Pochopit ducha Transylvánie (v češtině se užívá též název Sedmihradsko) není snadné a potíže s identitou mají i mnozí její obyvatelé. Oblast, která v současnosti patří Rumunsku a tvoří více než třetinu plochy státu, totiž v minulosti nejen prodělala četné státoprávní změny, ale hlavně v ní žily a dodnes zčásti žijí různé etnické a náboženské skupiny. Současná převaha pravoslavného románského (rumunského) obyvatelstva je poměrně mladého data, od vrcholného středověku až do začátku 20. století totiž v Transylvánii dominovali etničtí Maďaři a Němci. Právě jejich dědictví tu můžete rozpoznat dodnes, a není to setkání ledasjaké.
Sighişoara, Segesvár, Schäßburg
Existují mnohem větší a zřejmě i slavnější transylvánská města jako například Brašov, Sibiu či Kluž, ale přesto, pokud byste měli zavítat do jednoho jediného transylvánského sídla, ať volba padne na Sighişoaru. Nebo snad Segesvár či Schäßburg? Všechno to znamená jedno a totéž, jde o rumunský, respektive maďarský a německý název jedinečného historického sídla zapsaného od roku 1999 na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Dnešní Sighişoara nevyniká velikostí, žije tu jen asi 30 tisíc obyvatel, zato nádhernou polohou i počtem historicky cenných staveb předčí lecjaké metropole. V citadele, postavené na strmém ostrohu nad říčkou Târnava Mare, jako by se zastavil čas a vrátil vás do doby, kdy slávu města na tehdejším okraji civilizované Evropy pozvedli němečtí osadníci, kteří sem přišli ve 13. století v rámci tzv. saské kolonizace.
Strmé uličky citadely jsou stále bez aut a v domech, často stovky let starých, se dodnes bydlí. Právě tento fakt – totiž že nejde o pouhý skanzen pro turisty – je na Sighişoaře nejcennější.
Jak dlouho bude tento příjemný Růženčin spánek ještě trvat? Ta myšlenka vás nevyhnutelně napadne při pohledu na postupující rekonstrukce i na dosud řídké obchůdky se suvenýry a také při setkání se zatím nečetnými hloučky turistů, přijíždějících zejména z Německa. S návštěvou tohoto podivuhodného místa není radno otálet, přijeďte sem dřív, než se Sighişoara s postupující modernizací stane jen jedním z řady podobných evropských sídel.
Sighişoara, v ulicích citadely
Do citadely vstupte nejlépe branou u slavné Hodinové věže, prosmykněte se kolem rodného domu nechvalně proslulého hraběte Vlada Tepese, sledujte linii hradeb ke katolickému kostelu s charakteristickou štíhlou věží a pak zamiřte vzhůru krytým schodištěm k Horskému kostelu (rumunsky Biserica din Deal) v nejvyšší části citadely. V interiéru tohoto chrámu jsou k vidění nádherné fresky z konce 15. století i o něco mladší oltář, dílo Johanna Stosse, syna světově proslulého řezbáře Veita Stosse z Norimberka.
A německému živlu neuniknete ani při procházce stinným hřbitovem, který začíná hned za Horským kostelem. Na náhrobcích čtete samá německá jména: starosta, rychtář, doktor.
Sighişoara, Hodinová věž
Za kostely a hrady na seznamu UNESCO
V centrální Transylvánii je k vidění evropsky jedinečný soubor opevněných kostelů, které vznikly v období saské kolonizace. Protože doba byla nejistá, chrámy se stavěly ve vyvýšené poloze a stavebníci je nechali obehnat hradbou. Vznikl tak kompromis mezi svatostánkem a opevněným sídlem, ne nadarmo se tyto transylvánské kostely označují v němčině jako Wehrkirche, případně Kirchenburg. Šest z nich se dochovalo téměř v úplnosti z doby pozdního středověku a tím si opět vysloužily zápis na seznam památek UNESCO. Nejznámější z nich je zřejmě opevněný kostel v Biertanu, ale ze Sighişoary to máte blíž do Saschizu (německy Keisd, maďarsky Szászkézd), navíc další pěkný kostel najdete v blízké vesnici Apold.
