Co jako metodička prevence v pedagogicko-psychologické poradně děláte?
Z 90 % jsem terénní pracovník, co jezdí po spádových školách na jejich žádost. Řeším nejrůznější situace - ať už jednotlivých tříd nebo školy jako takové. Pomáhám s rizikovým chováním mezi dětmi, které narušuje kolektiv.
Styčnou osobou na škole je pedagog, který má vedle výuky na starost prevenci rizikových jevů – školní metodik prevence, to je pro mě takový hlavní kolega, který mě kontaktuje ve chvíli, kdy se na té škole děje něco, co neumí sám vyřešit a potřebují pohled z venčí.
Na podporu prevence kriminality u dětí dá kraj deset milionů |
Zásadní je problém popsat a já pak vyhodnotím, zda je v mojí kompetenci ho řešit, nebo jestli je už nutný zásah OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí, pozn. red.), případně policie. Pokud ho mohu řešit já, nabízím škole svou službu a mohu přijet, pokud ne, projdu se školním metodikem postup na koho se obrátit a jak.
Jak probíhá váš zásah, když situace zůstává ve vaší kompetenci?
Učitel se mi ozve s tím, že má třídu, kde je třeba 30 dětí, které hodně vyrušují, má třeba podezření na nějakou šikanu, má odezvy od dětí, že nechtějí chodit do školy, že se jim ve třídě nelíbí, případně ani učitel tam neučí rád. Proto si škola pozve mě, abych se přijela podívat, zmapovala klima ve třídě a navrhla nějakou pomoc.
Používám často diagnostické dotazníky, nejsou anonymní, takže přesně vím, kdo co napsal. Vyhodnotím je a pro školu připravím výstup, obrázek o té třídě. Mohu z nich třeba vyčíst, kdo je alfa kolektivu, kdo je na okraji, případně v ohrožení. Pro děti je často snazší napsat takové věci a neříkat je před ostatními nahlas.
Státní hranice i periferie krajů. Analýza ukázala, kde vzdělávání pokulhává |
Následuje už vlastní intervence, kdy vstupuji do třídy. Tím skutečně vyzkouším, jak vztahy fungují v běžném prostředí. Na základě toho, co zjistím, můžeme postupovat dál. Buď se domlouváme, že tam budu jezdit třeba jednou za tři týdny a pracovat s dynamikou kolektivu, nebo že dál práci převezme školní metodik. Je to vždy na rozhodnutí školy.
Přibližte prosím, jak konkrétně vaše intervence vypadá. Třeba ve druhé třídě to určitě bude jinak než v osmé...
Ano, opravdu hodně záleží na věku dětí a na co jsou zvyklé. Sedáme si vždy do kruhu a máme nějaký společný prožitek. Pro některé třídy je to běžná věc, jiné spolu tak nikdy neseděly. Povídáme si o vztazích ve třídě, dětem musím nastavit bezpečné prostředí.
Vždy si musím vědomě říct, jak jsou ty děti staré, do jaké třídy vstupuji, co mě tam přibližně čeká. Až do třetí třídy je strašně významná úloha paní učitelky, protože žáci svět vnímají přes ní a co řekne, to je prostě svaté, takže tam je zásadní i práce s třídní učitelkou. Musím zjistit, jak situaci vnímá ona, její osobní angažovanost, jak se jí problém dotýká.
Je důležité, když si každý žák zažije svůj úspěch, míní ředitel inkluzivní školy |
Moje zkušenost je taková, že děti na prvním stupni jsou absolutně bezprostřední, nemají problém říct, jak věci jsou, jak to prožívají, co si o tom myslí, že jim něco není příjemné, že jim to vadí, že někoho nemají rádi. Na to musím být připravená a umět adekvátně zareagovat na to, když v kruhu přijde situace, kdy dítě jinému říká „Já tě nemám rád, nechci tady s tebou být“.
U mladších dětí bývám ve třídě kratší dobu, neudrží tak dlouho pozornost a bavit se o vztazích a nepříjemných tématech je pro ně hodně náročné. Sezení prokládám aktivitami, ty mi dovolí nahlédnout na kolektiv zase z další stránky.
Jaké aktivity to třeba jsou?
