Míjíme český kemp, na divoké vodě sledujeme trénink nástupců Jiřího Prskavce s nápisem CZE na lodích, lyžujeme v areálu, který je ve slovenských rukou a má českého ředitele, při pěším výletě obědváme v horské chatě, jež má kompletně slovenský personál...
„Roušky povinné“, píše se hned vedle německého „Maskenpflicht“ a anglického „mask required“ v lyžařském areálu, kde v restauraci čepují plzeňské pivo. A mimochodem, i název obce Flattach, kde přebýváme, má slovanský původ ze slova „blata“.
Den 0 Pozvánku píše už příjezd do údolí
Obec Flattach, či chcete-li Blata, leží přibližně uprostřed údolí řeky Möll pod hlavním taurským hřebenem, který odděluje rakouské spolkové země Salcbursko a Korutany. Do doliny jsme se dostali v okamžiku, kdy jsme opustili dálniční tah A10 mířící od Salcburku na Villach.
Zbývá nám posledních 35 kilometrů a krajina, kterou projíždíme, už sama píše pozvánku k návštěvě.
Pod vysokými svahy se rozprostírá údolí, kde městečka a obce prakticky navazují jedno na druhé. Do strmých svahů vysoko nad střechami se zařezává železniční trať vedená mnoha mosty a tunely, kolmo dolů svádějí potrubní systémy vodu do elektráren a klikaté cesty se šplhají ke stavením roztroušeným vysoko v horách.
Řeka Möll pramení na úpatí nejvyšší rakouské hory Grossglockneru a protéká malebným údolím až k ústí do Drávy.
V kempu u přehrady Rottau vidíme srovnané rafty a kanoe, hlavní silnice se několikrát potkává s cyklostezkou a z kopců nad obcemi vyčnívají věže středověkých zámků Falkenstein a Groppenstein.
A pak tady jsou poutače, které lákají k lyžování na ledovci Mölltaler Gletscher. Pro náruživé lyžaře, které koronavirus připravil o zimní sezonu, to je neodolatelná nabídka.
Lyžařská zastávka je pevně stanoveným bodem našeho plánu, na alpský trojboj hodláme svůj program doplnit cyklistikou a pěší túrou. Pohorky a trekové hole si vezeme z domova, k tomu jsme přidali jedno kolo, další výstroj si plánujeme půjčit. Půjčovna lyží funguje celoročně a ve stejné provozovně si objednáváme i elektrokolo pro manželský výlet do hor. Ale o tom až později.
Den 1 Sněhová túra na třítisícovku Ankogel
Středisko Ankogel-Mallnitz je vedle Mölltaler Gletscher druhým z lyžařských center této oblasti, ale od ledovce je daleko a v létě slouží jen pěším turistům. Náš trojboj zde startuje pěší částí.
Lanovka letí nad svahem, který je protkaný potůčky a vodopády, občas se pod námi objeví zákruty turistického chodníku vinoucího se rozkvetlou loukou. V mezistanici rychle přecházíme do další kabiny, z níž vystupujeme v nadmořské výšce 2 630 metrů.
Při sestupu k horské chatě Hannoverhaus se mráky válejí pod námi v údolí
Být zimní sezona, tak máme jedinou volbu. Nazout lyže a pustit se z prudkého kopce dolů. Letní návštěvníci si mohou vybírat. Ti pohodlní seskáčou po kamenité pěšině do nedaleké chaty Hannoverhaus. Vyznavači dalekých vyhlídek se pustí opačným směrem na nejbližší vrcholek Arnoldshöhe s kapličkou, kde je uložen popel německého vědce a horala Johanna Karla Moritze Arnolda.
Pro nás kaple není cílem, ale jen průchozím bodem, přes který pokračujeme na východ k vrcholu Ankogel.
Chvíli klesáme kamennou sutí až na strmé louky, kde kvetou hořce a další horské květiny. Postupně znovu přibývá kamení a také sněhových polí, která i uprostřed léta zakrývají vyznačenou turistickou cestu. Nezbývá, než spoléhat na vyšlapané stopy našich předchůdců, které nás vedou k dalším skalním ostrůvkům. Červenobílé pruhy turistického značení nás brzy ujišťují, že jsme zvolili správně.
