Je to trochu podobné jako s chytrými telefony, bez nichž dnes lidé pro jejich zjevnou užitečnost nevychází ven na krok. Přitom ale nevědomky vyzrazují svou aktuální polohu, trasu, kterou se k ní ubírali, a to, kde se cestou zdrželi. Se sledovacím GPS obojkem byste dobrovolně na ulici nevyšli, bylo by to otrocky nedůstojné a zcela proti vašim osobním svobodám. Ale s telefonem v kapse nebo kabelce na tom nejste o nic lépe.
Telefon také ví, jaké aplikace používáte nejčastěji. Co za hry hrajete, když se zrovna nudíte. Po jakém zboží jste zasněně koukali a za co potom skutečně utrácíte. Telefon nemusí ani moc poslouchat, o čem si povídáte nebo píšete, aby vás měl přečtené. Je sběrnicí dat o vás, vašich sociálních a konzumních návycích, preferencích. Jež se dají výtečně zpeněžit třeba pro různé analýzy, nástroje adresně zacílené reklamy. O telefonech coby potenciálním bezpečnostním riziku, které si s neuvěřitelnou naivitou pouštíme do svého soukromí, se tak nějak všeobecně ví. Existuje tu výrazná legislativní snaha regulovat a omezit nějak objem oněch sbíraných, méně či více důvěrných informací z vašeho telefonu. I to, kdo s nimi pak bude nakládat.
Ale vaše nové auto, miláček odpočívající v garáži? Díky integrované pokročilé elektronice se vlastně blíží výše zmíněné charakteristice chytrých telefonů. Ví o vás mnohé.
Auto, které má sloní paměť
S jistou nadsázkou se dá říct, že auto tuší už předem, kam pojedete v pondělí ráno a kam v sobotu dopoledne. Jakou trasou rozvážíte děti do školky, do jakého fitka chodíte, kde nakupujete a kde třeba bydlí váš milenec či milenka. Auto ví, co cestou potkáte, kde se zastavíte, jakou muziku u toho posloucháte. Ví o vašich dobrých i špatných řidičských návycích, drobných hříšcích, jichž se dopouštíte. Ne nutně proti dopravním předpisům, ale třeba jen proti doporučením v manuálu.
A na rozdíl od chytrých telefonů, kde je přístup k takovým soukromým informacím silně omezen, není úplně zřejmé, kdo všechno má k datům, jež o vás auto shromažďuje, přístup. Situaci se pokusila zanalyzovat agentura Reuters.
K pochopení toho, do jaké míry jsou dnes moderní auta „počítačová“, se stačí zamyslet nad banálním úkonem. Pohybem, který řidiči provádějí pokaždé, když usednou za volant: zapnutí směrového světla. Dřív jste zmáčkli páčku a přes spínač šla elektřina z baterie do světla. Teď už pokyn z ovladače přenáší integrovaná síť vozu a skrze procesory bude signál k zapnutí světel uložen někde v paměti vašeho čtyřkolového miláčka. A tuto informaci pak může odeslat do světa. Auto si pamatuje, kdy zapínáte světla, stěrače, pásy. Kdy otevíráte dveře u spolujezdce, jak moc si uvnitř přitopíte. To, jak moc to umíte rozjet. Nebo jak často a jak silně šlapete na brzdu.
To všechno dohromady jsou body dat, které si auto může sbírat, a zařazovat si do digitálního profilu řidiče. A někdo, kdo se na taková data podívá a analyzuje je, může pak vyvodit, nejen ze stylu jízdy, jestli jste řídili vy, nebo vaše manželka.
Co se děje a kdy k tomu dochází
Hodí se zmínit, že tyto běžné provozní informace – a jsou to stovky různých údajů – by měly jen poloviční hodnotu, kdyby k nim nebyla přiřazena telemetrická data. Tedy informace o pohybu a pozici vozu, o GPS souřadnicích. Ty totiž udávají vysvětlující a objasňující rozměr. Třeba o tom, že si pás zapnete teprve, až auto jede rychlostí 10 km/h. Že zrovna vy máte pravidelně problémy s couváním do úzké garáže. Že máte sjetý vzorek pneumatik nebo jste nepřezuli do značkových pneumatik z doporučeného autoservisu. Anebo že za jízdy používáte handsfree a kolik hovorů za jednu cestu přijmete.
Můžete pochopitelně namítnout (snad až na tu předpokládanou adresu milenky), že vlastně nemáte před svým autem co skrývat. Že poloha GPS, vaše rychlost, aktivace airbagů, výstrahy před nárazem, stav bezpečnostních systémů, údaje o brzdění a zatáčení, údaje ze záznamníku událostí, nastavení bezpečnostních pásů, směr jízdy, zvukové nebo obrazové informace získané ze snímků kamer a údajů ze senzorů, informace o hlasových příkazech, události kontroly stability nebo protiblokovacího systému nejsou tajné.
