Ztrhané a propadané tváře mají skoro všichni. Ostatně zvedejte tolik let tak těžká železa a vypadejte svěže. Ne, tohle vážně nemají ze steroidů. Je to dřina. I kdyby je brali.
Někdo řekne: Šel jsem úplně na dno. „Ale kde je to dno?“ ptá se sám sebe Pavol Jablonický.
Odpověď nenachází. V hlavě se mu toho honí hodně. Mezi profesionály se prodral zelenáč odkudsi z Východu. Chalan z Borského Mikuláše, vesničky v Záhoří, co už má i české občanství. Co hrál s kluky hokej a fotbal, štípal dříví a staral se o dobytek. A taky s hlavou upřenou k oblakům toužil být pilotem.
Ale nevyšlo to, a tak aspoň vojenská letadla opravoval na letišti v Hradci Králové, kam jej poslali z vojenské školy. A tam taky začal chodit cvičit, protože popíjet po práci je sice fajn, ale víc jak dva měsíce ho to nebavilo.
Raději vstával před pátou, venku mínus dvacet, dal si dvoje tepláky, prošel náměstí, pak kolem Lízátek a byl v tělocvičně. Jinovatka za oknem. Topilo se až od šesti. I činky byly tak studené. Neví, proč to dělal. Ale dělal.
Břicho měl nejlepší na světě
Ale teď není čas vzpomínat na začátek. Na to, jak ho komunistický režim z armády vyhodil pro styk se Západem. Jak vyplonkoval jeho trenéra, který raději emigroval. Jak ho hlídali, aby neutekl za ním. Jak ho vyslýchala kontrarozvědka.
Už je dvojnásobným mistrem světa mezi amatéry. Šokoval v Madridu v kategorii do 90 kilogramů a za rok, těsně před sametovou revolucí, vyhrál v Brisbane i nad 90 kilogramů. A to už něco přece znamená. Minimálně profesionální kartu a nějaký ten respekt.
Ostatně americký kulturistický magazín Flex, který dal dohromady dokonalou postavu z nejlepších závodníků světa, si z Jablonického vybral břicho. Nikdo neměl pekáč buchet vyrýsovanější.
I tak mu hlavou ještě projelo: „Ti nabušení černoši v kapucích vypadají jak zabijáci.“
Na mítinku před závodem si už vylosovali čísla. Odevzdali muziku na volnou sestavu. Ale nikdo neukáže ani biceps. Volná trika svaly maskují. A platí, že kdo byl v dokonalé formě před půl rokem, teď v ní být nemusí. Takže dokud do té šatny plné testosteronu, okázalé síly, nervozity, ukryté slabosti i pochyb nepřijde jeden z organizátorů a nezařve „Za patnáct minut vás chci vidět na pódiu!“, neodhodí ani ponožku.
Z volejepodcast iDNES.cz |
Jen zírají jeden po druhém, ládují se čokoládou, aby po měsících na drsné dietě měli po vážení energii. Jablonický do sebe hrne dětské přesnídávky. A pak šéf přijde, ohlásí „Za patnáct minut vás chci vidět na pódiu!“ a svlékání začíná. Pozvolna. Skoro jako když striptérka na romantickou píseň odhazuje svršek. Taktizuje se. Už tady a teď.
Kolem Jablonického projde Dexter Jackson. „Ty vole! Ten je dobrej!“ pokývne před hvězdou.
Když se svléknou, má dojem, že všichni jsou lepší. Ale rozhodne se na pódiu. A nerozhodnou gigantické svaly, důležitá je ještě estetika. Doba, kdy kulturistika uhne do extrémních objemů, kdy pánové sotva vyjdou schody, se teprve blíží. Budou je v ní sice obdivovat davy, ale pouze jako atrakci. Vypadat tak nebude chtít nikdo.
Oholit nohy, dát si plavky a nafukovat svaly? Vždyť je to stupidita!
Teď ale ještě nemusí vyhrát ten největší. Rozhodčí stejně jako časopis Flex hledají dokonalost. Od paty až po hlavu. Nesmíte mít na těle chybu. Postava musí být symetrická. Hoši si upraví pokožku - olejem, barvou. Nohy a všechno už mají dokonale vyholené. Je to vtipné. Možná zvláštní. Trošku bizarní. Tak chlapácké a ženské zároveň. Ale stud Jablonický překonal. I ten vnitřní hlas: „Tak já si dám plavky a půjdu na pódium nafukovat svaly? Vždyť je stupidita!“
Schwarzenegger je pro kulturisty jako Pelé. Prostě Bůh, říká Jablonický |
Kouzlo toho západního neolympijského sportu však pohltilo i jeho. Arnold Schwarzenegger ho tolik zpopularizoval. Pak se stal hercem, Barbarem Conanem i Terminátorem a taky skutečným guvernérem Kalifornie, ale to je zase jiná story.
