Na Dakar přijel jako závodník, ale chová se poněkud netypicky - než aby zajel zkontrolovat svojí Toyotu, než aby nervózně studoval trať, nadšeně se prochází rozpáleným městem, ve kterém si po chvíli zvyknete i na umělé vánoční stromky.
Věčně vtipkuje se svým doprovodem, což jsou dvě nádherné holky, české miss. Znalecky ochutnává stejky a šampaňské. Je to střelec,který naplno nasává Argentinu.
A je s ním legrace; právě si vzpomněl na další píseň, která je o jakémsi gazdovi se čtyřmi manželkami, nejspíš muslimovi.
Jiří Janeček má svého navigátora Viktora Chytku upřímně rád. Čekají je dva týdny v jednom autě.
Zdá se, že tenhle chlapík Dakar nevyhraje, protože ho považuje za dobrodružství, které netřeba brát příliš vážně. O život nejde: "Bylo by dobré dojet aspoň do půlky, k Tichému oceánu," směje se a objednává další šampaňské.
Po třech dnech v Buenos Aires už ovšem musí zajít mezi auta dokonce i Kunovský, a z toho bude průšvih.
Velký favorit Josef Macháček na přejímkách.
Třicátého jsou takzvané přejímky - organizátoři kontrolují, jestli jsou v pořádku auta, doklady, i šoféři. Což o to, Kunovský se svým velikým osobákem projde.
Jenže když se pak vrací taxíkem zpátky do hotelu Hilton, myšlenky už zase divoce těkají. U Hiltonu zaplatí. Obstojnou španělštinou se rozloučí s taxikářem. A pak...
Na recepci mu dojde, že v kufru zapomněl všechno, úplně všechno. Vyběhne ven, ale taxík je pryč. Poprvé po třech dnech ho vidíme skleslého: "Jsem úplně holý," konstatuje zcela pravdivě: "Právě jsem přišel o pas, o řidičák, o platební karty i o sedm set dolarů v hotovosti. Co hůř, v tom kufru jsem měl třeba i závodní kombinézu a přilbu."
My všichni kolem jsme ještě zoufalejší než on. "Kdo ví, jestli tě bez řidičáku vůbec pustěj na trať," tykáme mu, protože na Dakaru si tykají všichni.
"Ale to se zas nebojte," vrací se Kunovskému nálada, "kdo by měl chtěl kontrolovat řidičák? Každému ujedu, ne?"
Řidiči, poslanec Jiří Janeček a podnikatel Dušan Kunovský se radí před první etapou.
Voláme na ambasádu v Buenos Aires i na pražský magistrát, prostě komukoli, kdo by snad mohl pomoct alespoň s těmi doklady. Bylo by skutečně trapné, kdyby Kunovský na Nový rok nevyjel. On je ale dítě štěstěny, a moc dobře to o sobě ví.
Po dvou hodinách dostává nápad - jde na recepci Hiltonu a říká: "Kdyby se někdo ozval, že ví o ztracených věcech, nabízím mu 1000 dolarů, jo?"
Pak už to netrvá dlouho. "Pane Kunovský," volá na něj recepční po půl hodině, "tak je to tady, ozval se a přijede..."
Najednou už je všechno snadné. Dorazí chlapík se ztracenými věcmi, a že je trochu rozpačitý, co nejrychleji popadne nálezné tisíc dolarů a odjede si oslavit opožděné Vánoce.
A Dušan Kunovský rozesílá esemesky: "Mám to, Dakar pojedu! Dnes v sedm to jdeme zapít, zpívat se bude dlouho přes půlnoc!"
Můj nejšílenější zážitek z DakaruAnketa
Roku 2001 jsem dokončil Dakar jako jediný ze všech čtyřkolkářů. Měřil tehdy přes 12 tisíc kilometrů a já měl hned na začátku těžkou havárii, byl to masakr. Čtyřkolka se zvedla nad dunou při osmdesátikilometrové rychlosti, dopadala úplně na kolmo, udělal jsem kotrmelec. Tehdy jsem si sice vysloužil přezdívku Betonový muž, ale už bych to nechtěl zažít. Zbytek závodu jsem dojel na zničeném stroji. |
