Hned ve dveřích člověka udeří do nosu vůně dřeva, čerstvého lesa, nařezaných stromů. Do lesa je odsud ale poměrně daleko. Holečkova ulice v Praze na Smíchově patří k těm rušnějším a cítit jsou tu maximálně výfukové plyny aut. „To je pryskyřice, ale já už to necítím,“ říká Dominik Smrek ve svém ateliéru a zároveň malé dílně, kde vyrábí pera.
Od devětadvacetiletého muže by sice každý podle jména očekával, že se bude živit něčím kolem dřeva, ale zpočátku jeho kariéry to tak nevypadalo. Nejdříve vystudoval psychologii a posléze v americkém Oregonu MBA, na což navázal půlročním cestováním po Americe.
„Pracoval jsem v kempu v rámci programu Work and Travel a tam jsem poznal jednoho Kanaďana, který stál každý den u soustruhu,“ vypráví, jak se poprvé setkal s výrobou dřevěných per.
Vyzkoušel si to a vrátil se domů, kde se na pár let, jak sám říká, „zavřel v korporátu“. Do dřeva si tenkrát dloubl jen občas v tempu jedno pero měsíčně. Postupně ho ale práce se dřevem zaujala a věnoval se jí čím dál více. Metodou pokus omyl tak postupně zjišťoval, jaké jsou nejlepší postupy.
Seriál vymírající řemesla |
„Od dětství jsem byl takový. Kamarádi chlastali, já lezl po horách se strejdou, byl v přírodě a četl knížky. A moje tetička má velkou pilu, tam jsem trávil hodně času. Byl jsem závislý na vůni dřeva,“ vysvětluje Smrek, jak se z analytika poradenské společnosti CBRE stane výrobce per. A to takový, že s nimi podle jejich tvůrce dnes píší prezidenti nejrůznějších států či dalajláma.
Zákazníky má však leckde. „Na podzim bude na zámku naše rodina podepisovat rodinnou ústavu a pro tento den jsem chtěla nechat vyrobit speciální pera. Ta budou pro nás rodiče a naše čtyři děti,“ popisuje Alexandra Kasperová, majitelka Chateau Herálec a Smrekova zákaznice. Aby byla pera spojena s Herálcem, vybrali dřevo z červeného buku starého 300 let, který v jejich parku před dvěma lety po náhlé jarní sněhové vánici uschl. Další pera majitelé zámku zamýšlejí objednat do dárkových setů pro hosty.
Cena jednoho pera obecně začíná na třech tisících. Nejdražší, které má Dominik Smrek ve skříni a je neprodejné, by odhadem vyšlo na 100 tisíc korun. Podle jejich výrobce ale pera vydrží dlouho. Sám má svoje první sedm let, a když se s ním něco stane, nabízí výměnu či opravu.
Padesát odstínů dřeva
Dílnu si vybavoval postupně. Soustruh, vrtáky, řezačky, frézy, hodně dlát a hlavně spousta dřeva. Pro laika to na první pohled vypadá, jako když má Dominik Smrek ve výklenku pod falešným oknem naskládanou hromádku dřeva jako zásobu na chladnější měsíce. Jde ale o to nejdůležitější, co je k výrobě pera potřeba – špalíčky různého dřeva ze všech koutů světa.
Akát, šeřík (patřící do stejné skupiny dřev jako oliva), betlémská oliva, bahenní dub starý dva tisíce let, olše, dřín, hadí dřevo, různé druhy mahagonu, africký padouk. To jsou jen některé příklady ze sto padesáti dřev, které má Smrek v nabídce.
I k nim se dopracoval postupně. Rád cestuje, a když to jde, tráví část roku v Jižní Americe, Africe nebo Asii. A právě tam nabírá kontakty, od nichž posléze nakupuje exotické kousky dřeva.
Druhým zdrojem materiálu jsou lidé, kteří dělají nože, a s těmi nejlepšími sdílí dřevo. Jedním z nich je třeba Max Netrval. Smrek od něj má mimo jiné zmíněný dva tisíce let starý bahenní dub. Bahenní proto, že padesátimetrový strom byl vytažen z bažin na severní Moravě, s pomocí tanku. „Mám k němu i uhlíkové certifikáty a každý jeden špalíček je jiný. Padesát odstínů šedi,“ pochvaluje si proměnlivost vzácného dřeva.
Chce to aspoň půl hodiny
Při výrobě per – respektive jejich hlavní části a zavírátka – záleží nejvíce na dřevu. Vnitřek ve formě inkoustové nebo kuličkové náplně Dominik Smrek kupuje kompletně od dodavatelů.
„Každé dřevo je jiné, jedno opracujete za pár vteřin, s některým se válcujete dvě hodiny a neumíte ho zbrousit,“ říká. Nejhorší je ebenové dřevo. Jednak patří k nejtvrdším a jednak při zpracování okamžitě praskne. „Pár let jsem se snažil zjistit, proč praská. Pak jsem se zkontaktoval se šéfem Asociace výrobců per v Kanadě a ten mi říkal, že nenajdu člověka, kterému eben nepraskl, když dělá pero,“ uvádí.
K jeho oblíbeným dřevům patří akát, který neopracovaný vypadá úplně jinak než opracovaný. „Člověk nikdy neví, co z toho dřeva vzejde,“ popisuje. Když se Smrek do výroby pera pustí, vypadá to na první pohled jednoduše. Stojí v mlze pilin a za pár minut je hotovo. Jak ale sám připomíná, je za tím sedm let praxe a asi 2,5 tisíce vyrobených per. „Začínal jsem na 2,5 hodinách, teď to nejrychlejší trvá půl hodiny,“ popisuje, jak rychle umí kompletní pero vyrobit.
Ze špalíčku dřeva nejprve na pásové pilce vyřeže víčko nebo tělo pera požadované velikosti a poté do něj vyvrtá díru. Do ní se vsadí kovový plátek, který pero drží pohromadě. Zárodek části pera poté výrobce obrušuje a s pomocí několika dlát dostává do konečné podoby.
Ještě než se ale pustí do práce s dláty, musí se některá dřeva stabilizovat. A v tu chvíli přichází na řadu kaktusový džus, na který je Smrek zvláště pyšný. „Tenhle buk měl přirozenou vadu od přírody, která by ho zničila. Zaliju ho proto kaktusovým džusem, vytvrdne to jako pryskyřice a ještě i voní kaktusem,“ ukazuje.
Recepty na stabilizaci dřeva musel přizpůsobit tuzemským podmínkám. „Spolupracuji třeba s jednou dámou z Británie, která se věnuje jen stabilizaci dřevin, šišek a doslova přes instagramové zprávy jsme se učili, co jde a nejde dělat,“ popisuje.
Přesný postup, jak pero vzniká, mladý perař zveřejňovat nechce. Bojí se přece jen levného kopírování, což už se mu prý stalo.
Konkurence v jeho oboru přitom není velká. Výrobci per v Česku se dají spočítat na prstech dvou rukou, přičemž pro většinu z nich to není hlavní zdroj příjmů, ale přivýdělek. Ani Dominik Smrek není výjimkou.
