A že mu těch žáků „pod rukama“ prošlo. Na uznávaném brněnském gymnáziu na třídě Kapitána Jaroše působí třiačtyřicátý školní rok, posledních 26 let stojí v jeho čele. „Původně se mi do toho moc nechtělo a bral jsem to jako určitou osobní oběť, protože mi v tehdejší situaci nic jiného nezbylo. Ale myslím, že se mohu spokojeně ohlédnout s tím, že ty roky nebyly marné,“ komentuje svou ředitelskou dráhu sedmašedesátiletý učitel matematiky, který příští léto zamíří do penze.
Až donedávna jste si k ředitelské funkci bral hodiny matematiky navíc. Co vás u učení tak drželo?
Jednak mě to bavilo a taky jsem si vždycky říkal, že ředitelem člověk může být a nemusí, ale učitelem matematiky jsem chtěl zůstat celý profesní život. Doteď jsou pro mě nejhezčí chvíle z pracovního týdne ty, kdy jsem s žáky. To je možná to jediné, co mi bude chybět. S nimi totiž člověk dostává zpětnou vazbu okamžitě. Jako ředitel mám možnost školu výrazně ovlivnit, ale je to běh na dlouhou trať a výsledky této manažerské práce jsou daleko méně viditelné než ty u každodenní kantořiny. I když i tam se pocity pedagogického zadostiučinění, kdy si člověk říká, že jeho počínání má opravdu smysl, dostavují jenom zřídka.
Schopnost přesného vyjadřování je u dnešních žáků omezená. Důraz na měkké dovednosti je vede, aby uměli pěkně mluvit, ale o ničem.
