V době války je nutné znát svědectví obětí. Těch, co zemřeli, i těch, kteří přežili. Povím vám osud šestnáctileté Iriny z Mariupolu, jejíž příběh znají všichni Ukrajinci. Je to příběh dívky, která přežila, a já chci, abyste ho znali i vy.
Před válkou, když se mluvilo o tom, že Rusové plánují vtrhnutí, jsme si nedokázali představit, co to bude znamenat. Máma říkala, že bychom si měli radši připravit kufr poslední záchrany, ale my jsme se jí smáli. Pak nás skutečně obsadili a my nestihli utéct. Já, maminka, skoro pětiletá sestřička Luba a devítiletý bratr Ihor jsme se schovávali ve sklepě. Všechno se třáslo a my se báli pohnout.
Ve sklepě s námi žila sousedka se svou starší maminkou a šestiletým synem. Babička už nevydržela poslouchat pláč svého vnuka a vyšla ven, aby získala nějaké jídlo. Slyšeli jsme jen výstřel a babička už se nevrátila.
Máma chtěla jít nabrat sníh, abychom se napili, ale z ulice jsme slyšeli ruské vojáky. Hned vedle nás totiž skladovali techniku. Nešla. Báli jsme se, aby ji nezastřelili. Pili jsme moč, kterou maminka cedila přes látku své bundy. Lezli po nás potkani. Přemýšleli jsme nad tím, že je ulovíme a upečeme, ale máma to zakázala. Bála se, abychom se neotrávili.
Sestřička Luba hodně brečela, snažili jsme se ji utišit, aby nás neslyšeli. Měla hlad. V tu dobu nám nějaký neznámý člověk hodil přes okno tašku s jablky a pečivem. Máma se bála, jestli to není otrávené, ale rozhodli jsme se, že to riskneme. Je jedno, jestli zemřeme hladem, nebo otrávením. Asi nám to předal někdo z našich vojáků, jídlo donesli i do vedlejšího sklepa. Bratr říkal, že to je, jako kdyby nám přinesl dary svatý Mikuláš.
Když nás vyváděli ze sklepa, venku na ulici leželo mnoho těl. Pohřbívali se jen Ukrajinci, Rusy nechali ležet na ulici. Požírali je kočky a psi. Bylo to tak nechutné!
Kdybychom tam zůstali jen o den déle, sestřička by nepřežila. Bratr chtěl ze sklepa odejít, aby ho zabili. Máma celá zešedivěla, bylo to strašné.
Moji kamarádku, která byla stejně stará jako já, Rusové nejdřív znásilnili a pak zabili. Před očima její mámy a mladší sestry.
Nikdy jim neodpustím. Budu studovat medicínu, abych vynalezla jed, který by je všechny zničil. Ať je Rusko prázdné, stejně jako je jejich duše. Mezitím s nimi bojuje táta.
Takto vypadá zpodobnění zla. Nenese nic jiného než smrt a nenávist. Potomci Dostojevského a Tolstého znásilňují děti a střílejí do hlav svázaných civilistů.
Deník UkrajinkyProjekt portálu iDNES.cz, který dává prostor ženám prchajícím před válkou. Své příběhy popisují v pravidelných denících. Odrážejí jejich cestu za svobodou, hledání střechy nad hlavou i jejich každodenní život v Česku. |
Ruská elita jezdící v německých autech a oblečená v luxusním italském oblečení mnoho let vyprávěla hodně zajímavých věcí o našem životě pod „nacismem“. Zapomněla ale zmínit, proč Italové nejezdí nakupovat do Rjazaně a Němci nestojí řady u ruských automobilek.
Pokrytecký, laciný, arogantní dobytek. Nekontrolovaná patogenní fauna, infekce tohoto světa. Kdyby mohla naše nenávist zabíjet, nikdo by tam nepřežil.
Nejsem zastáncem ezoteriky. Nemám intuici, předtuchy ani se mi nezdají věštecké sny. Nevykládám karty a nevěřím na horoskop. Ale jsem si jistá, že dříve nebo později to skončí a bude mír. Mír!
A jak teď vypadá náš život? Naučili jsme se žít dneškem, naučili jsme se nemít plány do budoucna, řešit problémy krok za krokem. Každý den si snažíme najít svůj program.
Čtu si noviny, uklízím, připravuju snídani, učím se česky, nakupuju, mluvím a snažím se uklidnit maminku, hraju si s vnuky, telefonuji s manželem.
Pak ale přijde noc. I když každé ráno vstávám v pět hodin, čas spánku se snažím co nejvíce oddálit. Když si lehnu do postele, přichází na mě smutek. Bolestivý, temný a pohlcující smutek. Kéž byste, parchanti, zemřeli a Ukrajina přežila.
Ruský mír nás přišel zbavit života v přímém i přeneseném významu. A každý den, kdy můžete mít radost ze svého života, vyhráváte. Souhlasíte?
Oksana Černij Je mi padesát let a pocházím z Volyňské oblasti. Vystudovala jsem pedagogiku a farmacii, s manželem jsme na Ukrajině měli firmu, která se zabývala včelařstvím. Před dvěma lety jsem se díky dokumentárnímu filmu Odstíny Ukrajiny spojila s mou rodinou v Česku, jsou to volyňští Češi. Po začátku války jsem u nich na pár dní našla útočiště i se svou maminkou, synem, dcerou a dvěma vnuky. Do Česka jsme přijeli 4. března. První díl jejího deníku: Tři dny a dvě noci jsem nespala kvůli popojíždění k hranici Druhý díl jejího deníku: Stýská se mi, ale učím se česky, abych si našla práci Třetí díl jejího deníku: Už nebydlíme v hotelu, nabídka práce snů bohužel nevyšla Čtvrtý díl jejího deníku: Dětem je nejlíp, už pochytávají česká slovíčka Pátý díl jejího deníku: Velikonoce mají duchovní význam, zdravíme se při nich jinak Šestý díl jejího deníku: Mám radost, že se lidé z východu ve velkém učí ukrajinsky Sedmý díl jejího deníku: Pro Čechy je Ukrajina druhořadý stát, nikdy tam však nebyli Osmý díl jejího deníku: Práci jsem nevzala, protože farmář měl jiné představy Devátý díl jejího deníku: Tady se řeší ceny energií, na Ukrajině, kolik lidí zemřelo Desátý díl jejího deníku: Kdysi jsem měla obyčejné sny, teď si přeji jen jednu věc |
