Vydejte se s námi do krasového kaňonu, k tajuplnému Čertovu jezeru a k vodopádům, kde se stále ukládají vrstvy travertinu.
Národní park CheileNerei-Beuşniţa
Tip na dovolenouJste dobrodružné povahy? Máte rádi hory? Vyberte si zájezd do Rumunska na dovolena.iDNES.cz. |
Národní park byl založen v roce 2000 na rozloze 368 km². Hned na začátku dostal do vínku jedno zajímavé privilegium. Jedná se totiž o nejjižněji položený národní park v Rumunsku v pohoří Munţi Semenic. Jakousi pomyslnou osu národního parku tvoří řeka Nera, která pramení na severu pohoří a po 124 km toku se vlévá do Dunaje. Ve vápencovém podloží vyhloubila 20 km dlouhý divoký kaňon, který je nejdelším krasovým kaňonem v celém Rumunsku.
V oblasti se setkáváme se všemi možnými krasovými jevy. Kaňon uzavírají strmé, až několik set metrů vysoké skalní stěny, četné jeskyně a běžné jsou i různé závrty a vyvěračky. Průměrná celoroční teplota je podobná Středomoří a pohybuje se mezi 9–10 °C, v lednu pak neklesá pod minus 1 °C.
Kde si pan Vorel mohl vyrobit novou pěnovku
Naše dvoudenní putování začíná ve vesnici Sasca Romana. Cesta značená červenou turistickou značkou vede zprvu po široké úvozové cestě. Netrvá to ale dlouho a odbočí vlevo na louku, odbočku značí nevýrazná šipka s nápisem "putea".
Přes visutý lanový most překonáváme poprvé tok Nery. Most se nepříjemně houpe a sem tam chybí nějaká fošna. Pokračujeme lesem přes kořeny a kamení a zanedlouho vstupujeme do skal. Úzká a místy mírně exponovaná stezka prochází uměle vyhloubenými tunely. Mnohé mají nízké stropy, jsou delší, a tak se hodí baterka.
Přicházíme na širokou zpevněnou cestu. Přecházíme most nad říčkou Beuşniţa, za ním odbočujeme vlevo a vstupujeme do údolí Valea Beului. Na říčce Beuşniţa, tady ve stínu lesa, vznikly úchvatné peřeje s vyššími skalními stupni a vodopády. Úsek mezi dvěma mohutnými kaskádami s vodopády CascadaMre a CascadaMicã tak vyplňují menší, ale divoké peřeje, které se střídají s tišinami a hlubokými tůněmi.
Po hodině chůze od mostu přicházíme k pstruhovým sádkám a veřejnému tábořišti na rozlehlé louce. U plotu areálu sádek stojí i polorozpadlá kadibudka. U brány sádek je pak vyvedený kohoutek, voda však nepříjemně zapáchá po rybách. Takže nakonec sbírám odvahu a nabírám vodu přímo z řeky.
Z tábořiště je to už jen asi půl nebo tři čtvrtě hodiny k unikátním travertinovým kaskádám. Lokalit, kde se v Rumunsku stále usazuje travertin neboli pěnovec, je hned několik. Za zmínku stojí například 18 m vysoký vodopád poblíž obce AvramIancu v pohoří Bihor. Svou rozlohou však patří travertinové kaskády na říčce Beuşniţa k největším v celém Rumunsku.
K usazování pěnovce napomáhají hojně mechorosty a řasy. Vznikají zde různé recentní mikroformy pěnovce, mezi něž patří např. baldachýny, převisy, tůně a boule. Bezděčně se mi vybavuje proklínaná povinná gymnaziální četba a povídka od Jana Nerudy s názvem Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku. Z travertinu se totiž dělaly hlavičky dýmek. Najednou vidím pana Vorla nebo třeba Ladova vodníka, jak si sedí na kaskádách a labužnicky bafají.
Údolí Nery a Čertovo jezero
Z tábořiště u pstruhových sádek se vracíme asi hodinu stejnou cestou zpět k mostu a poté cestou vlevo pomalu vcházíme do divokého kaňonu Nery. Asi hodinu jdeme po široké cestě. Při pohledu na polorozpadlé budovy, které patří správě národního parku a nefunkční pokladně, kde ještě nedávno vybírali poplatek za vstup do údolí, si říkám, že klasická podoba turismu s nikdy nekončícími poplatky za všechno se této oblasti snad ještě bude nějakou dobu vyhýbat.
Za vybydlenými budovami správy národního parku se stezka noří do hluboce zaříznutého krasového údolí. Po stranách se zvedají několik set metrů vysoké skalní stěny. Cestička se vine lesem podél řeky. Na řadu přichází i brodění a uměle vytesané tunely a stezky ve skále. Řeka střídá úseky s rychlým proudem přes menší stupně s tůněmi a tišinami. Tunely a stezka ve skále střídají lesní pěšinu.
Po dvou a půl hodinách chůze od bývalé mýtnice přicházíme k jezeru Lacul Dracului, mystickému místu opředenému spoustou pověr a mýtů. Jezírko obklopují skály a jen málokdy dopadne na jeho temnou hladinu přímé sluneční světlo. Pověsti mimo jiné hovoří i o knížeti Draculovi nebo třeba ďáblovi, který byl vhozen do jeho vod. Mezi místními se traduje, že kdo se sem jde koupat, už se nikdy nevrátí. I když největší naměřená hloubka je 9,3 m, mluví se o jezeru jako o bezedném. Celková rozloha vodní plochy se blíží 70 m².
Koupat se dá skvěle poblíž jezera, v přehrazené tůni Nery. Cesta dál pokračuje lesem a terén je velmi podobný. Střídá se lesní pěšina s úseky vedoucími po kamení a ve skále. Po chvíli se údolí začíná otvírat a stezka přechází v širokou cestu vedoucí mezi poli, pastvinami a usedlostmi do vesnice Şopotu Nou.
Putování nám znepříjemňují jen psi, kteří hlídají domy a přilehlé pozemky. Zbavit se jich se dá stejně jednoduše jako ve všech rumunských horách: stačí teleskopické hole nebo delší klacek a kámen, kterým dotěrného a dorážejícího psa prostě trefíme. Zní to drsně, ale i místní to řeší úplně stejně a mnohdy jsou ještě drsnější. Cesta z údolí Nery končí ve vesnici Şopotu Nou.
Dva dny putování nedotčenou přírodou
Popsaná trasa zabere dva dny a rozhodně by neměla chybět v programu žádného cestovatele a tuláka. Celá oblast je skvěle přístupná a přitom zde mimo travertinových kaskád mnoho turistů nepotkáme. Je to nádherný a zapomenutý kout, kam se velmi rád vracím.
Vesnici Şopotu Nou lze také využít jako výchozí místo pro návštěvu Rovenska, české vesnice v rumunském Banátu. Pokud uvažujete o cestě do této oblasti, neváhejte. Situace se každým rokem mění a civilizační pokrok postupuje mílovými kroky a nelze ho zastavit. Stále zde však může poutník spatřit nádhernou a téměř nedotčenou přírodu a civilizačními vymoženostmi neovlivněný život domorodců, kteří se stále usmívají a jsou velmi pohostinní. Stačí si jen sbalit batoh a vyrazit.