Ten obrázek je velmi vzácný. Vlastně od roku 1965, kdy se Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund vrátili ze svého putování, byly jen dvě příležitosti jej pořídit. Dva autentické náklaďáky Tatra 805 se nyní znovu setkávají.
Společně parkují na brněnských cestovatelských veletrzích, kam je jako poctu slavné dvojici a bezmála 101letému Miroslavu Zikmundovi přivezl brněnský cestovatel Rudolf Švaříček.
Osudy obou aut se rozdělily hned po skončení poslední cesty dvojice H+Z v roce 1965. „Osud té červené, se kterou jel Miroslav Zikmund, je prostý. Když se cestovatelé vrátili, asi dva měsíce stála v Tatře a pak šla rovnou do muzea,“ popisuje kurátor kopřivnického muzea Radim Zátopek.
O osudu druhého „modrého“ kusu ví nejvíc dakarská legenda Karel Loprais. Právě ten auto zachránil, zrenovoval a dodnes jej vlastní. Auto si pamatoval ještě z dávných dob, kdy sloužilo jako technický doprovodný kamion při zkouškách moderních tater na kopřivnickém polygonu. „Bylo tam jednoduché servisní zázemí, dalo se tam odpočinout,“ vzpomíná Loprais.
Pak si auto od Tatry převzali dobrovolní hasiči a po angažmá u nich se po slavné tatře slehla zem. Karel Loprais ji nakonec vypátral v obci Bystřička. Slavná tatra, která na cestě kolem světa najela 75 tisíc kilometrů, sloužila jako sklad stavebního materiálu.
Nekompletní a zrezivělé auto začal Karel Loprais za pomoci svého bratra a spousty přátel renovovat. Žádné plány nebo výkresy neexistovaly. Ale existovala právě Zikmundova tatra pečlivě opatrovaná kopřivnickým muzeem. Podle ní se podařilo zrenovovat i tu Hanzelkovu. Dnes tento vůz stojí v soukromém muzeu v Bítově na Znojemsku. A je dokonce pojízdný. Do Brna jej sice přivezli na korbě, cestu po pavilonu ale absolvoval sám.
K tatrám patřily ještě dva vleky. Ty se ale zřejmě nezachovaly. „Nic o jejich osudu nevíme. A pochybuji, že pokud by někde některý z nich existoval, že by jej doteď nikdo nenašel,“ podotkl kurátor kopřivnického muzea.
Hanzelka se Zikmundem s vozy procestovali celý svět v letech 1959 – 1965. Byla to jejich druhá a poslední cesta. Tu první absolvovali s Tatrou 87, vyjížděli v roce 1947 ještě před komunistickým převratem, vrátili se ale už za železnou oponu. Druhá cesta byla delší, zároveň ale poznamenaná také většími problémy.
Šest let v přetížené tatře s vlekem
Malé náklaďáky, které kopřivnická automobilka vyráběla od roku 1952, byly značně nespolehlivé. I když za to nejspíš mohl extrémní náklad, který vezly.
Zikmund už dříve vzpomínal, že samotný vůz překračoval maximální užitnou hmotnost o 400 kilogramů, a to za sebou ještě táhl vlek. Ten měl navíc jiný rozchod náprav, takže na nezpevněných cestách byl valivý odpor vleku výrazně vyšší, než kdyby jeho kola jela v kolejích vyjetých tažným autem. V praxi tak odcházely nejen podvozkové součástky, ale i extrémně zatěžované motory. První vydržel „jen“ cestu z Československa do Turecka, tam zkolaboval.
Ve své době extrémně populární cestovatelská dvojice s vozy projela i Sovětský svaz a sepsala o cestě realistickou zprávu. Jenže režim – včetně toho sovětského, který cestu českých dobrodruhů sledoval – chtěl slyšet jen oslavné ódy. Po srpnu 1968 režim oba dobrodruhy doslova „umlčel“, jejich cestopisy se přestaly vydávat a slavná tatrácká odysea byla na dalších dvacet let zapomenuta.
Návštěvníci brněnského cestovatelského veletrhu mohou obě tatry vidět do neděle 19. ledna, najdou je zaparkované vedle sebe v expozici cestovní kanceláře Livingstone v pavilonu P.
„Že to takto dopadlo, je vlastně náhoda. Jeden vůz jsme původně chtěli umístit do vestibulu pavilonu, ale o pár centimetrů se nevešel mezi turnikety, kudy bylo potřeba projet. Návštěvníci auta tedy uvidí spolu možná zase na mnoho let dopředu,“ uzavírá Švaříček.
