Žijící klasik, který se dostal do učebnic literatury v anglicky mluvících zemích a jehož slova mimo jiné citoval ve svém projevu Bill Clinton, prožil různorodá období. Měl geniální šedesátá, zajímavá sedmdesátá, inspirující osmdesátá a zmatená devadesátá léta. Těžiště jeho díla je ovšem podle odborné veřejnosti v šedesátých letech. Během jediného desetiletí se podílel na probuzení zájmu o blues a později i o country, stal se hlavní osobností vlny politických protestsongů, začal hrát folkovou hudbu na elektrické nástroje, a ještě navíc dokázal, že úspěšná píseň může mít klidně i pět minut nebo zdánlivě nesrozumitelný text.
Není tedy divu, že vznikl nový vědní obor - dylanologie. Založil jej na začátku sedmdesátých let jakýsi A. J. Webermann, který začal zkoumat a interpretovat Dylanovo dílo coby tvorbu jedné z nejvýznamnějších osobností hudby 20. století. Pro její poznání neváhal stát se na určitý čas popelářem, aby mohl prohlížet i odpadky z umělcovy vily.
Dalších třicet let pak procházela kariéra Boba Dylana různými výkyvy, ale nikdy se neopakoval. Chvíli byl židovským prorokem, chvíli znovuzrozeným křesťanem, na čas propadl kouzlu rodinného života, pak velkým rokenrolovým koncertům, v polovině devadesátých let se vrátil ke svým bluesovým vzorům. Od konce osmdesátých let je víceméně na jednom nekonečném koncertním turné. Přitom znalci jeho vystoupení tvrdí, že žádnou svou píseň nezpíval dvakrát stejně. Měnil aranžmá, důraz na jednotlivá slova, dokonce i celé verše a sloky. Nikdy nic u něho není definitivní.
Podle toho prý vypadá i nahrávání. Zatímco ostatní se trápí ve studiu celé týdny, Dylan je hotov za několik dní. Je mu milejší vydat spontánní náčrtek než ke studené definitivní dokonalosti dovedenou skladbu. Možná i proto má na svém kontě řadu syrových koncertních alb, kde se mnohdy zdá, že neumí zpívat.
Kromě nesporné kvality písní je to často právě pocit určité nedokončenosti, který láká stovky umělců k pokusům o vlastní verze. Asi z pěti stovek jeho známých písní byla nejvíckrát natočena Blowin' In The Wind, jeho písně zkusili po svém interpretovat Jimi Hendrix, George Harrison, Steve Howe z Yes, The Nice, ba dokonce i Rolling Stones, kteří před čtyřmi roky konečně nahráli jeho Like A Rolling Stone.
Je zajímavé, že Dylanovo soukromí nebylo kromě extrémních "dylanologů" nikdy ve velkém propíráno tiskem. I řada jeho biografií ho představuje spíše jako muže, o němž se vyprávějí legendy, než jako objekt paparazziů. V šedesátých letech se hodně spekulovalo o jeho vztahu k Joan Baezové, ale nakonec se oženil s číšnicí Sárou, kterou znal už od svých hudebních začátků. V době, kdy natočil Desire, jednu ze svých nejlepších desek, se s ní rozešel.
Od těchto časů se zdá být Dylanova umělecká i životní dráha chaotická. Jeho syn dnes hraje ve vynikající kytarové kapele Wallflowers, ale folk-rockovou hudbu tak jako jeho táta už asi nezmění.
Není tedy divu, že vznikl nový vědní obor - dylanologie. Založil jej na začátku sedmdesátých let jakýsi A. J. Webermann, který začal zkoumat a interpretovat Dylanovo dílo coby tvorbu jedné z nejvýznamnějších osobností hudby 20. století. Pro její poznání neváhal stát se na určitý čas popelářem, aby mohl prohlížet i odpadky z umělcovy vily.
Dalších třicet let pak procházela kariéra Boba Dylana různými výkyvy, ale nikdy se neopakoval. Chvíli byl židovským prorokem, chvíli znovuzrozeným křesťanem, na čas propadl kouzlu rodinného života, pak velkým rokenrolovým koncertům, v polovině devadesátých let se vrátil ke svým bluesovým vzorům. Od konce osmdesátých let je víceméně na jednom nekonečném koncertním turné. Přitom znalci jeho vystoupení tvrdí, že žádnou svou píseň nezpíval dvakrát stejně. Měnil aranžmá, důraz na jednotlivá slova, dokonce i celé verše a sloky. Nikdy nic u něho není definitivní.
Podle toho prý vypadá i nahrávání. Zatímco ostatní se trápí ve studiu celé týdny, Dylan je hotov za několik dní. Je mu milejší vydat spontánní náčrtek než ke studené definitivní dokonalosti dovedenou skladbu. Možná i proto má na svém kontě řadu syrových koncertních alb, kde se mnohdy zdá, že neumí zpívat.
Kromě nesporné kvality písní je to často právě pocit určité nedokončenosti, který láká stovky umělců k pokusům o vlastní verze. Asi z pěti stovek jeho známých písní byla nejvíckrát natočena Blowin' In The Wind, jeho písně zkusili po svém interpretovat Jimi Hendrix, George Harrison, Steve Howe z Yes, The Nice, ba dokonce i Rolling Stones, kteří před čtyřmi roky konečně nahráli jeho Like A Rolling Stone.
Je zajímavé, že Dylanovo soukromí nebylo kromě extrémních "dylanologů" nikdy ve velkém propíráno tiskem. I řada jeho biografií ho představuje spíše jako muže, o němž se vyprávějí legendy, než jako objekt paparazziů. V šedesátých letech se hodně spekulovalo o jeho vztahu k Joan Baezové, ale nakonec se oženil s číšnicí Sárou, kterou znal už od svých hudebních začátků. V době, kdy natočil Desire, jednu ze svých nejlepších desek, se s ní rozešel.
Od těchto časů se zdá být Dylanova umělecká i životní dráha chaotická. Jeho syn dnes hraje ve vynikající kytarové kapele Wallflowers, ale folk-rockovou hudbu tak jako jeho táta už asi nezmění.
 Absolutní vítěz loňské Grammy Carlos Santana s Bobem Dylanem, který mu předává cenu. |
 Bobu Dylanovi (vlevo) předal Zlatý globus kolega Phil Collins. |
 Bob Dylan v živém telemostu z australského Sydney. |
 Bob Dylan při svém prvním pražském vystoupení ve Sportovní hale. |
 Bob Dylan při svém prvním pražském vystoupení ve Sportovní hale. |
 Písničkář a kytarista Bob Dylan. |