Vždycky začneme nějakou seznamovací hrou, děti mně poznají a vědí, že mi mohou věřit a jsou v bezpečí. Pak během rozhovoru přidávám většinou pár pohybových aktivit. Jedné říkám magnety.
Funguje to tak, že dětem zadávám, že si mají představit, že jsou magnety, a že se budou pohybovat v prostoru a až jim řeknu, tak se mají spojit určitou částí těla v nějakém počtu – třeba dva magnety se spojí dlaněmi nebo čtyři magnety se spojí kolenem a tak dál. Pro malé děti je to velká sranda a pozitivní náladu potřebujeme.
Děti kvůli stávce vyrazily místo školy ke koním, rodiče řeší náhradní program |
A pro mě je takhle aktivita důležitá, protože můžu pozorovat děti, které vypadávají z kolektivu, nikdo se s nimi nechce spojovat, jsou pořád někde mimo, nemůžou k sobě nikoho najít nebo si můžu všímat toho, že některé děti se chtějí s někým spojit, ale ostatní jim dávají najevo, že je do party nechtějí.
Pak si znovu sedneme a přichází reflexe. Bavíme se o tom, jak se nám ta aktivita líbila, jak nám v ní bylo, co se nám honilo hlavou, jestli tam bylo něco, co nám třeba vadilo. A mladší děti se často ozvou a můžeme se bavit o tom, proč se stalo, že tady Pepík zůstal sám, jestli se někdo cítil taky smutně a podobně.
Firmy a školy by se o výuku dělily. Zákon zavede „školu v práci“ |
Bavíme se o tom, jaké to pro děti bylo, co prožívaly, co se jim honilo hlavou? A vždycky to potom otáčím zpátky na celou skupinu „Tak děti, teď jsme slyšeli, že třeba Pepíkovi to bylo fakt nepříjemný, to, že jste ho takhle od sebe odstrkávaly, tak se chci vás teď zeptat, komu by to taky bylo nepříjemný?“
Dávám jim možnost empatie - jak by ostatním bylo na místě toho Pepíka a zároveň Pepíkovi prožít to, že v tom vůbec není sám, že by se ostatní cítili úplně stejně. S celou třídou pak nastavíme nějaká pravidla, aby se Pepík i ostatní děti cítili dobře.
Se strachem se dá výborně manipulovat. Apatie je živná půda, říká psycholog Kříž |
Dochází k tomu, že třída odmítá i vás? Je někomu vaše přítomnost nepříjemná?
Nestalo se mi, že by mi někdo řekl, že mě tam nechce, ale měla jsem třídu, kde jsem to cítila. Bylo to hodně náročné, věděla jsem, že to jen tak nepůjde a musela jsem improvizovat.
Povíte mi o této zkušenosti víc?
Byla to osmá třída ve vyloučené lokalitě a čítala asi patnáct dětí, sedm z nich bylo z dětského domova. Vztahy byly rozbité, v historii třídy byly útoky na učitele a škola nevěděla kudy kam. Věděla jsem, že to bude hodně náročná práce, šlo vlastně o to školu ukonejšit.
V kruhu jsem seděla naproti třem klukům, kteří čekali na pobyt v diagnostickém ústavu. Bojkotovali celou intervenci, nechtěli se zapojit, ta situace jim byla jedno. To jsou děti, u kterých je třeba přemýšlet o tom, jestli je pro ně běžné vzdělávání vhodné, protože i pro zbytek třídy je pak náročné se učit.
Na zprávy koukat jen dvakrát denně, radí psycholog, jak se nehroutit z války |
Dostávali jsem se do situací, kdy mě ti kluci slovně vyzývali vlastně k souboji a já jsem věděla, že spolu v rámci třídy nic moc nevymyslíme, že to nepůjde. Na druhou stranu tam byly holky, které z toho byly hodně nešťastné, chtěly se dostat na dobré školy, chtěly právě vypadnout.
Mluvila jste o tom, že komunikujete i s třídním učitelem. Zapojujete i jej do aktivit?
Vždy se o to snažím, nabízím učitelům, aby si sedli do kruhu s námi. Stává se asi ve dvaceti procentech případů, že nechtějí, nám dospělým se o problémech mluví hůř než dětem. Často se setkávám s tím, že se učitelé viní z toho, jaká atmosféra ve třídě je, mají se za špatné kantory.
