Místnost je plná hluku do chvíle, než přichází pětasedmdesátiletý Hugo Fritsch. Malý šedovlasý muž začíná energicky vyprávět a okamžitě si získává pozornost.
"Narodil jsem se v Brně roku 1933 do německo-české rodiny," začíná Fritsch. "Doma se mluvilo německy, ale česky jsem se naučil od babičky a od chlapců na ulici. Uměl jsem perfektně oba jazyky."
V Brně stihl vychodit čtyři roky obecné školy a jeden a půl roku reálného gymnázia. "V listopadu 1944 na něj Rusové shodili dvě bomby. Takže už nebylo kam chodit," říká Fritsch češtinou s výrazným německým přízvukem. Občas vyprávění na chvilku zastaví, to když hledá správné slovo nebo jeho tvar.
S rodiči, babičkou a dvěma bratry ve věku tří měsíců a patnácti let opustili Brno v uprchlickém transportu v dubnu 1945. Jejich odchod za příbuznými do Bavorska ale překazil zničený železniční most u Blatné. Právě z tohoto města byli po měsíční internaci v místní škole vyhnáni a převezeni do pražského internačního tábora na Strahově.
"Cestou ze Smíchovského nádraží na Strahov se rodina poprvé rozdělila. Otec a babička byli zesláblí a nezvládali jít tak rychle. Já s matkou a bratry jsme pak byli posláni pracovat na statek do Kralup. Tam zemřel malý Willi. Znovu jsme se setkali až v říjnu v táboře Hagibor," vypráví Fritsch a oči přitom přivírá soustředěním.
Pak byli všichni transportováni do tábora v jihočeské Prosečnici. Během ledna a února 1946 zemřela Fritschovi postupně celá rodina. V té době se ale díky znalosti češtiny stal poslíčkem velitele tábora.
"To ze mě udělalo šmelináře. Od manželky velitele jsem za nějaké pochůzky dostal spropitné a z toho jsem koupil potraviny. Ty jsem pak za vyšší cenu prodával dál. Časem jsem prodával i jiné věci. Neměl jsem se tak špatně," usmívá se Fritsch.
Z Prosečnice se pak v červenci 1946 díky zájmu Mezinárodního červeného kříže, který se podařilo vzbudit příbuzným z Curychu dostal do Salesiánského chlapeckého domova v Kobylisích. Fritsch k tomu dodává: "Tady jsem dva roky chodil na českou měšťanku, než si mne vzali teta se strýcem do Bavorska."
Fritsch občas přestane vyprávět a čte úryvky z knihy Bylo mi třináct, do které celý příběh zapsal. "Psal jsem to hlavně pro své děti a vnuky. Ve škole se o tom nic neučili," dodává Fritsch. To je také důvod, proč už objel desítky škol se svým autorským čtením. Diskuse s mladými o těchto tématech považuje za klíčové.
Muž, který celý život pracoval v mnichovské bance, ve volném čase hrál divadlo a na důchod se odstěhoval do Rakouska se ale necítí jako Čech, jako Němec a ani jako Rakušan. Uzavírá to slovy: "Já jsem nikdy doopravdy nový domov nedostal. Ten pro mě zůstal s dětstvím v Brně. Víte, nejvíc se cítím jako Moravan."
