Jak už jeho název napovídá, album O tatínkovi, který usnul, řeší témata, která nejsou úplně typická pro rap. Co vás k němu vedlo?
Máte pravdu, že to byla po dlouhé době pro českou scénu obsahově dost netypická deska. Na druhou stranu, já na rapu, který je osobní zpovědí, vyrostl. Navíc jsem jako malý poslouchal například i Jaromíra Nohavicu, Karla Plíhala, kapelu Dunaj a podobně. Moje textařina nemá rapové limity, na každé desce jsem vyprávěl příběhy. Ta poslední je o tom, jak to v životě momentálně mám.
Máte už v hlavě pokračování? Třeba o tatínkovi, který doučoval?
Teď věnuji čas dělání hudby, respektive podkladů. O čem budou písničky textově, ještě nevím. Podobné to bylo s posledním albem. Nejprve vznikla hudba a až poté text. Když ale zmiňujete to doučování, napadá mě, že mám už dlouho v hlavě album věnované maturitním otázkám. Zřejmě bude složité vytvořit texty, které budou fakticky správně, a zároveň nesmějí být nijak dlouhé, ať se látka vejde do délky písničky.
Takže téma dalšího alba máte.
Kdepak, opravdu je tento „maturitní námět“ spíš jen jeden z mnoha nápadů, co mi lítají hlavou.
Proč zrovna maturitní otázky?
Na střední škole jsem si sám maturitní okruhy zpracoval a nahrál přes mikrofon do empétrojky. Nijak se to nerýmovalo, bylo to celé vytvořené jen pro mě, abych si nemusel otázky pořád dokolečka číst. Stačilo mi učivo poslouchat, když jsem třeba někam šel. Nakonec jsem to i poslal kamarádovi. Asi po deseti letech jsem zjistil, že nahrávky pořád existují a že se v mé bývalé škole dodnes přeposílají. Dá se říct, že je v to Jihlavě poměrně legendární učební pomůcka.
Zůstaňme ještě u vašich dětí. Bude nějaké z nich dělat muziku?
Nijak je do toho netlačím, ale je pravda, že máme doma různé dětské nástroje a děti na ně často hrají. Nebo s nimi hází. (smích) Nejstaršímu synovi je sedm, tomu jsem koupil i dětské bicí. Mají ale strašný zvuk. Pokud mám zmínit, na co moje děti hrají nejčastěji, tak je to playstation. (smích)
Jak jste to měl vy? Věděl jste už jako malý, co chcete dělat?
Bylo to trochu složitější. V rodných Pardubicích jsem chodil do základní umělecké školy, a když jsem si pak vybíral střední, tak mi děda, který byl celý život uměleckým malířem, navrhl, ať jdu na grafickou školu do Jihlavy. Původně jsem plánoval, že zkusím hotelovku, kam se hlásil i kamarád. Navíc zmiňovaná umělecká škola v Jihlavě byla placená a já nikdy nebyl ten typ dítěte, který by si o něco říkal. Nežebral jsem o hračky a podobně. Nakonec jsem ale i díky dědovi do Jihlavy šel. Tam se učilo všechno, od kresby, přes fotku až po modelování. Po střední jsem se následně dostal do Brna na fakultu výtvarných umění. Protože jsem ale původně nevěřil, že se dostanu na grafický design, kam brali tři lidi z 90, přihlásil jsem se na malbu. Během přijímaček mi ale bylo nabídnuto, jestli nechci právě na ten design, protože jsem uměl víc věcí než jen malovat. A od té doby jsem Brňák.
To jste to vyprávění vzal hopem. Kdy jste zjistil, že v Brně chcete zůstat na stálo?
Jednou jsem šel s kamarády na pivo a úplně náhodou jsem tam potkal jednu holku. Tu jsem si vzal a máme spolu čtyři děti. Kdybych ji nepotkal, nejspíš bych se vrátil do Pardubic. Těžko říct. Jsem ale rád, že jsem tu zůstal. Mám Brno hrozně rád.
Navštěvuje dodnes hospody, kam jste chodili během studií?
Na prvním místě je rodina, ale i tak si občas najdu čas na návštěvu dobré hospody. Je to tak trochu svátek, takže volím podniky, kde čepují dobré pivo a mají i dobré pohoštění. Jedním z takových míst je například restaurace, kam jsem občas zašel i během vysoké školy. Často jsem se tehdy pohyboval kolem Mendlova náměstí, kde měla naše fakulta pobočku, občas jsme proto zašli do Pivovarské restaurace, která je hned vedle pivovaru Starobrno. Pro nás to byla poměrně luxusní záležitost. Spíš jsme totiž většinou chodili s lahváčem do parku. Pokud jsme ale něco slavili, šli jsme právě do Pivovarské. Tehdy před patnácti lety tu totiž nebylo tolik míst, kde měli pivo a dobře vařili. To se ale dost změnilo. Dnes má Brno v podstatě evropskou úroveň.
Takže dnes máte hospodu hlavně jako takovou odměnu?
Návštěva hospody se většinou pojí s mým koncertem. Občas zajdeme na pivo i s kamarády. Pivo si ale taky rád dám doma před spaním.
Při tvorbě hudby nepijete?
Pokud tvořím, pivo si dát nemůžu. To bych neměl chuť tvořit, ale jen si ho vychutnával. Mám ho moc rád. Navíc je to v podstatě jediný alkohol, který piju. Sice jsme z kraje vinařů, ale víno si neužívám tolik jako pivo.
Jak vypadá váš ideální kousek?
Máme doma vinný sklep, kam si ho dávám chladit. Z lednice mi totiž občas přijde až moc studené. Pivo ze sklepa má ideálních sedm stupňů. Když pak sekám naši obrovskou zahradu, tak si zajdu do sklepa pro plechovku a přeleju si pivo do krýglu. Takové pivo mám nejradši.
A co v tom krýglu míváte?
Jedenáctky a hlavně hořká piva. Desítka mě už nějak nebaví. Mám rád, když pivo nějak chutná. Pokud otevřete moji lednici, nejspíš tam najdete Starobrno Bitr.
Mimochodem, vy jste dřív docela cestoval. Byl jste ve Španělsku, Brazílii, Turecku. Kde podle vás mají dobré pivo?
Chutnalo mi například pivo ve Vietnamu. Ale to je ale tím, že tam jezdili během komunismu na výměnné pobyty Češi. Vznikaly tam pivovary a čeští sládci učili zdejší lidi vařit pivo. Myslím, že u Hanoje je dokonce pivovar, který se jmenuje Česká koruna. Také mám rád pivo ze Sardinie, kde dělají takové specifické pšeničné. Dokonce jsem si ho i párkrát objednal do Česka.
