RECENZE: Madonna na desce Madame X pro experiment zapomněla na hity

Po neslavném a hlavně pěvecky nezvládnutém vystoupení, jež Madonna předvedla na letošní Eurovizi, byla její deska Madame X očekávaná spíš s obavami. Tak hned zkraje vyjasněme, že ve studiu se hvězda buď „pochlapila“, nebo její zpěv dodatečně vyčistili tak jako onen záznam z Tel Avivu.

Jako interpret si tu vyloženou ostudu neudělá, byť tedy žádné pěvecké zázraky se rovněž nekonají. Jako autorka a producentka se však Madonna pouští do tolika směrů, že posluchač ji jen stěží bude zvládat sledovat. Což výslednému dojmu pochopitelně škodí.

Není to jen tak příšerně dolaďovačem zahalená Future, kterou jsme tehdy slyšeli, ale taky pětiminutová a nepříliš chytlavá píseň Medellín, kterou deska začíná, a dokonce ještě o minutu delší God Control, která začíná jako klavírní balada, ale následně přejde do tempa tanečního popu, a Madonna tu dokonce rapuje. Taková rozháranost a neukotvenost bohužel provází celou nahrávku.

Ze zdánlivě povinně experimentálního étosu desky vystupují celkem „normální“ písmě Crazy či Come Alive. Nebo poměrně jednoduchá skladba Killers Who Are Partying, ve své prostotě silný protestsong o tom, jak je svět divoký, cesta osamělá a jak je potřeba se zastat těch, kterým se děje příkoří.

Madame X

50 %

Madonna

Jenže i tady měla Madonna nutkání prostý doprovod ve španělském stylu v druhé polovině vyměnit za elektronické rytmy, které oproti sice rušivému, ale díky tomu aspoň drásavému synťákovému sólu nemají opodstatnění. Proč, to snad ví jen Madonna a její francouzský spoluproducent Mirwais.

Jakkoliv snahu neustrnout a posouvat se je potřeba ocenit, na albu Madame X došla Madonna moc daleko nepříliš vhodným směrem. Většina nové muziky prostě není příliš k poslouchání a že by se na některé z aktuálních skladeb dalo třeba trsnout, na to můžeme rovnou zapomenout. Protože když se experimentuje, nemyslí se na hity. Což je prostě škoda.