Gravel frčí
Korutanské Wörthersee, překrásné jezero na dohled slovinské hranici, nově pracuje na tom, aby se stalo mekkou gravelistů. Wörthersee Gravel Race oficiálně zahájil letošní sezonu skotačení se štěrkolety v terénu.
Wörthersee objedete na (jakémkoli) kole za slabé tři hodinky i s pivem v Klagenfurtu. Je to padesát kilometrů po absolutní rovině, po klidných silnicích nebo cyklostezce. Oko sevřené mezi alpskými masivy chce být nově cyklistickou destinací, podobně žádanou, jako je Lago di Garda na italské straně pod Alpami.
Místo motorů bicyklyAutomobilové nadšence vystřídali u Wörthersee cyklisté. Některým místním obyvatelům a politikům se znelíbila image jejich oázy jako kultovního místa srazů automobilových nadšenců. Slavný Wörthersee GTI Treffen, který býval jedním z největších a nejslavnějších srazů upravených volkswagenů, nahlodal covid a následně aktivističtí politici. Po čtyřiceti letech (1982–2022) je s ním amen. Jenže vytuněné golfy, hipísácké volkswageny transporter a Audi TT lákaly k Wörthersee desetitisíce návštěvníků. A ti budou chybět, uvědomili si domorodci. Rozhodli se tedy dotáhnout myšlenku, která jim hlodala v hlavách delší dobu – udělat z Wörthersee cyklistickou destinaci. |
A protože alpská krajina a upravené stezky k tomu vybízejí, chce Wörthesee nasednout na módní vlnu posledních sezon – gravel. Zjednodušeně, jde o silniční kolo osazené širokými plášti s hrubším vzorkem pro skotačení v terénu. Začali na tom pracovat před pěti lety.
Gravelové závody vítají muže i ženy dohromady. Profesionálové si v nich užívají brzkou penzi, skotačení po lesních cestách, štěrkových pistách mezi poli je stále pekelně rychlé, náročné na techniku a zároveň neznamená velké nároky na výzbroj jako klasické závody na horských kolech, při kterých furt opravujete a zkoumáte následky na kole a tělesné schránce.
Překvapený profesionál
„Pořídil jsem asi před dvěma roky gravelové kolo pro maminku. Ta si to velmi oblíbila. Jezdila na horském kole, nikdy jej úplně nevyužila. Teď si to velmi pochvaluje, na ten terén, kterým jezdí, je mnohem lepší lehké kolo. Je z toho nadšená,“ popisuje Petr Vakoč, který si užívá předčasný cyklistický důchod v gravelovém pelotonu. Bývalý silničář, který profesionální tretry odložil ve třiceti letech, je dnes respektovaným závodníkem terénních disciplin. „Gravel se dá dělat déle než silnice. Charakterem je to jiné, je to vytrvalostní, takže tolik nevadí, když už člověk nemá takovou výbušnost.“
Gravelová kola drží trend posledních sezon, takže se obejdou s jedním převodníkem a větším rozsahem kazety s pastorky. Je to jednodušší na ovládání, nemáte starosti o údržbu a seřizování přesmykače a o to méně padá řetěz. Subtilnější kolo si ženy chválí, je lehké a obratné, na širších pláštích jsou si jistější než na silničce a stále je dost rychlé, abyste si na silnici nepřišli jako šneci.
Čtyřcentimetrové pláště nezapadnou tak zlehka do spár mezi dlažebními kostkami nebo do tramvajových kolejí, to dělá z gravelu ideál do města.