Vtip je v tom, že vaše chytré auto je bude sbírat stejně, byť byste je za tajné a důvěrné považovali. Momentálně nad tím totiž nemáte kontrolu. Možnost volby, stejně jako u chytrého telefonu nebo vašem profilu na sociálních sítích, vám totiž auto nenabídne.
Výrobci o vás vědí všechno
Kdo daty z vašeho vozu disponuje? V první řadě jsou to jejich výrobci, kteří neskrývají přesvědčení, že do let budoucích budou právě tyto dílčí informace klíčové.
Jako zásadní zdroj tvorby hodnot a inovací je označují například v automobilce Volkswagen. A jako principiální výhodu nad konkurencí je vnímají v BMW. Na první pohled jde přitom o maličkosti. Oním motorem budoucích inovací a taktické výhody nad konkurencí může být třeba jen informace, kolikrát za rok se u rodinného vozu otevřete kufr. A tedy, o jak vytíženou součást auta jde a jak lépe ji navrhovat. Nebo jak podstatné je pro vás automatické vyhřívání sedadla v základní výbavě, jak často používáte stěrače.
Kategorií sesbíraných informací jsou stovky, datových řad tisíce a pochází od milionů vozů z celého světa. A pořád nabývají na objemu. Nejsou to jen holá čísla, soubory jedniček a nul. Když je zvládnete dobře vyhodnotit, přiřadit k nim telematiku, mají velkou cenu. Jak velkou?
Američtí General Motors vidí v datech finančně zhodnotitelný potenciál, jenž by se kolem roku 2030 globálně mohl přiblížit 280 miliardám dolarů.
Eminentní zájem o ně mají autorizované servisy, výrobci a dodavatelé náhradních dílů a samozřejmě pojišťovny. A také velké sítě půjčoven vozů, které chtějí vědět o tom, jak se s jejich vozy vlastně zachází.
Podělit se o informace s třetí stranou
Ochota velkých koncernů sdílet s nimi tato data je vratká. Automobilky se často hájí tím, že znepřístupněním informací chrání spotřebitele. Pravda to je. Ale zrovna tak tím chrání i své know-how. Na druhé straně, sesbíraná data mají hodnotu užitečných informací, jen když jsou řádně skladována, analyzována a vyhodnocena. To všechno stojí peníze, a je proto dobré, když se část vynaložených nákladů na sběr dat automobilkám vrátí zpět.
V současnosti čtvrtá největší automobilka na světě, Stellantis (konglomerát Fiat Chrysler Automobiles a francouzské PSA Group) tak například prodává část dat sesbíraných dopravním oddělením jednotlivých měst. A tam z nich odborníci vyhodnocují, třeba na základě toho, jak často se na křižovatkách aktivují protiblokovací brzdové systémy, kde je ve městě nejnebezpečněji. Je to užitečné, podporuje to bezpečnost na silnicích.
Ve Stellantis mají jasno v tom, že jen prodejem dat o provozu svých vozů by mohli kolem roku 2030 generovat zisk okolo 20 miliard eur. „Nejde jen o sběr dat, ale také o jejich zpracování způsobem, které vytvoří hodnotu pro někoho, kdo je ochoten za ně zaplatit,“ říká šéf koncernu Carlos Tavares.
Ochotou platit za data však nevynikají všichni. Zrovna třeba evropská Federace distributorů náhradních dílů pro automobilový průmysl (FIGIEFA) soudí, že by je měla od automobilek získávat automaticky. „Výrobci jsou v přímém kontaktu s vozidlem, takže získávají všechny údaje,“ říká generální ředitelka Federace Sylvia Gotzenová. „Oni mají plný stůl dat, my dostáváme jen drobky.“ Stěžují si i nadnárodní pojišťovny, které by rády odměnily nižším pojistným řidiče, o nichž by se z digitálního profilu dalo vyčíst, že jezdí opatrně. A rozdíl by nejspíš nechaly doplatit ty, co jezdí jako draci.
Vaše data nejsou vaše. Zatím
Politika automobilek pro sdílení sesbíraných dat přitom není jednotná. BMW podle vlastních vyjádření informace s třetími stranami (které garantují nezneužití dat a zabezpečení proti jejich úniku) sdílí. Jiné automobilky nikoliv. V určitý moment se tak ovšem – prostým sdílením, legálně nebo prodejem třetí straně – dostávají ve velkém balíku dat informace z vašeho vlastního auta někam ven. Ke komu? To je momentálně těžké říct.
Otázkou přitom není, zda máte co skrývat. Ale spíš to, proč vás nikdo nepožádal o svolení s těmito daty nakládat.
Pojišťovny, výrobci a dodavatelé náhradních dílů, autorizované servisy – ti všichni se nyní pokouší vyvolat u činných orgánů Evropské unie jednání o tom, jak by měla být data výrobců automobilů do budoucna spravována a zpřístupňována a jak dalece by v dostupnosti dat měl hrát roli souhlas konkrétních majitelů vozů. Co přinese budoucnost, je zatím nejisté. Stejně jako to, zda v prázdném voze, jenž o vás sbírá data, budete skutečně sami.
