Jednou z těch, které na letošní termín do Brna vyrazily, byla i spolupracovnice Auto.iDNES.cz v úplně novém Suzuki Vitara.
„Zlatonka může vyrazit!“ ozve se z vysílačky, kterou mám hozenou na sedadle spolujezdce. Hned na začátek se rozesměju, zářivá žluto-zlatá metalíza mojí Vitary na instruktora Norberta Mikulce očividně zapůsobila a prozradila, že je milovníkem Harryho Pottera.
Za sebou v tu chvíli s ostatními účastnicemi akce Superřidička máme teoretickou průpravu a teď se de jezdit. Tedy – pro začátek couvat. Přiznám se, že je to trochu zklamání, čekala jsem nácvik extrémních manévrů a teď se mám pozpátku trefit „esúvéčkem“ do chlívku z kuželů. Trochu jako v autoškole. Brzy ale pochopím, že to bylo něco jako rozcvička. Zkrátka zbystřit smysly.
S vypůjčenou Vitarou to jde skvěle. Má couvací kameru, velmi příjemnou spojku i tak akorát fungující posilovač. To se nedá netrefit.
Je nás tu téměř čtyřicet, ve věkovém rozpětí, které stojí za zmínku. Vlastně to platí pro auta i účastnice. České zastoupení totiž mezi účastnicemi nedělá rozdíl, takže přihlásit se může kdokoliv i se starším vozem a zároveň jakéhokoliv věku. Nestorem vozového parku je tedy v našem případě téměř dvacet let starý crossover SX4. A mezi účastnicemi vyčnívá paní Jarmila. Je jí dvaasedmdesát.
Co ji na kurz dostalo? Příběh, který vypráví, budí obdiv. „Nikdy jsem řidičák neměla, vždycky řídil manžel. Jenže když zemřel, nikam bych se nedostala. Tak jsem si jej před třemi roky udělala a koupila si Swift,“ krčí rameny s úsměvem sympatická sedmdesátnice, která žije na Vysočině. Prý nyní pokukuje po větší Vitaře, protože občas musí i na dálnici a něco robustnějšího přece jenom nabídne trochu víc jistoty.
Sympatická paní Jarmila, nejstarší účastnice kurzů Superřidička
V mrštném Swiftu ale na brněnském polygonu zdatně sekunduje o dvě generace mladším osmnáctiletým řidičkám, které mají vlastně podobně zkušeností. I ony mají motivaci – jedna z nich třeba jezdí na chatu, kde musí část cesty po lesní cestě. Nejvíc se tedy těší na terénní polygon.
Podobné rozpětí má i vzdálenost, ze které účastnice na kurz dorazily. Já to mám přes kopec tři kilometry, nejvzdálenější účastnice ujela stokrát víc – dorazila z Karlových Varů.
Je čas na druhý úkol. Zlatonka se tedy řítí z kopce po mokré vozovce na překážku, které se máme vyhnout. Poprvé jedeme dvacítkou, postupně zrychlíme až na pětačtyřicet. Všechny úkoly mají společné jedno – napoprvé má člověk pocit, že jede na hraně. A pak jen kouká, jak rychle se do extrémních manévrů dostane a v jak vysoké rychlosti je zvládne. Bez ohledu na auto, Vitara, která je mezi řidičkami na kurzu zastoupena možná nejčastěji, je suverénní.
Po překážce přichází nejobávanější – a brzy se ukáže že i nejzábavnější – část kurzu. Trhací deska. Instruktoři jsou ze začátku milostiví a prozradí vám, kterým směrem deska zadní nápravu vašeho auta „hodí“. Pak už je to o náhodě. Jestli jsem si doteď libovala, že pár posledních let strávených s automatem na mých schopnostech pracovat se spojkou nic nezměnilo, tady jde trochu do tuhého. Instruktor Norbert ale přes vysílačku trpělivě vysvětluje. Stát na spojce, brzdit, jak reagovat volantem. Poprvé to čistý průjezd nebyl (ale ani žádné hodiny!), další pokusy už vycházejí skvěle. Tady se ukazuje, jak důležitý nácvik je. „Důležité je osvojit si ty správné návyky, nejprve vědomě, s přípravou. Tak abyste je v reálné situaci zvládali intuitivně,“ vysvětlují instruktoři.
A vzápětí nás posílají „závodit“. Poslední úkol na asfaltu nás má naučit zvládnout nedotáčivý smyk. Nejprve krouží každá účastnice sama za sebe, pak ale instruktoři zavelí ke stíhacímu závodu. Vypadá to podobně jako na cyklistickém oválu. Zkrátka dvě suzuki vyjedou z protilehlých stran a snaží se během tří kol zkrátit vzdálenost na soupeřku. S Vitarou se trochu peru, tedy hlavně s jejím stabilizačním systémem, který mi moc nedovolí. Zpětně si říkám, že možná mělo smysl vyzkoušet pohrát si s voličem jízdních režimů, ve sportovním módu by se možná autu v takovém extrému líbilo víc.
Pokud byste si zaplatili standardní kurz za 4 490 korun, tak tady by váš výcvik skončil. Jenže Suzuki tu má ještě dva bonusy. První je ovšem jen pro majitele čtyřkolek. Na Masarykově okruhu mají kromě moderního silničního polygonu i jeden terénní. Běžně se na něm prohánějí účastníci enduro motoškol, teď ovšem patří nám.
„Zlatonka“ má na sobě nápis All Grip, to mě posílá mezi vyvolené. Situace je vlastně podobná jako na hladkém asfaltu. Při prvních průjezdech stoupání, klesání nebo při podélném náklonu má člověk pocit, že skončí s autem v kotrmelcích. Ale Vitara s přehledem ukazuje, že její možnosti jsou daleko za hranou mého pudu sebezáchovy a toho, co se dá na umělých překážkách dělat.
Tentokrát už se bez práce s voličem jízdních režimů neobejdu. Systém All Grip sice má při prokluzu předních kol připojovat ta zadní, ve standardním režimu ale na nezpevněném terénu Vitara hrabe. Nakonec to vyřeší režim „snow“. Pak už se zlaté Suzuki s přehledem hrabe z terénu ven.
A druhý bonus? Na „velký“ Masarykův okruh se hned tak někdo nedostane, jedinou šancí pro veřejnost jsou placené jízdy. Pro nás si ale v Suzuki vydupali dobrých pět kol za instruktory. Stejně tady trénují motorkáři, v čele jede instruktor a účastníci kurzu za ním se snaží držet stejnou stopu. Vypadá to jako atrakce, ale možnost vyzkoušet si projet s SUV zatáčku opravu na hraně, bez rizika, že vám vyjede něco v protisměru, je překvapivě skvělý zážitek.
Shrnuto, podtrženo. Jednou za čas by na podobný kurz na polygonu měl jet každý řidič snad povinně. Mnohé z nich odradí vysoká cena, za den na dráze tu běžně zaplatíte necelých pět tisíc, což je sice adekvátní cena za péči instruktorů a získané návyky, každý ji ale nebude ochotný zaplatit. To ostatně narovinu přiznává i řada účastnic – právě cena je přesvědčila, aby do Brna vyrazily. Víc než další doprovodný program a tričko, které každá z nás dostala. Od Suzuki je to zkrátka skvělý nápad.
Jednu nevýhodu to přece jen má – tuto akci si můžete užít jen jednou v roce. Zatím má za sebou dva ročníky, a pokud se příští rok bude konat třetí, bude na českých silnicích jezdit už víc jak sto řidiček, které jsou v dobrém smyslu slova sebevědomější a mnohem lépe znají svoje auto.