Korutany se chlubí tím, že se na jejich území nachází 93 vrcholů s nadmořskou výškou přesahující 3 000 metrů. Před námi se tyčí dva z nich. Ankogel (3 252 m) a jeho menší bratr Kleiner Ankogel (3 096 m). Ještě ráno jsme nebyli rozhodnutí, na který zamíříme, a nakonec to za nás určilo počasí. Ostrý hřeben, jímž se stoupá na hlavní vrchol, se nám v houstnoucí mlze nezdá úplně bezpečný, a tak se otáčíme už na menší z obou třítisícovek.
Míjíme dva Rakušany, které jsme viděli vystupovat z lanovky s horskými koly. Své stroje nechali v sutinách pod kaplí, aby se na nich mohli na závěr výletu spustit do údolí. Mají víc odvahy a lepší vybavení, takže ještě před adrenalinovou cyklistikou míří na hlavní vrcholek Ankoglu.
Nás čeká návrat do údolí. Zpočátku jdeme ve vlastních stopách přes skalky, sněhová pole i květinové louky, míjíme odložená kola statečnějších kolegů, vynecháváme odbočku ke kapli a míříme k chatě Hannoverhaus.
Těšíme se na Gulaschsuppe, Kaffee a na Kuchen. Jenže místo toho si za chvíli objednáváme gulášovou polievku, kávu a tortu. Hannoverhaus má totiž kompletní slovenský personál. „Se slovenskými provozovateli lanovek to nijak nesouvisí,“ směje se Patrik Husár. „Na hory jsem jezdil pracovat jako číšník, ale tady jsem už ve svém. Chatu jsem si pronajal a přivedl jsem si sem své lidi.“
Na sněhovém poli při sestupu z vrcholku Kleiner Ankogel (3096 m)
Kdyby na naši češtinu sám nezareagoval, ani by nás nenapadlo, že není místní. Má na sobě kostkovanou červenobílou košili, tradiční kožené kalhoty a s dalšími hosty mluví perfektní němčinou.
Později se dozvídáme, že chata vybudovaná v roce 2013 šla z ruky do ruky, vystřídala několik nájemců a všichni věří, že ve slovenských rukách bude hotel s restaurací konečně stabilní a prosperující.
Než v údolí nasedneme do auta, abychom se vrátili do Flattachu, vyrážíme na krátký okruh údolím Jezerního potoka (Seebachtal). Úzká dolina s křišťálově čistým potokem může být vhodným cílem další procházky či alternativou návratu z vrcholků. Ovšem jen v létě, přes zimu je údolí kvůli velkému nebezpečí pádu lavin celé uzavřené, a to včetně horské chaty Schwussnerhütte. Její majitel na podzim dům zazimuje a provozuje restauraci ve stanici lanovky, kde má živnost na druhou část roku.
Den 2 Lyžování na Mölltalském ledovci
S čerstvě nafasovanou výbavou parkujeme před tunelem, kterým rychlovlak Mölltaler Gletscher Express vozí lyžaře skrz skalní masív do oblasti věčného sněhu a ledu. Hned vedle nás zastavuje auto s českou poznávací značkou. „Měli jsme roční skipasy do Špindlerova Mlýna, ale skoro se nelyžovalo a jako jednu z kompenzací jsme dostali nabídku jet sem,“ slyšíme.
Krajané mají podobné plány jako my. Jen lyžování už mají za sebou, teď se vyvezou pod ledovec a půjdou na pěší túru.
Vyhlídka na stanici lanovky, kde lyžaři přestupují z podzemního Mölltaler Gletscher Expressu na kabinovou lanovku.
Cestou k lanovce slyšíme češtinu i z dalších míst. „Během prvního roku se nám podařilo zvýšit podíl návštěvníků z České republiky, ale také ze Slovenska a z Polska o třicet procent,“ prozrazuje ředitel skiareálu Max Gottfried.
Rodák z Vrchlabí se postavil do čela střediska ve chvíli, kdy ho v roce v roce 2019 koupila společnost Tatry Mountain Resorts (TMR) ovládaná slovenským miliardářem Igorem Rattajem. „Zpočátku se na nás dívali jako na někoho z východu, ale my jsme jim ukázali, kolik nových hostů jsme schopni díky svému know how přitáhnout. To byl zlomový moment,“ tvrdí český ředitel.
Mölltal pod novými majiteli přešel na systém skipasů Gopass, který funguje i ve všech sesterských areálech. Držitelé ročních tarifů mohou bez dalších doplatků lyžovat ve všech resortech, a také ostatní permanentkáři mohou čerpat různé benefity.
