Když má spočítat, kolik peněz do zámku v Lednici nateklo za dobu jejího působení, dojde na číslo bezmála tři čtvrtě miliardy korun. V roce 1978 sem Ivana Holásková přišla s manželem, tehdy ještě jako jeho zástupkyně, o 14 let později post kastelána přebrala. A zámek i s rozsáhlým parkem proměnila v klenot na seznamu UNESCO, za nímž jezdí milion a půl lidí ročně.
Pamatujete si na den, kdy jste dostala klíče od zámku?
Spíš mi utkvěl v hlavě okamžik, kdy jsme se s manželem přišli do Lednice poprvé podívat s tím, že za měsíc nastupujeme. Kanceláře byly propojeny s všedním životem kastelána, který tu byl před námi. Takže se tady motaly děti, psi, do toho chodily návštěvy. Bylo to takové bohémské prostředí a my jsme měli naivní představu, že v tomto bohémském a romantickém duchu se náš život bude odvíjet dál. Ale tvrdá realita nastala hned po nástupu.
Co to znamená?
Hlavně starost o chátrající stavbu, na niž nebyly žádné peníze. Byli jsme tehdy naivní. Mysleli jsme si, že když přijdeme na nadřízený orgán a řekneme, že nám teče do střechy, tak nás politují a dostaneme peníze na opravy. Ale tak to opravdu nebylo. Museli jsme si poradit, jak jsme uměli. Naštěstí jsme vždy měli kolem sebe šikovné lidi. Ať už to byli dobrovolníci, nebo místní řemeslníci, kteří uměli opravit všechno. Takto se to lepilo po troškách.
Zámek byl v tak špatném stavu?
V naprosto havarijním. Ostatně jako tehdy většina památek. Velkou část zámku využívala vysoká škola zemědělská. Byly tu koleje, sklady, v části zemědělské muzeum, zkrátka vše možné. A podle toho zámek i vypadal. Navíc novogotika byla tehdy považována za něco naprosto bezvýznamného.
Co jste řešili jako první?
Do revoluce se toho moc řešit nedalo – vždy jen krizové situace, jako byla prasklá voda, výpadek elektrické sítě. Až kolem roku 1990 se začalo blýskat na lepší časy a peněz bylo víc, takže se jako první udělaly nové střechy, pak se postupně pokračovalo v opravě interiérů s významnými řezbářskými prvky – právě ty jsou na Lednici vlastně nejpřitažlivější, přitom byly napadené dřevomorkou. A pomalu se začaly přidávat instalace a prohlídkové okruhy.
Kolik milionů proteklo zámkem za dobu vašeho působení?
Bude to zhruba tři čtvrtě miliardy. Nejdražší byla obnova fasád, obrovská památková obnova skleníku nebo zásobního zahradnictví, které jsme převzali po školním zemědělském podniku v havarijním stavu. Pak oprava minaretu.
A to se měl v roce 1989 zámek změnit v zemědělské muzeum...
Ano. Už byly podepsané smlouvy s ministerstvem zemědělství, zámek měl připadnout Národnímu zemědělskému muzeu. Hotová už byla i koncepce, podle které by byly před objektem ve francouzské zahradě rozmístěny lokomobily a historické zemědělské stroje. Tak jsme se do toho obuli ze všech sil. Začali jsme kampaň jak v médiích, tak po úřadech. V prosinci 1989, těsně po revoluci, se měl zámek předávat. A my jsme to vyřešili tak, že jsme odjeli na dovolenou, takže tu nebyl nikdo, kdo by to udělal. A mezitím zapůsobily všechny ty podpisové akce, takže se nám to povedlo zvrátit.
Také se vám podařilo vrátit na zámek věci, které odtud Lichtenštejnové odvezli. Jak se to povedlo?
Už před koncem druhé světové války, když tušili, jaká bude situace v Evropě, začali svoje sbírky pomalu stahovat do Lichtenštejnska a do Vídně. A před deseti lety právě věci odvezené z Lednice nabídli v aukcích. Ministerstvo kultury na to naštěstí velice rychle zareagovalo a uvolnilo peníze, takže jsme dvakrát odjeli do Holandska a koupili obrazy a sedací nábytek.
Překvapuje mě, jak pružně ministerstvo zareagovalo.
