Umberto Eco odhaluje tajemství středověké estetiky

- Italský medievalista Umberto Eco rozhodně nepatří k historikům unavujícím čtenáře suchopárností svých děl. Když vyšla před třinácti lety poprvé česky v kongeniálním překladu Zdeňka Frýborta jeho kniha Jméno růže, šlo o literární událost, která vyvolala nadšený čtenářský zájem a vyžádala si reedici v takovém nákladu, o němž si tu dnes nakladatelé mohou nechat zdát.

Patrně nejznámější Ecovo dílo lze číst jako pouhý detektivní román zasazený do historických kulis. Jeho pravý smysl je však nejen doslovný, ale též alegorický, morální a analogický - přímo odráží čtyři roviny vnímání literárních textů v duchu středověkého myšlení. Na obdobných principech vystavěl Eco i další beletristická díla: "iniciační" román Foucaultovo kyvadlo, strukturovaný podle kabalistického stromu, a Ostrov včerejšího dne, inspirovaný oblíbenými robinsonádami 17. století. Kniha Umění a krása ve středověké estetice představuje poněkud jinou tvář Umberta Eca. Pojednání o estetických teoriích formulovaných představiteli scholastiky a dalšími latinsky píšícími středověkými autory rozhodně není přístupným textem, z něhož by si čtenář mohl - jako v případě Jména růže "odfiltrovat" vyšší významové roviny a soustředit se jen na prostý děj. Kdo se přesto ponoří do náročné analýzy středověké estetiky, bude po zásluze odměněn: nalezne příběh, dramatičností směle srovnatelný s Ecovými romány. Boloňský profesor sémiologie zde rozkrývá především měnící se chápání krásy v průběhu staletí; na počátku stojí její ztotožnění s Bohem - stejně jako překrývání a splývání pojmů "dobro" a "krása" v jeden univerzální celek. S nástupem komplikované proporční estetiky se posléze uplatní systém mnohoznačných alegorií a symbolů, aby byl nakonec vystřídán teoriemi, které položí rovnítko mezi krásu a pravdivost. Zvláštní pozornost věnuje autor významu barev a roli světla v estetických účincích středověkého umění. Sugestivní dojem z vitráží v oknech gotických katedrál nabízí nejen dokonalou ilustraci okřídlené věty "Bůh je světlo", ale obrací též pozornost opačným směrem - ke kritikům přílišné nádhery sakrálních staveb. Obšírné pozornosti se zde samozřejmě dočkaly názory Bernarda z Clairvaux. Těžko lze polemizovat s výběrem dalších autorit, o jejichž myšlenky Eco opírá své závěry - avšak přece jen trochu překvapí, jak minimální prostor zbyl na německé mystiky, zejména na mistra Eckharta. Ecova monografie v mnoha směrech přesahuje rovinu středověké estetiky. Autor se okrajově dotkl věčně aktuálního problému periodizace, respektive obtížné vymezitelnosti pojmu středověk. Tato "doba bez identity", zahrnující nicméně takřka deset století, odjakživa dráždí historiky absencí charakteristických rysů společných celé epoše. V knize Zrození Evropy, vydané česky roku 1994, se například nad stejným problémem rozhorloval Christopher Dawson, vycházející ideově i metodicky ze zcela jiných principů než Umberto Eco. Velký sémiolog je tedy přece jen originálnější tam, kde nemusí řešit obecné - a neřešitelné - otázky, a kde naopak může vyslovit brilantní postřeh osvětlující stokrát obehrané téma z nečekaného úhlu. Nejde jen o efektní bonmoty ve stylu "Středověká kultura inovaci skrývá, moderní kultura ji předstírá". Daleko pregnantněji působí přirovnání scholastického systému k elektronickému mozku, který v rámci určité logiky a určitého vnímání reality poskytne vyčerpávající odpověď na každou otázku. Ctitelé a znalci Ecova díla se jistě upamatují na "stroj na metafory" otce Emanuela, známý z románu Ostrov včerejšího dne. Paleta Ecových příměrů sice není neomezená, avšak její originalita dovede otevřít cestu i k pochopení fenoménů zdánlivě vzdálených, komplikovaných a nepochopitelných. 

Umberto Eco: Umění a krása ve středověké estetice. Přeložil Zdeněk Frýbort. Argo, Praha 1998, 240 stran, náklad a cena neuvedeny.


Témata: Umberto Eco