Eibentál, jeskyně, antracit a slivovice
Naší první zastávkou je vesnice Eibentál, založená roku 1827 v nadmořské výšce asi 500 m. Jméno vesnice bylo odvozeno od bohatých porostů tisu, po kterém dnes už není ani památky. Místní mají těžký život. A stejně jako ve všech banátských vesnicích klesá i tady počet obyvatel. Mladí se stěhují do měst nebo odcházejí za prací do Čech.
Tip na dovolenouPoznejte Rumunsko s dovolenou.iDNES.cz. |
Procházka vesnicí je velmi příjemná, ovšem bezkonkurenční výhled je ze svahu nad vesnicí. Stoupáme svahem a postupně se otvírá panoramatický pohled na domky zaříznuté v údolí a kostel sv. Jana Nepomuckého postavený v roce 1912.
Sedíme v hospodě U Medvěda a popíjíme skvělou slivovici pana Jeníka Jágera. "Teda, něco ti povím", začíná se odvíjet jeden z našich mnoha rozhovorů s tímto velmi aktivním krajanem, "antracit, to bylo pro nás hotové zlato!"
"Vy jste pracoval v dolech?" ptám se a v duchu se vracím k ruinám těžební věže a správních budov nad téměř vybydlenou vesnicí Baia Nouă, kolem kterých jsme procházeli cestou do Eibentálu a kde v roce 2006 došlo k důlnímu neštěstí a zastavení těžby.
"No, baže, jako střelmistr a správce skladu výbušnin," potvrzuje pan Jáger a pokračuje. "Do dolů jsem šel pracovat, když mi bylo patnáct. Tady v Rumunsku je zákon, že když odpracuješ dvacet let v dolech, můžeš jít do důchodu a pak dostáváš výsluhy". "To není špatné, jít v pětatřiceti do důchodu," říkám si a ptám se, jak k neštěstí došlo.
"Kluci hloubili další chodbu a po jejím prodloužení odebrali staré podpěry. Místo toho, aby dali nové, ale vyfárali nahoru na jídlo," vzpomíná bývalý střelmistr. "Už když se vraceli dolů, začaly se stěny hroutit. Dva horníci zahynuli a kvůli jejich vynesení museli záchranáři vyhloubit štolu až od Dunaje."
K neštěstí, které dnes připomíná malý křížek a ruiny, došlo v létě roku 2006 a hned následující rok se doly zavřely. Spousta místních přišla o práci. Podle odhadu pana Jágera se tu ještě mohlo těžit klidně třicet let, tak velké jsou tady zásoby vzácného černého zlata.
Ruiny budov antracitových dolů v Baia Nouă
Sestup po žebřících do jeskyně Peştera Liliecilor
V Banátu je běžné, že hosta vítají panákem místní pálenky. Turisté, kteří se sem opakovaně vrací, si pak mnohdy domů odvážejí zásoby vynikající kořalky. Mezi uznávané výrobce patří i pan Jáger. V červenci se začíná se špendlíky, na přelomu července a srpna následují slivky, ringle a na podzim zlatý hřeb palírenské sezony, švestky. "Klasická slivovice je ale nejlepší!" zdůrazňuje pan Jáger a já mu dávám za pravdu.
Nedaleko Eibentálu u vesnice Dubova se přímo u Dunaje nachází jeskyně Peştera Liliecilor. V některých mapách se můžeme setkat s místním názvem Poniklova. Cesta k jeskyni není složitá. Před cedulí oznamující začátek vesnice začíná široká prašná cesta, která postupně přechází v kamenitou stezku a dovede nás až ke zřícenému monumentálnímu portálu.
Do jeskyně slézáme po dřevěných žebřících. Vstupujeme do vysokého jeskynního tunelu. Vlevo je možné vystoupat do prostor se zachovalými krápníky. Při cestě tunelem se postupně začínáme brodit, voda ale stoupá a najednou je třeba nechat batoh s focením na kameni a začít plavat. Chvíli je tma jako v pytli, ale pak se začíná rozjasňovat. Vysokým portálem proplaváváme přímo do Dunaje. Prostě paráda!
