Pivovarnické bednářství je od konce loňského roku podle státu součástí našeho kulturního dědictví. Bednářské řemeslo, jehož tradice v tuzemsku sahá až do dob Přemysla Otakara II., by se tak mohlo zapsat na seznam UNESCO, kde nyní figuruje české sokolnictví, loutkářství či modrotisk.
Věnuje se mu ale už jen pár rodinných firem a soukromníků. Nejvíc bednářských produktů dnes vyrábí dílna Josefa Fryzelky z Vlachovic na Zlínsku, který patří k posledním vyučeným českým bednářům.
„Ve třídě nás bylo asi dvanáct, po nás přišly pouze dva ročníky po zhruba sedmi studentech,“ vzpomíná třiašedesátiletý Fryzelka, který se vyučil na zámku v Letovicích. Další znalosti získal od svých předků, jeho rodinná dílna loni oslavila 90. výročí založení.
Fryzelka v těchto dnech vyrábí pro slovenskou likérku obří dubové kádě o objemu 10 tisíc litrů. „Po nich přijde na řadu pár kádí na vodu a následovat budou koželužské kádě,“ popisuje s tím, že má zakázky na půl roku dopředu. Zájem o bednářské výrobky totiž v posledních letech roste. Přispívají k němu vinaři či lihovarníci, nicméně Fryzelkova firma vyrábí i vany či květináče.
Seriál vymírající řemesla |
Plné ruce práce má v současnosti i čejkovické Bednářství Bařina, které se specializuje na výrobu sudů, hlavně pro vinaře. Podle majitele Eduarda Bařiny vysokému zájmu nahrává dotační program Státního zemědělského intervenčního fondu. Ten v posledních letech vinařům nabízí investiční podporu pro pořizování dřevěných sudů o objemu aspoň 600 litrů.
Pro Fryzelkovu dílnu jsou v posledních letech druhým nejdůležitějším výrobním artiklem dřevěné vany. „Zaručím vám, že teplá voda zde vydrží hodinu,“ tvrdí Fryzelka. Lidé se však musí o vanu starat a hodí se pouze do prostorů, které je možné větrat. A to koupelna v paneláku většinou není.
Ceny těchto van navíc převyšují ty keramické – Fryzelka vyrábí i velké dubové vany za více než 60 tisíc korun. Přesto odmítá, že by šlo o luxusní zboží pro vyšší vrstvu. „Berou to lidé, kteří mají vztah k přírodě a ke dřevu,“ tvrdí. Vany vyrábí celoročně a kromě soukromníků jsou odběrateli nejrůznější pivní lázně, které postupně rostou v Česku i zahraničí.
Byznys není všechno
Navzdory rostoucí poptávce se bednáři potýkají také s problémy. Jedním z nich je dostupnost materiálu, jehož kvalita je pro bednáře zásadní. „Používáme výhradně dub a akát. Dub beru z okolí, ale začínám jej dovážet i ze Slovenska. Sehnat kvalitní akát je v Česku problém, vozím ho ze Slovenska nebo Maďarska,“ popisuje Bařina.
Tuzemské zásoby dřeva v posledních letech poznamenala kůrovcová kalamita. Kvůli ní se nyní vysázejí hlavně smrky, jejichž dřevo však pro bednáře není příliš vhodné.
Klobouk na celý život. Kloboučníci nevymřeli, u českých žen mají úspěch |
„Kvalitního dřeva ubývá. A dalším problémem jsou lidé, málokdo je dnes ochotný tuto práci dělat,“ popisuje Josef Fryzelka. Pro dosažení základní zručnosti v oboru je podle něj potřeba aspoň stolařské vyučení a minimálně rok praxe. Práce je navíc značně fyzicky náročná.
Nedostatek lidí a kvalitního materiálu patří mezi důvody, proč Fryzelka nikdy neuvažoval o rozšíření své firmy, byť by na to dostatek objednávek měl. „Po byznysové stránce to možná bylo špatné rozhodnutí,“ říká.
Nyní ročně vyrobí zhruba dvě stě kusů malých sudů, stovku větších a minimálně 100 van. Případná expanze by podle něj znamenala zaměřit se čistě na výrobu sudů, což nechce.
„V podstatě nevytvářím odpad, snažím se totiž zpracovat co nejvíc materiálu. Ze zbytků dřeva vznikají květináče nebo vaničky,“ vysvětluje Fryzelka. Kromě toho vyrábí repliky dřevěných nádob z minulosti a spolupracuje s muzei, divadly nebo filmaři. Dekorace vytvářel například pro třídílný televizní film Jan Hus.
Jeho firma o sedmi zaměstnancích měla loni obrat zhruba pět milionů a letos by to mělo být ještě lepší. Polovinu zisku každoročně investuje do nových strojů. „Pořídili jsme například centrální odsávání, které redukuje prašnost. Nyní máme ze Slovinska objednaný stroj na zarážení obručí na sudy a kádě,“ vysvětluje Fryzelka. Stroj za zhruba 1,2 milionu korun bude jeho největší dosavadní investice.
Bednářský masakr
Přestože bednáři využívají moderní technologie, značná část produkce vyžaduje ruční práci a nástroje staré několik staletí. Patří mezi ně ruční hoblík „amerikán“, rovné a křivé pořízy na opracovávání hotových výrobků nebo takzvaný zejkovník, nástroj, který slouží ke hloubení drážky pro dno sudu.
Nejkrizovějším obdobím byla pro Fryzelku 90. léta. „Po revoluci jsem si vzal půjčku na rekonstrukci dílny. V té době jsme 70 procent produkce vyváželi na Slovensko, najednou došlo k rozdělení země a nic pořádně nefungovalo,“ vzpomíná.
V té době řada bednářských dílen krachovala i kvůli chaosu s vracením majetků. „Do dvou let v Brně ze zhruba 150 bednářů zbylo třicet. A najednou to neměl kdo dělat,“ uvádí Fryzelka. Ještě v roce 2000 nevěřil, že jeho bednářská dílna bude fungovat, a vypomáhal si stolařstvím. Pak ale přišel obrat.
Přispěli k němu hlavně vinaři. Ti nejdřív ve snaze zvýšit produkci přecházeli na skladování v materiálech, jako je plast nebo nerez. „Jenomže pak zjistili, že nerez vínu nic nepřidá, a postupně se začali vracet k dřevěným sudům. Dřevo je totiž porézní, probíhají tam procesy, jako je mikrooxidace vína, což mu velice prospívá,“ říká Eduard Bařina.
Dřevěné sudy jsou podle bednářů důležité i pro zrání lihovin. Pobyt ve dřevě totiž výsledný produkt zjemňuje a filtruje.
Vzhledem k „rodinné“ povaze tuzemských bednářských firem závisí budoucnost řemesla především na předání další generaci. Josef Fryzelka má dva syny, kteří se řemeslu věnují. Synovi Eduarda Bařiny jsou však teprve dva roky. „Doufám, že o to bude mít zájem a že mu to neznechutím,“ dodává Bařina.
