Kdo by tedy hledal pouze dvě nejznámější Dylanovy tváře, folkovou a rockovou, musel by některé písničky přeskakovat. Což by, na rozdíl od skutečně nepovedeného Self-Portraitu, byla škoda. Poměříme-li totiž Lásku a loupež všemi Dylanovými alby, patří k těm vervnějším a syrovým, i na první poslech blízkým.
Jistě, Lennon nebo McCartney uměli do vypůjčených stylů dosadit původnější hudební motivy. Z tohoto pohledu Dylanovovo Bye And Bye začíná přesně jako slavná Hartova a Rodgersova Blue Moon, kterou ostatně zpíval i na Self-Portraitu. Povědomá se zdá i minstrelská intonace Poor Boy.
Jestliže však po okysličení Dylanovým zpěvem a zcela souznějícími muzikanty probřeskne naléhavost i těchto nahrávek, pak většina alba je ještě celistvější. "Vlaková jízda" na způsob Johnna Cashe (Tweed-le Dee & Tweedle Dum), rokenrol z časů Chucka Berryho (Summer Days), military country s pikovaným banjem (High Water) nebo velebné kytarové dunění jak od Duana Eddyho - cokoli z toho Dylan sype z rukávu. Včetně písničky Floater (Too Much To Ask), s jejíž houslovou melancholií se ocitáme až někde ve třicátých letech: jen bychom namísto nyvého Ondřeje Havelky museli postavit za mikrofon chroptícího Jima Čerta. Nebo bez legrace: Louise Armstronga.
Dylanův zpěv, pouhý zvuk jeho hlasu bez ohledu na text, má totiž stále víc podobné postavení jako Armstrongův. Vůbec není fyziologickou patálií či zkarikovatelnou podivností. Symbolizuje nám už celý hudební a mnohým i životní styl. Poměřovat Dylana jinými zpěváky je vždycky omyl - a na novém albu ještě větším než na předchozím studiovém Time Out Of Mind (1997), k jehož velkému ohlasu přispěla i celková konejšivá atmosféra. Současná doprovodná parta kolem osvědčeného Dylanova baskytaristy Tony Garniera, na čele s univerzálním Larrym Campbellem (kytara, housle, bendžo, mandolína) a texaským akordeonistou a klávesistou Augiem Meyersem, si dokonale rozumí se zpěvomluvou, zpovědí, exhibicí, šepotem i výkřiky svrchovaně múzického a originálního zpěváka, chybně a do omrzení považovaného mnohými publicisty za jakéhosi "básníka s kytarou".
Znalost textů může zážitek z alba zesílit tomu, kdo přijme Dylanovo vyprávění příběhu. Ten začne, zadrhne se, kouskuje a namísto soustředěnosti se vyznačuje spíš proudovou tvůrčí metodou: něco je nedopovězeno záměrně, jinde autora žene hudba a na slovní ztráty nehledí. Ovšem rozeznat citáty z Fitzgeralda, Virgilia, Hemingwaye, Shakespeara, Nicka Cava, Lewise Carolla, Sinatrových hitů, starých bluesmanů a z dřívějšího Dylana není totéž, jako je pochopit. I tentokrát to však stojí za pokus. Rozervané texty o rozervaných láskách jsou písničkářovým celoživotním údělem. "Nikdo nezpívá tak čistě jako ti, kdo jsou v nejhlubším pekle," napsal Franz Kafka a znovu potvrdil Dylan - věčný milenec a loupežník, střídaje přitom fasádu kabaretiéra, bluesmana i rockera.
Pokud ovšem někdo Dylanovi kontroluje intonaci, textům nerozumí a v doprovodu napočítá čtvrtinu obyčejných tanečních shufflů, může album právem odložit.
Jistě, Lennon nebo McCartney uměli do vypůjčených stylů dosadit původnější hudební motivy. Z tohoto pohledu Dylanovovo Bye And Bye začíná přesně jako slavná Hartova a Rodgersova Blue Moon, kterou ostatně zpíval i na Self-Portraitu. Povědomá se zdá i minstrelská intonace Poor Boy.
Jestliže však po okysličení Dylanovým zpěvem a zcela souznějícími muzikanty probřeskne naléhavost i těchto nahrávek, pak většina alba je ještě celistvější. "Vlaková jízda" na způsob Johnna Cashe (Tweed-le Dee & Tweedle Dum), rokenrol z časů Chucka Berryho (Summer Days), military country s pikovaným banjem (High Water) nebo velebné kytarové dunění jak od Duana Eddyho - cokoli z toho Dylan sype z rukávu. Včetně písničky Floater (Too Much To Ask), s jejíž houslovou melancholií se ocitáme až někde ve třicátých letech: jen bychom namísto nyvého Ondřeje Havelky museli postavit za mikrofon chroptícího Jima Čerta. Nebo bez legrace: Louise Armstronga.
Dylanův zpěv, pouhý zvuk jeho hlasu bez ohledu na text, má totiž stále víc podobné postavení jako Armstrongův. Vůbec není fyziologickou patálií či zkarikovatelnou podivností. Symbolizuje nám už celý hudební a mnohým i životní styl. Poměřovat Dylana jinými zpěváky je vždycky omyl - a na novém albu ještě větším než na předchozím studiovém Time Out Of Mind (1997), k jehož velkému ohlasu přispěla i celková konejšivá atmosféra. Současná doprovodná parta kolem osvědčeného Dylanova baskytaristy Tony Garniera, na čele s univerzálním Larrym Campbellem (kytara, housle, bendžo, mandolína) a texaským akordeonistou a klávesistou Augiem Meyersem, si dokonale rozumí se zpěvomluvou, zpovědí, exhibicí, šepotem i výkřiky svrchovaně múzického a originálního zpěváka, chybně a do omrzení považovaného mnohými publicisty za jakéhosi "básníka s kytarou".
Znalost textů může zážitek z alba zesílit tomu, kdo přijme Dylanovo vyprávění příběhu. Ten začne, zadrhne se, kouskuje a namísto soustředěnosti se vyznačuje spíš proudovou tvůrčí metodou: něco je nedopovězeno záměrně, jinde autora žene hudba a na slovní ztráty nehledí. Ovšem rozeznat citáty z Fitzgeralda, Virgilia, Hemingwaye, Shakespeara, Nicka Cava, Lewise Carolla, Sinatrových hitů, starých bluesmanů a z dřívějšího Dylana není totéž, jako je pochopit. I tentokrát to však stojí za pokus. Rozervané texty o rozervaných láskách jsou písničkářovým celoživotním údělem. "Nikdo nezpívá tak čistě jako ti, kdo jsou v nejhlubším pekle," napsal Franz Kafka a znovu potvrdil Dylan - věčný milenec a loupežník, střídaje přitom fasádu kabaretiéra, bluesmana i rockera.
Pokud ovšem někdo Dylanovi kontroluje intonaci, textům nerozumí a v doprovodu napočítá čtvrtinu obyčejných tanečních shufflů, může album právem odložit.
 Obal CD Love And Theft (2001). |