WörtherseeJe sice sevřené mezi alpskými velikány a na dohled má horský masiv Karavanky, s vrcholky většinu roku pokrytými sněhem, k nejbližšímu moři je to necelých dvě stě kilometrů, chlubí se ovšem středomořským klimatem s letními teplotami až ke 35 stupňům a teplotou vody 27 stupňů. Největší korutanské a páté největší rakouské jezero je skoro celé obehnané soukromými plážemi a přístupy do vody. Objeli jsme ho celé a kromě veřejných lázní v Klagenfurtu jsme našli jen pár míst, kde se dalo volně vstoupit do vody. Jinak je každičký metr pobřeží vyhrazen pro hotely a soukromé rezidence. |
Na Wörthersee Gravel Race Petr Vakoč dorazil chvíli po dojetí slavného ultranáročného dálkového závodu na horských kolech v jihoafrické republice Cape Epic (za osm dní přes 700 km v náročném terénu). „Než se člověk stane profesionálem, chce každý závod vyhrát, chce bojovat o co nejlepší výsledek. Pak se role změní, má týmové úkoly, jinou roli, která je také fajn. Jen párkrát do roka bojuje o výsledek a není tam tolik šancí. Tady se člověk vrátí do začátků, kdy chtěl vyhrát, nechat tam vše, ví, že je to na něm. Líbí se mi, že člověk může hodně věcí ovlivnit,“ komentuje gravelové závodění. „Závody na gravelu jsou často srovnatelné s těžkými závody na silnici. Je to hodně podobné se silničním závodem, když se jede od začátku do konce. Z hlediska výkonu jsou závody velmi těžké, jsou podobné. Výkonnost je srovnatelná.“
„Cyklokros je na hodinu, extrémně technický, plný výkon, plné brzdy. Série sprintů. Gravel je vytrvalostní, na opačném konci spektra. Dynamika je podobná, ale je tam méně taktiky než na silničních kolech. Člověk potřebuje vytrvalost a spolupracuje se závodníky z ostatních stájí,“ přibližuje Petr Vakoč. „Závody jsou různorodé, někdy je víc asfaltu, jindy rozbité cesty a technické sjezdy, výjezdy. Letos bude Mistrovství světa v Belgii, tam to bude podobné silničnímu závodu.“ Zmiňuje také komunitu gravelistů: „Je to fajn zážitek být toho součástí a vidět masy lidí, které to spojuje, baví je to. Není to jen o výkonu, ale i dalších věcech. Každý si najde, co se mu líbí.“
Rakouská dokonalost: skluzavka z nejvyšší dřevěné rozhledny světa |
„Musím říci, že mě to překvapilo, jak je to super. Gravelová kola jedou pořád. Je to o trochu pomalejší než silnice. Zjistil jsem, že okolo Prahy jezdím 80 % na gravelu a 20 % na silnici. Hodně jezdím do brdských lesů, jsou tam rozbité asfaltky, lesní cesty. Občas člověk najde něco tvrdšího. Líbí se mi, že se člověk může vyhnout velkým silnicím, ale přesto jet po silnici. Může si vybírat cesty, které by si normálně na silnici neužil. Našel jsem cesty, kdy pocit z jízdy je relativně rychlý, ale vyhnu se nepříjemným úsekům. Takže to je ohromný benefit,“ pochvaluje si a odmítá argument, že je v Česku málo terénů pro gravelová kola. „Byl jsem překvapen, jak je gravel terénně schopné kolo. Je to pohodlné na různých površích.“
Gravel je ideální pro ty, kteří se necítí dobře v provozu na silnici, ale nechtějí na těžké, nemotorné horské kolo. Pokud nemáte ambice skákat přes kořeny a rozpumpovávat si adrenalin extrémními sjezdy po loukách a lesích, je gravel ideální. Po normálních lesních cestách i kamenitých pasážích se s ním jet dá. Opatrně, s rozumem, ale i na čistě silničním kole s hrubšími plášti, které nekloužou na listí a jsou odolnější proti proražení na ostrých kamenech, se dala typicky gravelová trasa závodu projet absolutně bez potíží. Určitě je jezdec víc „naklepaný“ a pomalejší než na horském kole, ale v neterénních pasážích je lehké kolo, které sviští s mnohem větším elánem a lehkostí, zas o dost rychlejší.
