"Měl jsem obrovské štěstí, že jsem se s ním potkal v době dospívání. Otevřel mi oči a ukázal mi úplně jiný svět, ve kterém se pohybuji dodnes," řekl iDNES.cz Vladimír Drápal, známý v undergroundové komunitě pod přezdívkou Lábus. Na jím pořádané akci Pocta českému undergroundu – 10 let Guerilla Records v pražském Divadle Archa Jirous ještě minulý pátek vystoupil se svou poezií.
Básník zemřel v noci na čtvrtek ve svém pražském bytě na následky dlouhodobých problémů s vnitřními orgány, které souvisely jak s jeho mnohaletým vězněním za minulého režimu, tak s životním stylem. V posledních letech několikrát pobýval v nemocnici, letos v dubnu byl léčen na JIP třebíčské nemocnice. Další léčení měl podle svých přátel nastoupit právě v den úmrtí.
Ivan Martin Jirous se narodil v roce 1944 v Humpolci. V 60. letech vystudoval dějiny umění a dostal se do prostředí Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, kde také získal přezdívku Magor. Své umělecké záměry začal realizovat od konce 60. let jako umělecký vedoucí a nehrající člen skupiny Plastic People of the Universe.
"Byl to člověk, který dokázal jako první zformulovat ve své Zprávě o třetím českém hudebním obrození smysl undergroundu jako nejen politického, ale především uměleckého vyjádření," připomíná klíčovou Jirousovu úlohu jako teoretika a "ideologa" domácí nezávislé umělecké scény zakladatel trutnovského hudebního festivalu Martin Věchet.
"Nebýt Magora, Čuňase a dalších lidí z undergroundu, žádný trutnovský festival by neexistoval, a to včetně prvních pokusů v letech 1984 a 1987," vzpomíná dále Věchet. "Naposledy jsem Magora viděl 1. října na oslavě narozenin Václava Havla v DOXu. Prijde mi to symbolické. Tehdy jsem naposledy zmáčkl spoušť s jeho poslední fotografií, jak shlíží z pódia na své 'ovečky' z Plastic People a dění pod ním."
Václav Havel Trutnov 2008 - Václav Havel a Ivan Martin Jirous "Zpráva o smrti Ivana Jirouse mne hluboce zasáhla a cítím se všemi, kteří mu byli blízko. Byl po dlouhá léta můj dobrý kamarád, který významně ovlivnil společenský pohyb v naší zemi. Jsem rád, že se Magor dožil lepších časů, o které se sám nemálo zasloužil a myslím na něj a na jeho dílo." |
"Pro mě osobně to byl vlastně adoptivní táta, jako pro mnoho jiných – a jsem přesvědčen, že podobně to cítí hodně lidí. Underground mě vychoval, což moji rodiče neslyší rádi, ale je to tak. Charta a underground mi daly základ všeho, co jsem celý život dělal," shrnuje své pocity Martin Věchet.
Přestože Jirous proslul jako bouřlivák, pohybující se na rockových akcích, jeho neméně podstatnou součástí života a tvorby byla poezie, a to poezie převážně duchovně orientovaná. Jeho časté vpády na pódia rockových kapel za účelem recitace byly proslulé – Jirousova autorita si však dokázala obvykle zjednat klid a přinutit i mnohé rockové posluchače, kteří jinak poezii nepřijímali, ke ztišenému poslechu a následnému aplausu.
Jirousovu literární tvorbu uznával nejen ryzí underground, ale také oficiální místa. Je držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Stopparda za slavnou sbírku Magorovy labutí písně. Kniha Magorovy dopisy byla vyhlášena Knihou roku ve stejnojmenné anketě Lidových novin v roce 2006.
10. listopadu 2011 |
Souborné dílo Ivana Martina Jirouse je k dispozici ve dvou svazcích, vydaných nakladatelstvím Torst. Básnická tvorba je shrnuta ve svazku Magorova summa, která se stala Knihou roku LN po svém prvním vydání v roce 1998. Uměleckoteoretické a publicistické texty jsou pak uspořádány ve svazku Magorův zápisník z roku 1999.
Za své nonkonformní postoje byl Ivan Martin Jirous v letech 1973–1989 několikrát trestán minulým režimem. Celkem si odseděl osm a půl roku, z toho čtyři roky v nejtěžší nápravné skupině ve Valdicích. Patřil k nejvýznamnějším osobnostem odporu proti komunistickému režimu a k nejdůležitějším osobnostem české kultury 2. poloviny 20. století.
