Rodina se pomalu adaptuje na život v Česku. Nedávno jsme odjeli z hotelu a pronajímáme si byt nedaleko od Brna. Ve vesnici to bude jednodušší, protože byty jsou tady levnější. Jsou ale problémy se školkami, a tak se bude o ty nejmenší z naší rodiny starat babička.
S dcerou také stále sháníme práci. Sama už byla na několika pohovorech s firmami, které hledají anglicky mluvící zaměstnance. Zatím čeká na výsledky.
Myslela jsem si, že i mně přišla nabídka snů, ale bohužel to nevyšlo. Ozval se mi muž, který mi nabídl práci ve včelařství.
Nakonec se ale ukázalo, že o včelách ani o tom, jak se o ně starat, nic neví. Včelařství zdědil a víc než na včely se soustředil na ovčí farmu. To ale není pro mě, nemám tolik síly.
Spíš by potřeboval nějakého muže.
Jeden z mých vnuků také potřebuje speciální péči, takže jsme navštívili dětskou polikliniku. Moc mile nás překvapilo, jak hezky nás přijali. Líbily se nám prostory, byly veselé, plné hraček a barev. Paní doktorka byla výborná, s pečlivostí a citem vnuka ošetřila.
V naší situaci je teď ovšem nejvíce potřeba chladná hlava, silné tělo a neochvějná víra. Proto se teď dost staráme o svoje zdraví. Hodně chodíme a cvičíme. Myslím si, že dobrá fyzická forma pomáhá v jakýchkoliv situacích. Pomáhá se stresem i se spánkem. A taky s lepší náladou.
Deník UkrajinkyProjekt portálu iDNES.cz, který dává prostor ženám prchajícím před válkou. Své příběhy popisují v pravidelných denících. Odráží jejich cestu za svobodou, hledání střechy nad hlavou i jejich každodenní život v Česku. |
Jsme vděčni Bohu i zemi, která nám tolik pomohla, ale samozřejmě se stále bojím o svého muže a příbuzné, kteří na Ukrajině zůstali.
Nedávno bombardovali i mou rodnou Volyň. Zaútočili na sklad ropy, nebyly žádné oběti, ale zničili všechno palivo, které se mělo využít pro zemědělství. Lidem, kteří žili okolo, to zničilo domy.
Umírají tam nevinní lidé, celá města. Kyjev, Cherson, Sumy, Čerkasy, Charkov... Nejvíc mě bolí duše za Mariupol. Lidé tam jsou na pokraji katastrofy. Pokud se tam nedostane humanitární pomoc, zemřou tam všichni.
Nedokážu uvěřit, že se to děje v 21. století, aby lidé umírali kvůli hladu, zimy a neustálému bombardování. Doufám, že se o tom v Evropě nemlčí. Každý den se modlím k Bohu, aby to šílenství zastavil.
Oksana ČernijJe mi padesát let a pocházím z Volyňské oblasti. Vystudovala jsem pedagogiku a farmacii, s manželem jsme na Ukrajině měli firmu, která se zabývala včelařstvím. Před dvěma lety jsem se díky dokumentárnímu filmu Odstíny Ukrajiny spojila s mou rodinou v Česku, jsou to volyňští Češi. Po začátku války jsem u nich na pár dní našla útočiště i se svou maminkou, synem, dcerou a dvěma vnuky. Do Česka jsme přijeli 4. března. První díl jejího deníku: Tři dny a dvě noci jsem nespala kvůli popojíždění k hranici Druhý díl jejího deníku: Stýská se mi, ale učím se česky, abych si našla práci |