Především byl nejlepším kulturistou planety a také pro Jablonického zbožňovaným idolem. Nikdy by ho ale nenapadlo, že se potkají na Mr. Olympia ve Vegas nebo že bude startovat na jeho soutěži Arnold Classic.
Pablo Ďžabloniky!
Je čas. Třicet chlapáků se seřadí na jednom pódiu. Promotér do mikrofonů křičí: Pablo Ďžabloniky, Czech Republic!
Sotva kdo tuší, kde to vlastně je. Ale kdo je Džabloniky, už vědí. Nejen díky těm břišákům. Získává si respekt. Když rozhodčí vytáhnou do popředí první pětici a zahlásí pózu double biceps, Jablonickému se uleví. Kdo je v první pětce, nedopadne špatně. „Jak je vaše jméno v prvním tahání, je to dobré znamení. Na pódiu nemůžete ukazovat svaly jako gorila,“ vypráví Jablonický v olomouckém Divadle na cucky v podcastu Z voleje. „Musíte baletit. Ale mužně. Prezentujete svaly, ale i to, co je ve vás.“
Má rok před šedesátkou, vlasy prořídly, postava je ještě pořád samý sval. V Olomouci provozuje fitko, sám cvičí pětkrát týdně a bez obalu povídá.
Jak ho na vojně drezírovali.
Jak dělal vychovatele na střední škole a chlapci ho měli za Boha.
Jak strhával z grilovaného kuřete kůži, protože o té se domníval, že je tučná.
Jak slýchává, že tyhle svaly mu přece nemohly narůst jen ze cvičení. „Ten pohled bude vždycky. Když podnikatel vydělá padesát milionů, tak stejně všichni řeknou, že to ukradl,“ mávne rukou. A pak znovu ujistí: „Ne, nikdy mi to ani nikdo nenabízel! Teď si bude každý říkat, že kecám. Ale mně je dneska už u řiti, co si každý myslí. Doping je však v každém sportu, pořád se budou hledat cesty.“
Jak na mistrovství světa v Austrálii dopingový komisař nespustil zrak z jeho přirození, dokud nenamočil do dvou nádobek.
Jak v Madridu to bylo lepší, protože dopingový komisař stál za ním a koukal jen do zrcadla.
Jak zvedal železa a zahlédl tu jinovatku za oknem.
Jak se mu otevřel celý svět.
Jak ho pohltila Amerika a především Miami.
Jak zničehonic v devadesátých letech vydělával krásné peníze.
Jak za tři dny přivezl z Německa ženě a dvou dětem sto tisíc.
Jak mu stačila čtyřminutová exhibice, aby vydělal další tisíce.
Jak koupili dvě auta, pračku, sušičku, barevnou televizi a letěli na dovolenou na Floridu.
Jak byla žena nadšená.
Jak mu pak vyčítala, že není s rodinou doma.
Jak spolu sedli do auta, odjeli k soudu, podepsali rozvodové papíry a zase v jednom autě spolu odjeli. „Velká životní prohra,“ vydechne.
Jak dostal do péče dceru a bývalá žena syna.
Pro triumf bych se upsal ďáblu, přiznává kulturista Jablonický |
Jak vzal holku v šestnácti do New Yorku na Noc šampionů, což je pro kulturisty tenisový grandslam. A on na něm skončil dvakrát druhý. K čertu, druhý! Krásné, ale ne první.
Jak mají s dcerou, která ani v pubertě netropila hlouposti, pěkný vztah a oči se mu při tom lesknou.
Jak studoval Fakultu tělesné výchovy a sportu v Bratislavě, obor Kulturistika, silový trojboj a fitness.
Jak se umí vyznat v anatomii.
Jak se stal státním trenérem.
Jak vyhrál Grand Prix v Torontu.
Jak porazil Ronnieho Colemana i Dextera Jacksona, což se nikomu z Československa nepodařilo.
„Bylo to bezva.“
