Spisovatelce a ilustrátorce Lucii Seifertové (1969) se splnilo to, o čem před třemi lety ani nesnila. Její humorné leporelo Dějiny udatného českého národa a pár bezvýznamných světových událostí, zvětšené do sedmdesátimetrové výstavy, nastoupilo svou cestu Spojenými státy a usiluje o zápis do Guinnessovy knihy rekordů.
Po krátké zastávce ve Washingtonu se představilo v působivých prostorách České národní budovy v New Yorku, a to v den státního svátku 17. listopadu. Nad revoluční dobou však ilustrátorka příliš nevtipkuje, tedy když nepočítáme inspiraci skutečností, že si někteří demonstranti brali do střetů s policií a jejími vodními děly ručníky a mýdlo. Expozice z New Yorku postupně zamíří do Pittsburghu, Birminghamu, New Orleansu, Chicaga, Houstonu a Lincolnu.
* Čím může česká historie Američany zaujmout?
Třeba poznáním, že i malý národ může mít velké dějiny. Evropa je zatížena minulostí, zatímco ve Státech všechno začalo nedávno. Na druhou stranu Amerika je zemí přistěhovalců a mnozí Američané mají své kořeny, tradice a minulost spjaté se střední Evropou.
* Co bychom jim naopak mohli závidět?
Určitě jejich hrdost, zatímco my se v dějinách stále někomu přizpůsobujeme. Proč jsme se tak lehce podvolovali Rusku a nyní s takovou vřelostí přijímáme západní vlivy? Jako bychom se za sebe styděli, v Česku se nesluší moc vychvalovat. U Američanů rozhodují peníze, kšeft, byznys: ale se stejnou vervou, s jakou prodávají své výrobky, propagují svůj stát, který je vlastně velkou firemní značkou. Když se nenaučíme budovat národní sebevědomí a neodvykneme větám: „No jo, Čecháček, ten zase někoho okrade“, nikoho nepřesvědčíme. Národy se shazují, pošťuchují a ironizují, ale má to určité hranice. Češi jako by neznali míru, místo zdravých pochyb je to sebemrskačství.
* A vy už to se sebevědomím umíte?
Já se to učím, ostatně mám sebekritiku, negaci a podceňování v krvi. Češi si dopředu řeknou, že to stejně nebude fungovat, že to nemá cenu. Pochopitelně, téměř vždycky skoro nic nefunguje, bojujete s obrovskými překážkami a nečekanými problémy. Můžete je však překonat, pokud máte energii a chuť. A to Američané umějí, stále se smějí, jsou ze všeho nadšení. Až je to trochu protivné – ale vychází jim to.
* Co bylo na počátku amerického úspěchu?
Amerika jako taková. S manželem jsme nikdy moc necestovali, byli jsme umělci, kteří nic nemají, pokorně přihrbení před nakladateli a úřady. A pak jsme se shodou okolností dostali do New Yorku, na několik dní, které však stačily na úžasný, nezapomenutelný zážitek, který nám změnil život. Začalo to hned na letišti, od těch taxikářů, portýrů a pinglů – všichni vědí, že jsou tu jen sami za sebe, a když nebudou makat, nebudou mít nic. Tak jsme se rozhodli narovnat záda a osamostatnit se. Půjčili jsme si a zbavili se věčných obav: jestli nám někdo vydá knížku, jestli se něco prodá. Limitují nás už jen peníze.
* Vaše výstava v Americe se však nerodila právě lehce…
Vlastně to byl jeden karambol za druhým, nakonec z New Yorku zavolali, že na letišti chlap výstavu nabral zdvižným vozíkem a propíchnul ji. Napadlo nás, že se kruh uzavřel, že jsme to celé dělali proto, aby se to v New Yorku zničilo. Naštěstí byl poškozený jen obal. Vše se v dobré obrátilo i díky skvělé spolupráci s českou ambasádou ve Washingtonu. Jako bychom si ty spletité okolnosti vypůjčili ze spletitých českých dějin.
* Jaké máte na knihu ohlasy?
Ohlasy z Ameriky jsou až překvapivě nadšené. Američanka se jménem Čechům povědomým – Jane Gottwald – mě dokonce přihlásila do mezinárodní Společnosti pohyblivých knih a postupně se mi začali ozývat její členové z celého světa: od Ameriky přes Evropu až po Austrálii. Jane Gottwald se s knihou vypravila i na českou ambasádu a nakonec přijela do Prahy, aby mi řekla, že ta knížka má duši: na rozdíl od technicky dokonalých leporel amerických autorů se skvělými efekty. Zpočátku jsme v Čechách stále čelili poznámkám, že jsme megalomani – že máme příliš velkou knihu, obrovitánskou výstavu. A při vernisáži ve Washingtonu za námi přišla Meda Mládková s tím, že výstava je moc malá...
* Je to skutečně největší leporelo na světě?
S největší pravděpodobností – v Guinnessově knize rekordů dokonce zatím žádnou podobnou kategorii neměli, takže máme velké šance. Pochybuji, že někdo byl tak blízko nápadu udělat devítimetrovou knihu a pak ji ještě osmkrát zvětšit.
* Vaše kniha nahlíží dějiny s ironií. Co Američany nejvíce pobavilo?
Překvapilo mě, že pochopili hodně nápadů a narážek, na čemž má zásluhu i překladatelka Anna Bryson. Pamatuji se, že se dvě čtenářky, které snad jako všichni Američané měly problém s nadváhou, rozesmály nad jednou reklamou v knížce, v oddíle popisujícím změny počátku 90. let. Plakát ubezpečuje zákazníky, že po zázračných pilulkách je skutečně nikdo nepozná – a na obrázku je vychrtlá příšera. Vtip vyplývající ze závratné svobody, na kterou jsme nebyli zvyklí a v níž si každý mohl říkat, co chce. Dříve nám plakáty na ulicích slibovaly „se Sovětským svazem na věčné časy“, po revoluci je nahradily billboardy na zázračné léky a diety. Je tu však jeden zásadní rozdíl. Na rozdíl od socialismu tomu lidé mají právo nevěřit – a nikdo je za to nezavře.