Pohled na eibentálský kostel Sv. Jana Nepomuckého
Bígr: za zabití zmije odpuštění sedmi těžkých hříchů
Cesta z Eibentálu do Bígru vede přes vyhlídku Známana (755 m n. m.) po rozlehlých loukách, hlubokými lesy po pohodlných cestách, které vyznačil Klub českých turistů.
Po přespání na vyhlídce Známana a jednom dni na cestě přicházíme do malebné české vesničky Bígr. Vesnice byla pravděpodobně založena kolem roku 1827 a přišli sem osadníci převážně z Litoměřicka, Plzeňska, Klatovska a Chrudimska. Vesnice má velké problémy se zásobováním pitnou vodou. Na potoku protékajícím hlubokými lesy byly postaveny vodní mlýny, které po dlouhý čas sloužily svému původnímu účelu. Dnes jsou z mlýnic polorozpadlé dřevěnice a náhony byly svedené do betonových nádrží, které slouží jako shromaždiště a rozvodna vody pro vesnici.
Je vedro k zalknutí, a tak naše první kroky vedou do hospody. Ta ale bohužel obvykle otvírá až po 17. hodině, čekání v téměř 35stupňovém vedru by se nedalo vydržet. Na plácku za hospodou hrají kluci fotbal. Když nás uviděli, jak si nevíme rady, doběhl jeden z nich pro maminku a rázem před námi stál orosený půllitr. Po příjemném osvěžení se ubytováváme na zahradě jednoho z domků a večer se vracíme na příjemnou terasu a s místními rozebíráme těžkosti jejich každodenního života.
Fasády domů hýří všemi barvami a v každé vesnici to vypadá trochu jinak.
Táboření na romantické vyhlídce Známana
Často vidíme muže, jak nasedají do auta a s puškou v ruce vyrážejí na lov. Nemusí to ale nutně být jen jejich vášní a koníčkem. Ve zdejších lesích a na pastvinách se totiž můžeme setkat s medvědem, divokým prasetem, liškou nebo třeba vlkem a zdivočelými psi. Všichni tito zástupci živočišné říše nějak negativně ovlivňují výsledky hospodaření a ničí úrodu nebo decimují stáda. Z rozhovoru vyplyne, že je ale jedno zvíře, ke kterému chovají až bázlivý respekt a zároveň ho nesnášejí: jedovatá zmije růžkatá. "Když zabiješ zmiji," vykládá Tibi, "je ti okamžitě odpuštěno sedm těžkých hříchů". "Prosím tě, proč?" ptám se zvědavě a vysvětluju, že při zabití podobného zvířete by u nás při prokázání následovala vysoká pokuta. "Prostě je to nebezpečné zvíře a místní z něj mají strach," vysvětluje Tibi a doplňuje s úsměvem: "A za komára a hovado je ti odpuštěný jeden hřích!"
S vědomím, že při množství zabitých komárů a ovádu odjedu z Banátu čistý jak lilie, pokračuji na Rovensko a do Gerníku.
Západ slunce nad rumunským Banátem
Vodní mlýnky, Rovensko a Gerník
Při pohledu na domy postavené na horském hřebeni pohoří Munţii Almăjului začínám mít pocit, že Rovensko je ze všech dosud navštívených vesnic tou nejmalebnější. Při pohledu na malé barevné salaše na travnatých stráních, kupky sena a políčka s velkou vesnicí v pozadí mám pocit, že se toulám po malířově plátně.
Rovensko správně spadá pod obec Şopotu Nou a bylo založeno v roce 1827. O necelých 100 let později byl postavený římskokatolický kostel Neposkvrněného početí Panny Marie. I když se jedná o malebné a romantické místo, jehož poloha učarovala spoustě cestovatelů, život na hřebenech hor je velmi drsný. Hlavně v zimě je vesnice zcela odříznutá od okolního světa.
