Nahrané video, které klub zveřejnil na sociálních sítích, totiž končilo happy endem: „gangsteři“ Navase vysadili přímo na stadionu Ramóna Sáncheze Pizjuána, kde je od té doby po návratu z Manchesteru City zase doma.
A věřte, že slovo domov právě pro něj hodně znamená.
Třiatřicetiletý kapitán týmu, který večer vyzve Slavii v boji o čtvrtfinále Evropské ligy, se do historie už teď zapsal jako neúnavný sprinter, věčně létající podél pravé lajny.
Proto mu ve Španělsku začali říkat pajarito - ptáček. Ale řada fanoušků si s ním na první dobrou spojí i fobii, která jako by do světa sportovních suverénů nepatřila.
Pokud jste viděli český film Grandhotel, najdete v něm přirovnání. Hlavní hrdina Fleischman v životě nepřekročil hranice rodného Liberce, děsil se neznáma, a tak dokonce za jízdy vyskočil z tramvaje mířící do sousedního Jablonce. Navas prožíval cosi velmi podobného.
Supertalent, o kterého se od dvaceti přetahovaly světové velkokluby, je léta odmítal, protože jakmile vycestoval za Sevillu, přemáhaly ho záchvaty paniky. Stýskalo se mu.
Tak moc, že i na zájezdech s reprezentací, kde měl kolem sebe kumpány z klubu a nemusel přepínat na cizí jazyk, trpěl. Několikrát sbalil tašku a vracel se předčasně domů.
Co teprve v úplně cizím prostředí, bez kamarádů, sám, stovky kilometrů od rodiny? To si Navas dlouho vůbec nedokázal představit. A dodnes o období, kdy se bál milované město opustit, mluví nerad.
„Nikdy jsem to s nikým ve fotbalovém prostředí neprobíral,“ svěřil se v jednom z mála rozhovorů. „Je to hodně osobní věc a já jsem hodně uzavřený člověk.“
Proto svět dodnes přesně neví, jak se mu povedlo problémy překonat. V sedmadvaceti sebral odvahu a přestoupil k boháčům ze City, kterým během čtyř let pomohl k titulu a dalším trofejím. A než se předloni vrátil do Sevilly, dokázal si, že krok z komfortní zóny zvládne.
Když ho přestaly drtit stesky po domově, předvedl, že na hřišti zvládne velké věci. Ani v Anglii, mezi urostlými rabiáty, ho nebrzdila maličká postava. Jeho recept na úspěch platil v City stejně jako v Seville: rychlost, hbitá klička, přesný centr - v tom vynikal a vyniká dál.
Po návratu dostal kapitánskou pásku. A dres se šestnáctkou, která dřív patřila jeho kamarádovi Antoniu Puertovi, jemuž před dvanácti lety selhalo srdce přímo na hřišti.
Ještě jeden důkaz toho, jak moc si Sevilla Navase váží: nedávno po něm pojmenovala tréninkové hřiště. Přitom on si na pocty nepotrpí, uzavřenějšího fotbalistu těžko najdete. Na hřišti nekřičí, rozhovory dává nerad, a když už, moc se toho od něj nedozvíte.
Jeho síla je jinde. Pozná to večer i Slavia?
