe jako nerozlučné sestry. Když se ale večer vymaní z postrojů, rozběhnou se od sebe co nejdál. „Ony se nemají moc rády, umí se poškádlit. Kdyby zůstaly spolu, dokopaly by se,“ má jasno zkušený kočí. Pokud jde o jejich ošetřovatele, kobyly na sebe navíc žárlí, a tak Bohun musí dobře volit, kterou první vyvádět z pastviny či zapřahat. Každodenní rituály musí zůstat neměnné.
U koní se Bohun pohybuje odmalička. Jeho otec byl kovář, po revoluci si zařídil vlastní firmu. A i když to jeho syna táhlo spíš na závodiště, nekompromisní tatínek ho držel v dílně. „Dnes jsem mu za to vděčný. Stejně jsem utekl ke koním, ale spoustu věcí si ve stáji udělám i sám. Třeba když se uvolní podkovy, podotahuju je, pomůžu kolegům,“ podotýká kočí.
Turisté potěší, ale i naštvou
Stejně rád jako ve stáji je ale i mezi lidmi. Turisté ho nabíjejí energií. „Najdou se i takoví, kteří jsou arogantní. Třeba když jsem naložil už podnapilou skupinku u minaretu a jeden z nich mi řekl ‚Jean, zavři mi dveře‘, to mi naskočila žíla na krku,“ dává k dobru jeden z nepříjemných zážitků.
Těch je ale naštěstí méně než těch hezkých. „Někdy vás ti lidé neskutečně nakopnou. Dají vám dobrou náladu. Nedávno jsem vezl paní po vážné nehodě, které rok předtím nedávali šanci, že se vůbec postaví na nohy. A ona to dokázala. Ta obrovská vůle žít, to bylo neuvěřitelné. Musel jsem jí za to poděkovat,“ vypraví Bohun, zatímco povoz pomalu zatáčí k minaretu, v současné době obehnaném lešením. Tady si koně chvíli odpočinou.
Stejnou trasu za léta, co Hippoclub vyhlídkové jízdy parkem pořádá, absolvovaly už tisíce lidí. Bohun měl ve voze za sebou i nejednu celebritu. Rád vzpomíná na herečku Libuši Šafránkovou, sporťáka Pavla Poulíčka nebo pravidelného hosta – herce a gastropoutníka Lukáše Hejlíka.
A parkem vezl i knížecí rodinu Lichtenštejnů. „Přijel jsem pro ně až před rytířský sál, zavezl je k minaretu a tam za mnou přišel jejich tlumočník s tím, že hosté už spěchají. Celou cestu zpátky jsme museli klusat. A to bylo veselé, protože lidé na té pěší cestě nečekají, že se ze zatáčky vyřítí koně. Uskakovali do stran a já na ně volal: Pardon, pardon, pardon,“ směje se při vzpomínce na vzácné hosty.