Kouzelnou krajinou, kde se střídají travnaté hřebeny s hlubokými lesy, scházíme k vodním mlýnům u Petra. Těchto šest velmi unikátních vodních staveb tu stojí už několik generací. Jsou stále funkční a stejně jako před lety je místní stále používají k mletí obilí. V minulosti vlastnilo mlýn několik rodiny a v sezoně měly tyto rodiny pevně stanovená pravidla a časy kdo, kdy a co bude mlít. Mlýny pak byly spuštěné 24 hodin denně po dobu několika týdnů. Mlýnice vypadá jako malý domeček postavený z dřevěných trámů, který ukrývá otevřené ohniště a mlecí mechanismus, jemuž vévodí hlavně mohutné mlýnské kameny.
Seno se na loukách suší stejně jako v celém Rumunsku. Oborohy stojí na mnoha místech kolem cest.
Rovensko
Od mlýnů je to asi hodina stoupání do Gerníku, další české vesnice založené v roce 1827. Zajímavostí je, že Gerník má jako jediná z českých vesnic svůj vlastní obecní úřad. Centrem vesnice je kostel zasvěcený svatému Janu Nepomuckému a najdeme v něm vzácný relikviář, který věnoval pražský arcibiskup Bedřich kardinál Schwarzenberg.
Večer sedíme u Merhautových a pochutnáváme si na skvělé večeři. Z vedlejší místnosti je slyšet televize, parlament právě jedná o odvolání prezidenta. "Je to špatný člověk, sliboval hory doly, ale nakonec se na nás vykašlal! Kdyby sem nejezdili turisti, tak tu všichni pochcípáme hlady," komentuje neutěšenou situaci české komunity v Banátu hovorná paní Merhautová.
Při cestě do Rovenska se otevírá nespočet dalekých výhledů.
Svatá Helena a tolik diskutovaný větrný park
Svatá Helena patří pravděpodobně k nejznámějším vesnicím v celém Banátu. Založena byla v roce 1824 ve vzdálenosti asi šest kilometrů od Dunaje. Nově do podvědomí vešla poněkud neslavně při výstavbě velkého větrného parku, který čítá 21 větrných elektráren. Cestou od Gerníku se tak otvírá pohled, který by člověk v této romantické krajině, těžící hlavně z turismu a zemědělství, prostě nečekal. Nehybné vrtule ční k nebi jako memento nové doby popírající základní smysl ochrany unikátního, doposud jen málo porušeného přírodního parku Železná vrata. Pokrok asi zastavit nelze, přesto je na místě otázka, zda výstavba takového kolosu opravdu pomůže zdejší komunitě.
Pan Štěpnička, majitel hospody a obchodu, v tom má jasno: "Slibovali nám práci, levnější elektřinu, peníze pro vesnici, ale nedostali jsme nic. Jediné, co nám to zatím přineslo, jsou lepší cesty na pole." Jeden ze štamgastů si přisazuje: "Ty větrníky tu už nějakou dobu stojí, ale zatím je nikdo nespustil."
Na doporučení pana hostinského si dáváme "tuna", zdejší specialitu podávanou jako velký panák namíchaný z 1/3 z čokoládového likéru a 2/3 vodky. Připíjíme na zdraví a snazší život velmi vzácné a ojedinělé české komunity v Rumunsku i na náš brzký návrat.
Výstavba větrného parku nad Sv. Helenou je již dokončena. Přesto se vrtule netočí.
Tvrdý život s úsměvem na rtech
Banát, kam jezdím pravidelně, má v mých vzpomínkách zvláštní místo. Lidé tu musí bojovat o každý den a každý kus vypěstované zeleniny. Přesto málokde potkáte tak usměvavé, příjemné a pohostinné lidi, kteří se umí radovat z těch nejjednodušších a všedních věcí. Bez radosti a smíchu by tu asi nepřežili.
Nezbývá nic jiného, než jim popřát více sluchu od rumunské vlády i příslušných orgánů Evropské unie. Jedině tak je možné toto unikátní místo zachovat alespoň v té podobě, v jaké je dnes.