Máme velkou výhodu, že státním tajemníkem ministerstva kultury je Zdeněk Novák – rodák z Lednice, velký znalec historie a Lichtenštejnů. To on přesvědčil ministerstvo o tom, že je to výjimečné a důležité.
Také stál u zápisu Lednice do UNESCO, což přišlo v prosinci roku 1996. Věřila jste, že se to skutečně povede?
Strašně jsem se toho bála. Lednice byla opravdu v dezolátním stavu, vypadala hrozně. A najednou sem jezdili významní odborníci, pořádaly se tu obrovské workshopy k přípravě zápisu. A my jsme je neměli ani kam posadit, protože veškeré prostory byly vybydlené. Naštěstí neřešili současný stav, ale tu výjimečnou historickou hodnotu.
Vy sama jste historička?
Ne, socioložka, ale při práci kastelána člověk přičichne ke všem oborům. Hodně důležitá je stavařina. Ne že bych byla odborník, ale při těch obrovských rekonstrukcích jsem leccos pochytila. Člověk se musí trochu orientovat v administrativě, trochu v právu. Prostě ze všeho něco. Chce to, aby člověk byl ryze praktický. Aby byl kastelán historik, není tak důležité. Ostatně nastudování historie jeho objektu je to první, co každý po svém nástupu udělá.
Dnes už dovedete zodpovědět každou otázku týkající se zámku, od odborných věcí až po zdejší strašidla?
Když jsme sem přišli, zdroje informací byly téměř nulové. Muselo se různě pátrat po archivech. Obrovské štěstí bylo, že tady zůstala paní, která zažila na zámku válku, první republiku, a jak to chodilo za knížete. U ní jsem byla denním hostem a tahala jsem z ní rozumy. A velkým badatelem byl právě Zdeněk Novák, jenž zjistil spoustu informací o Lichtenštejnech, o kterých se za minulého režimu moc mluvit nemělo.
Je dost těžké provázet zámkem, který postavili, a nezmiňovat je.
Hned na začátku naší práce mě pobavilo, když nám bylo řečeno, že nemáme glorifikovat Lichtenštejny. Příliš jsme na to ale nebrali zřetel. Samozřejmě se musel zdůrazňovat „krvavý“ Karel, který nechal popravit české pány. Že to všechno bylo historicky trošku složitější, to se ale návštěvníkům nevysvětlovalo. Nemohli jsme jim také vykládat, že tu vybudovali veškerý průmysl, že zaměstnávali tisíce lidí, že pro ně měli dokonalý sociální systém a že to byla vlastně výhra, pro knížete pracovat.
Lichtenštejnové se sem podívali až po revoluci?
Ještě před ní. Někdy na začátku jara 1989 se tady objevil nynější kníže Hans Adam s manželkou a dětmi. Měli jsme představu, že přijede noblesní nafintěná rodinka. A dorazila skupinka turistů v montgomerácích a teniskách. Naprosto skromná a báječná.
Když viděli zámek v tak bídném stavu, jak to na ně zapůsobilo?
To jsem se opravdu trochu styděla, ale oni zachovávali kamennou tvář. Ke stavu zámku se vůbec nevyjadřovali. Myslím, že dobře věděli, jak to tady od války probíhalo. Že stát měl zkrátka jiné priority než obnovu památek. Kníže se stále intenzivně zajímá o to, co se tu odehrává, a oceňuje, kam jsme se posunuli.
Byla jste vůbec někdy v roli průvodce?
Samozřejmě. Takto jsme začínali. Bylo nás tu pět a půl a návštěvnost byla přitom obrovská, takže kdo měl ruce a nohy, tak provázel. Někdy i údržbář, nedalo se nic dělat. Po revoluci zase nebylo tolik jazykově vybavených lidí a já jsem byla schopná provádět v němčině. Když se otevřely hranice, tak jsme ještě s jednou kolegyní běhaly pořád dokola s rakouskými a německými návštěvníky. A pořád tak vlastně funguju. Protože jsou skupiny, kterým je potřeba se věnovat mimořádněji.
Baví vás pořád i po těch letech práce kastelánky?
S přibývajícím věkem už člověk musí uvažovat o tom, že to začne pomalu předávat. Je to někdy docela vyčerpávající. Na druhou stranu přes zimu je více klidu, tak si vždycky odpočinu. Když si na podzim říkám, že už to příští rok nedám, na jaře začínám zase s novým elánem. Ale nemůžu tu sedět věčně.