Letní lyžování stojí podle způsobu nákupu od 37 do 49 eur (950–1 250 Kč) na den.
Kabinová lanovka převáží návštěvníky z léta do zimy. Cílová stanice je u paty ledovce.
Před nástupem do lanovky si přetahujeme šátky přes nos a ústa. Rakušané totiž nevyžadují respirátory, a tak stačí jakkoli zakrýt dýchací cesty. Po čtvrthodinové jízdě v tunelu přestupujeme na kabinovou lanovku, a pak se znenadání ocitáme v jiném ročním období.
Cvak, cvak. Po půldruhém roce slyším nezaměnitelný zvuk zapínání přezek na lyžařských botách. Ještě pár dunivých kroků ke svahu, nazout lyže a jde se na věc.
Ale jo, to půjde. Lyžovat jsme v té divné době nezapomněli.
Svah je dobrý, sníh tvrdý, ne však přemrzlý. Nárazově se terén ztrácí v mlze, takže kýčovité foto dnes pořizovat nebudeme, ale lyžování po tak dlouhém půstu si člověk užívá.
„Na ledovec je počasí neuvěřitelně stabilní,“ tvrdí ředitel Gottfried. „Této části Alp se říká slunná strana, ale je to ledovec, takže dokáže zazlobit.“ Návštěvníci se tak často rozhodují až na poslední chvíli podle nejnovějších předpovědí a webových kamer. Pokud nemá být hezky, zůstanou v údolí a naplánují si jiný program.
Letní provoz zajišťuje šestisedačka, která vozí lyžaře do nadmořské výšky 3 122 metrů. Na ledovci jsou vytyčené dvě sjezdovky, červená vede hned podél lanovky, mírně prodlouženým obloukem pak klesá dolů modrá.
Výletníci našeho ražení jsou tady spíš výjimkou, převažují mládežnické závodní týmy a skupiny lyžařských instruktorů, kteří si tady zvyšují kvalifikaci, aby v zimní sezoně mohli na okolních svazích vyučovat návštěvníky.
„V letní sezoně máme denně v průměru asi 1 500 návštěvníků. Ale jen polovina z nich lyžuje, ostatní se jedou podívat na ledovec a pokračují na pěší výlet,“ říká Gottfried.
V minulosti existoval plán na propojení Mölltalského ledovce se sousedním střediskem Bad Gastein, ale přísná ekologická a bezpečnostní pravidla proražení nového tunelu neumožnila. Středisko tak zůstane ve své celkem komorní podobě. V hlavní sezoně disponuje šesti vleky či lanovkami a 17,4 km sjezdovek a freeridových tratí.
Den 3 Manželský výjezd na (elektro)kole
Cyklisté mají jen dva způsoby, jak plánovat výlet. Buď pohodlnou cyklostezku podél řeky Möll, která však zdatnějšímu sportovci příliš nezvedne tepovou frekvenci, nebo pravý opak: klikaté výjezdy po strmých cestách vysoko do hor.
A co zvolit, když má každý z partnerů úplně jiné představy? Prostor pro kompromis zdejší terén moc nenabízí, ale my jsme ho nakonec našli. Žena si půjčila elektrokolo a pak souhlasila s plánem vydat se do hor, kam jen to půjde nejvýše.
Flattach leží ve výšce 700 metrů, kopce po obou stranách údolí rychle stoupají až dost nad dva tisíce. Cyklisté však nejsou všude vítání, a tak pečlivě plánujeme. V hotelu jsme dostali tip na statek Himmelbauer Hof, který leží ve výšce 1 281 metrů. „Je to historické stavení s dobrou restaurací, až nahoru vede asfaltová silnice,“ zní doporučení.
Některé překážky na cestě se daly překonat snadno...
...s jinými byl trochu problém.
Co je důležité, ke statku vede kromě asfaltky i turisticky značená lesní cesta, kudy mohou jezdit i cyklisté. Tedy pokud se nezaleknou výškového profilu.
