Člověk se zrodil jako společenský živočišný druh. Odpradávna potřeboval tlupu, která drží pospolu a spolupracuje, bez ní by v divočině plné predátorů nepřežil. Proto se náš mozek vyvinul jako nástroj na řešení vztahů. A i proto nebyla kdysi tím nejpřísnějším trestem poprava či vězení, ale vyhnání z tlupy, znamenající v dávném pravěku jistou smrt. „To vše máme dodnes v genech,“ vysvětluje psycholog Vladimír Svoboda. Kolik druhů samoty je v manželství? Kde proti samotě hledat spojence? A které typy lidí ji snášejí lépe?
Je rozdíl v tom, když jsou lidé nešťastní, protože jsou sami, a tím, když se cítí osaměle i ve vztahu? Z pohledu psychologa je ten důsledek velmi podobný. Protože ať už člověk žije sám, nebo jen osaměle, důsledky, které způsobují v organismu kaskádu různých dějů, na jejichž konci je stres, nebo i deprese, jsou v podstatě stejné. Spíš záleží na tom, zda máte nějaké vrozené nebo získané predispozice, které by vám mohly uškodit. Protože potom z pocitů osamění můžete sklouznout i do nějakých vážnějších druhů psychických poruch. Melancholický introvert bude prostě samotu snášet o něco lépe než cholerický extrovert. Lidské chování i psychické odolnosti člověka mají své hluboké kořeny v evoluční historii. Podobně jako chování a schopnosti každého jiného živočicha. Na druhé straně – přestože rádi žijeme ve smečce, každý z nás, tu více, tu méně, chce být někdy sám.
Možná se protiklady přitahují pro jednorázový sex, ale v dlouhodobých vztazích určitě není vhodné, aby partneři byli velmi odlišní, protože právě ty odlišnosti je dostávají do osamění.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