Veřejná doprava do obou míst je sporadická a pokud nemáte auto, tak si zkuste v Sighişoaře od někoho půjčit bicykl. Okruh přes Apold, osadu Daia a Saschiz vydá klidným tempem na celý den. A hlavně si ze sedla bicyklu budete moci zblízka osahat vesnický život, tolik odlišný od civilizací již přece jen pozměněných měst.
Cestou ze Sighişoary do Apoldu
Prašné cesty i rumunské pastorále
Cyklookruh za opevněnými kostely směřuje ze Sighişoary nejprve k jihu poklidným údolím po silnici č. 106. Provoz je tu nepatrný a na rozbitém asfaltu potkáváme možná víc koňských či oslích povozů než aut. A po příjezdu na rozlehlou náves v Apoldu definitivně pochopíme, že tohle je opravdu jiný svět. Příjezd cizinců vyvolává srocení místních, kteří jsou téměř bez výjimky tmavé pleti, a naše snaha o dorozumění je bez znalosti rumunštiny předem odsouzená k nezdaru. Kostel, obehnaný dvojitou hradbou, stojí na kopci uprostřed vsi a klíč se nakonec daří vypůjčit si na asi 300 metrů vzdálené "faře".
Nahlodává nás pocit, že tohle už je opravdový konec světa, ovšem následující kilometry nás vyvádějí z omylu. V Apoldu zahýbáme vlevo, tedy k východu, a míříme do vesnice Daia. Odbočka je sice ještě značená, ale asfalt po pár metrech končí a pod plášti ubíhá značně rozbitá prašná cesta. Po šesti kilometrech klopotné jízdy dorážíme do Daie, roztahané, uboze vypadající vsi s notně zchátralými statky, skupinkami dětí hrajících si v prachu cesty a dvěma kostely, katolickým a pravoslavným. Tady už příjezd cizinců, navíc na kolech, budí skoro senzaci, snažíme se toho využít a zkoušíme se alespoň gesty vyptat na další cestu. Dobře děláme, dostat se odtud do Saschizu totiž není právě snadné.
Apold
Z Daie musíme překonat poměrně strmý horský hřbet východně od obce. Tady už není nikdo, a tak jen doufáme, že vzdálený štěkot psí smečky se nezačne přibližovat. Podle improvizovaného popisu místních lidí (slušná mapa samozřejmě neexistuje) odbočujeme ještě předtím, než se hlavní trasa zlomí strměji dolů, doprava a nezřetelná vozová cesta vás přivádí na okraj plošiny. Pak už dole v dálce spatříme panorama Saschizu a je vyhráno. Ještě dost daleko před vsí potkáváme skupinku místních Romů, kteří se vydali natrhat nějaké lesní plody a okopat brambory na chudém políčku.
Vesnická stavení v obci Daia
Daia, pravoslavný kostel
Opevněný kostel v Saschizu je impozantní. Stavba z konce 15. století má proporce, které se velikostí i ušlechtilým provedením zcela vymykají okolní nezáživné vesnické zástavbě. Škrábeme se také strmě nahoru na hradní zříceninu nad obcí, stojí to za to hlavně kvůli báječnému rozhledu.
Tip na dovolenouVyberte si zájezd na dovolena.iDNES.cz a poznejte krásy Rumunska. |
Zajímavostí je i dobře vybavené informační centrum u kostela. Obhospodařuje ho totiž mladá Rumunka mluvící výborně anglicky, německy a italsky a její příběh je podobný příběhům statisíců jejích spoluobčanů. Cesta vedla nejprve za vzděláním a pak za prací do západní Evropy, následoval dlouhodobý pobyt v Británii a po letech návrat domů do Rumunska. Kvůli rodině, příbuzným, manželovi... S vírou, že i tady bude jednou líp. Držíme palce.
Návrat ze Saschizu do Sighişoary už pak postrádá větší vzrušení, zato kilometry po kvalitní silnici první třídy docela rychle ubíhají. Po takových komunikacích je sice v Rumunsku jízda na kole zakázaná, ale nezdá se, že by to někomu vadilo – neprotestují ani osádky několika policejních aut, která nás míjejí. A když před sebou spatříme typickou siluetu citadely v Sighişoaře, máme za sebou asi 60 kilometrů a porci zážitků možná na celý život.
Ruiny hradu nad Saschizem
Může se hoditJak se tam dostat Doprava po oblasti Informace |
Trasa rumunskou Transylvánií