I jim musím pomáhat, obdivuji je, v některých třídách je opravdu těžké učit a je důležité mít zájem o to co se mezi dětmi děje. Kantoři se často snaží nevidět problémy, jelikož mají pocit, že by tak přiznali vlastní selhání.
Učitel už není zvěstovatel pravd, ale spíš průvodce, říká ředitel prestižního gymnázia |
Proto je nenutím do kruhu sedat, ale v průběhu nabídku opakuji. Oni neví, co od toho čekat. Když vidí, že je kruh bezpečný, většinou se pak rádi přidají. Mohou ale samozřejmě vznikat i hodně nepříjemné situace, kdy učitel moji práci narušuje.
Nedávno jsem pracovala ve třídě a paní učitelka se zapojit nechtěla. Seděla za katedrou a najednou začala vstupovat do procesu svými poznámkami. Když sedíte v tom kruhu, tak všichni jedete na nějaké vlně a nevšímáte si okolí a najednou se vám ozve někdo, kdo tam s vámi nebyl, kdo to neprožil a kdo zároveň celou dobu tvrdí, že vlastně nechce být součástí toho programu.
Cítila jsem, že to pro děti bylo ohrožující, navíc poznámky učitelky nabourávaly reflexi. Já v ní vždy směřuji k nějakému cíli, chci, aby děti na něco přišly. Dvě hodiny na něčem pracujeme, už to skoro máme a kantorka vám do toho pak hodí vidle, je to pocit zmaru.
Místo výuky vyrazili školáci na nákupy či bruslit, na gymnáziu se učí s plackou |
Samozřejmě přede mnou pak stojí otázka, jak zareagovat. Děti čekají, co udělám a já nemohu být neslušná, nemohu dopustit, abych učitele nějakým způsobem shodila v očích žáků a zároveň musím být dost asertivní, abych dala najevo, že tohle se mi nelíbí a taky, aby děti viděly, že je v pořádku se ozvat.
Mluvila jste o tom, že řešíte například šikanu. V posledních letech si děti prošly pandemií a začátkem války na Ukrajině. Změnila se vaše práce na základě takových událostí?
Po covidu jsem se setkala s tím, že školy měly potřebu okamžitě naskočit do toho, co nestihly, takže přišly děti a okamžitě se jela matika, čeština a v podstatě nebyl vůbec žádný prostor na sdílení toho, co se dělo.
Apelovala jsem na školy, se kterýma jsem spolupracovala, aby daly dětem prostor. Nabízela jsem, že ráda přijedu, že pokud se na to necítí, tak si klidně s těmi dětmi sednu, abychom si popovídali o tom, co vlastně prožily, jaké to pro ně bylo, jaké to je se teď vrátit mezi ostatní.
Odbory hřměly u Sněmovny. Jednejte s námi, nebo nepřestaneme, vyzvaly Fialu |
Spousta dětí se nechtěla vůbec do školy vracet, protože jim vyhovovalo být doma ve svém bezpečném prostředí. A zase se tam objevovalo i to, že my dospělí to nebudeme radši moc řešit, nebudeme o tom radši moc mluvit, abychom děti nevyděsili, ale ony ví, že se něco dělo.
Podobně je to i se začátkem války na Ukrajině. U nás v Karlovarském kraji máme hodně silnou ruskou i ukrajinskou komunitu. Pro děti vůbec nebyl problém, že do třídy přišla například nová holčička z Ukrajiny, je tu naprosto běžné, že do školy nechodí jen Češi, ale se začátkem války přišly xenofobní problémy.
Každý čtvrtý žák má deprese, odhalil průzkum. Trápí je i problémy se spánkem |
Přestože rodiny ruských dětí se od války distancovaly a nesouhlasí s tím, co se děje, žáci to slyší doma, ve zprávách a do svých ruských spolužáků si promítají agresora.
Pomáháte dětem z Ukrajiny s adaptací?
Byla jsem ve třídě, kam nastoupily dvě ukrajinské děti společně. Znaly se, byli to kamarádi chlapeček s holčičkou. Ona se hned naučila česky a kolektiv ji mezi sebe přijal, on to odmítal. Učitelé poznali, že rozumí, ale mluvit nechtěl a ostatní žáci by ho i přijali, ale ne za každou cenu. Chtěl zpátky a nakonec se i s maminkou vrátili, holčička tu zůstala.
