„Bylo výborný! Měl jsem předsudky. Pak jsem litoval, že jsem pivo nezkusil dřív. Dneska už bych ho nevyměnil za nic na světě,“ směje se muž, který vaří pro Pivovar Hnanice na Znojemsku poctivý ležák i speciální piva.
Právě tohoto pivovarníka MF DNES vyzpovídala pro pokračování série s názvem Letní pracanti.
Miloš Jirásek odhaduje, že jen asi třicet dní v roce se piva netkne. To když musí někam autem, jinak denně alespoň ochutná.
V této roční době vaří standardně čtyři druhy piva, asi sto hektolitrů měsíčně. „V létě je odbyt neuvěřitelný. Začíná to v podstatě Velikonocemi, jde to ruku v ruce s pohybem cyklistů. Pak se začne jezdit na akce a dovolené a my vaříme denně,“ přibližuje.
„Ale už v březnu jsme v plné pohotovosti, protože pět týdnů musí ležet jedenáctka a osm týdnů dvanáctka, takže navaříme všechny tanky, abychom měli pivo odleželé a alespoň na celý měsíc dopředu připravené,“ líčí pivovarník.
Vaření piva a jeho zrání ale tropická vedra neovlivňují. Podobně jako ve vinných sklípcích je i u piva stabilní teplota. V ležáckém sklepě osm až deset stupňů, varna je u restaurace, kde zase jede klimatizace.
„Pro nás je možná lepší, když jsme v práci než v pařácích venku. Třeba že jsou venku kroupy, zjistíme, až když vyjdeme ven,“ směje se.
V létě také hnanický pivovar snižuje procenta alkoholu. Zatímco na zimu má obsah 11,9, na léto 11,3. „Na síle to je poznat. Piv se dá vypít víc a jedenáctka je u nás nejžádanější,“ poukazuje Jirásek.
Nejraději si sám dá – jak jinak – svoje pivo. Vyrábí ho tradičním způsobem, ležácké není tak úplně světlé, protože pracuje s více slady, je plné chuti a má dobrý říz. Svrchně kvašená piva dělá silnější, a to v podobě třináctistupňového Brown Ale a patnáctistupňového India Pale Ale.
„Zkouším různé nuance a naslouchám hodně lidem. Rád ale ochutnávám od všech malých pivovarů, líbí se mi, že vše, co do piva vloží, vidíte a cítíte na chuti. Když se naučíte znát různé slady a chmele, tak je tam ucítíte, to je skvělé, jak se ty kombinace mění. A z těch větších pivovarů bych vypíchl Dalešice, ty mám taky moc rád,“ líčí.
Špatná várka? Nikdy
Suroviny jsou u něj na prvním místě a pak záleží na umu sládka, jakou recepturu najde a jestli zachutná lidem. „A samozřejmě to musí dělat s láskou a musí ho to bavit. Pokud ne, tak to člověk nemá dělat.“
Sám se k pivu dostal klikatější cestou. Studoval veřejnosprávní školu a nějakou dobu žil v Anglii, po návratu si pronajal kuželnu s ubytováním, ale říká, že na podnikání nemá povahu. A tak když mu kamarád nabídl, aby se mu staral o pivovar, který zainvestuje, neváhal.
Na čtvrt roku odešel do učení k legendárnímu brněnskému pivovarníkovi Petru Hauskrechtovi, kde se naučil základy. Chodí na přednášky o pivovarnictví na Institutu celoživotního vzdělávání a udělal si i kurz na sládka.
„Abych měl glejt, že nepotřebuju člověka, který nade mnou bdí, ale můžu si vymýšlet sám receptury a sám si dělat garanta,“ vysvětluje.
Nikdy se mu prý nestalo, že by uvařil špatnou várku nebo ji musel vylít, jen někdy nevychytal pěnivost.
Uvařit pivo nechá i tatínka
Jeho pivo je pořád oblíbenější, a tak se už pivovar fungující od srpna 2017 musel rozšířit. Nejde přitom ani tak o těžkou manuální práci, jako spíš náročnou časově. U těch nejdůležitějších procesů vaření člověk musí vyčkat až dvanáct hodin.
Pivo vaří s kolegou i tatínkem. „Má radost, že jsem se potatil. Ale už je spokojený v důchodu a svém domečku a já ho nutím, aby přišel alespoň jednou týdně uvařit, protože je toho tolik,“ směje se Jirásek.
Napadá ho, co by bylo, kdyby mu otec taje pivovarnictví přiblížil, když se rozhodoval, kam na školu. „Teoreticky mě to mohlo chytnout. Mrzí mě, že jsem se tomu dřív nevěnoval, líbí se mi, že jde o odvětví, kde se člověk nenudí, pořád je se co učit.“
V hlavě nosí spoustu nápadů. „Víceméně denně přemýšlím, jak by to mohlo vypadat, jak by se naše práce mohla zjednodušit, vymyšleno mám asi deset druhů piv. Ale hodně konzultuju, koukám se, čtu, než abych udělal pivo, co by se muselo upravovat nebo vylít,“ uzavírá.