Manželka se bez problémů seznamuje s elektrokolem a než se naději, startuje ke své premiérové jízdě. Docela nám to šlape a rychle si zvykáme na nové role. Kdo jede vpředu a občas na partnera počká, pochválí, povzbudí? No jistě, paní na elektrokole. Zastaví na vyhlídce, rozhlédne se po kraji a přidá lichotku: „Myslela jsem, že ti budu víc ujíždět.“
Ze mě teče pot. Sleduji výškoměr, odpočítávám metry k nejvyššímu bodu a pravidelným tempem šlapu do pedálů na jeden z nejlehčích převodů.
Na metě 1 000 metrů nad mořem se k nám z údolí přidává dálková trasa Alpe Adria Trail, která je vytyčená od Jaderského moře až k úpatí nejvyšší rakouské hory Grossglockneru. Jejího značení se držíme i v místě, kde z asfaltové silnice uhýbá prudce vzhůru po kamenité lesní cestě.
Jedna ostrá zatáčka, druhá, třetí. Každá otočí cestu prakticky do protisměru, vždy o nějakých padesát výškových metrů výš.
Nejvyšší bod cesty na nás čeká na rozcestí v 1 530 metrech. Značená cesta se tady větví, hezká pěšina láká k dalšímu stoupání vzhůru, ale zákazová značka s bicyklem hovoří jasně.
Tachometr na řídítkách ukazuje, že jsme na 8,6 kilometrech nastoupali 794 metrů, sklesali jediný. Trvalo to hodinu a čtvrt, takže rychlostní průměr je úsměvný, ale co bychom v horách a na dovolené chtěli, že?
Vzhůru jsme jeli převážně lesem, teď se před námi otevírají pastviny a my pomalu ztrácíme nabytou výšku. Míjíme hospodářství, překonáváme vstupy do ohrad, které nejsou vždy úplně uzpůsobené pro cyklisty. A přenést přes plot těžké elektrokolo je docela náročná operace. Další test partnerské spolupráce...S velkou opatrností míjíme i krávy a koně, co místo pastvy postávají přímo na cestě a vypadají, že ji hodlají bránit před podivnými nájezdníky. Pak už nás čeká odměna na terase historického statku Himmelbauer Hof. Obědváme a kocháme se výhledem do celého údolí.
Z výšky pozorujeme řeku Möll, která pramení na úpatí nejvyšší rakouské hory Grossglockneru a zdobí toto krásné údolí. Netrvá to dlouho a klikatá cesta nás přivádí až na její břeh, kde se náš výlet do hor mění v pohodlnou projížďku údolní cyklostezkou.
Vrchařskou část jsme zvládli docela rychle, a tak si můžeme dopřát ještě zastávku u kaňonu Raggaschlucht. Kola necháváme u vstupu do skal a procházíme úzkou soutěskou, kde se po dřevěných chodnících proplétáme kolem impozantní kaskády vodopádů.
V soutěsce Raggaschlucht se po dřevěných lávkách prochází v chladné mlze z rychle padající vody.
Zpěněná divoká voda provází i poslední zastávku na naší trase. Projíždíme areálem „Wildwasserarena Mölltal“, což je 350 metrů dlouhá závodní trať pro kanoistiku na divoké vodě. Mezi brankami zrovna pozorujeme lodě s označením CZE, ke kterým z břehu udává pokyny trenér české juniorské reprezentace ve vodním slalomu Jiří Kratochvíl. Budoucí nástupci Jiřího Prskavce a Lukáše Rohana jsou v plném tréninku, abychom jim mohli fandit třeba už na příští olympiádě.
Nad slalomářskou tratí už vidíme před půjčovnou zaparkované auto, takže víme, že jsme v cíli. Výlet končí, čeká nás dlouhá cesta k domovu…
…ale pozor, ještě není všem zážitkům konec!
Na návrat jsme si naplánovali zážitkovou trasu. Už tedy nevyrážíme údolím podél řeky směrem k dálnici, místo toho šplháme zpátky do obce Mallnitz, odkud jsme vyráželi první den na pěší výlet. Ze zdejšího nádraží jezdí autovlak, který převáží vozy devítikilometrovým tunelem skrz taurský masiv do údolí Gasteinertal.
Jedenáctiminutová jízda přijde na 17,50 eura (450 Kč), tedy jen o pět eur víc, než kolik bychom zaplatili za dálniční Taurský tunel. Ušetříme zhruba 40 kilometrů jízdy a ještě si aspoň z auta prohlédneme další zajímavou turistickou a lyžařskou oblast kolem města Bad Gastein.
Na jeden prodloužený víkend docela hodně zážitků.