Horší počasí nikomu nevadí
Organizaci prvního ročníku závodu Wörthersee Gravel Race pro profíky i amatéry NAJEDNOU(!) svěřili Juliusi Rupitschovi, zkušenému pořadateli věhlasného silničního cyklozávodu na Istrii. „Když jsem se o této akci dozvěděl, říkal jsem si, že ji chci organizovat, nebo jet,“ směje se Rupitsch. Ten si umí totiž zařídit i dobré počasí. Protože si u Wörthersee vzpomněli opravdu na poslední chvíli, konkrétně bylo o tom, že se Wörthersee Gravel Race opravdu bude konat, rozhodnuto začátkem prosince 2023, nemohli si zrovna vybírat termín.
Dvaadvacátého prosince spustili registrace, a dvaadvacátého února bylo plno. A protože se měl závod stát součástí série gravelových závodů profesionálů UCI, předřadili ho na úplný začátek. Termín stanovený na první dubnovou neděli se zdá docela rozumný, před pár lety by se ale v tom termínu jel spíš cyklokros na sněhu. Víkend před závodem taky ve Veldenu, který se stal centrem dění, nad ránem mrzlo a bylo sychravo. Jenže Julius Rupitsch uměl objednat na svůj závod sedmadvacet stupňů a sluníčko.
„Nebyl jsem si úplně jistý, že komunita gravelových cyklistů to přijme. Ale jsou víc v pohodě se špínou a horším počasím než silničáři. Nevadí jim jezdit na sněhu. Takže pro silniční závod by to bylo opravdu brzo, ale gravelisté mají jiný přístup a mindset,“ vysvětluje Rupitsch a dodává, že v budoucnu očekává dokonce vlnu zimního ježdění na kole, hlavně tedy s gravelem do sněhu.
Organizátory ovšem překvapil menší podíl Rakušanů, kteří se do závodu přihlásili. Hodně silná – dvacetiprocentní – byla německá účast.
Exot v terénu
„Pojeď na Wörthersee, na závod gravelů,“ volá kamarádka, nadšená silničářka. Sehnat k výpůjčce štěrkolet za necelý týden se mi v pracovním zápřahu nepodařilo, došlo na alternativní plán: osadit klasickou silničku co nejširšími plášti, které se vejdou do vidlic. Jedno z pravidel skalních cyklistů říká, že máte vždycky o jedno kolo méně než potřebujete. Ano, může to vypadat jako variace na rčení, že „má o kolečko míň“... Možná na tom něco bude. Každopádně se mi na žádné ze čtyř silniček, které mi doma parkují, nepodařilo nacpat širší než osmadvacetimilimetrový plášť, pokud jsem chtěl mít alespoň nějaký vzorek a neklouzat se v terénu na silničních „slickách“. Stojí za doplnění, že dnes i v profipelotonu silničářů jsou stále častější dokonce třicetimilimetrové (samozřejmě hladké) pláště. Budu za exota, smířil jsem se, prohodil silniční pedály za „horáková“ SPDčka a vyrazil.
Na start se kromě klasických gravelů ovšem postavili jezdci na klasických horských kolech, kteří sice byli na nezpevněném terénu jistí a rychlí, po asfaltu ale pak o to víc funěli. Na své silničce jsem tedy byl za mimoně snad o něco méně a nakonec projel a vyjel úplně všechno, i místa, kde někteří jezdci na plnohodnotných gravelech sesedali a tlačili. Jen mi chvílemi docházely převody. A když jsem šel ze sedla, zadní nadlehčené kolo klouzalo.
Bez dvanácti set metrů padesátikilometrový okruh namotali organizátoři na západ od Veldenu do lesů, podél řeky Drávy, přes pole, asi 40 procent po silnicích, dost rozbitých. Sem tam sjezd po zakroucené silnici.
Start byl na promenádě před honosným hotelem Falkensteiner ve Veldenu, do koridoru startovní a cílové rovinky se napěchovalo patnáct set závodníků. Amatéři si mohli vybrat v průběhu závodu, zda pojedou jeden, nebo dva okruhy. Profíci prosvištěli tři kola. Za jeden okruh jsme nastoupali 520 metrů, nejvíc naráz na desátém kilometru, v nejnáročnějším lesním stoupání. Po lesní cestě přes přes kameny a kořeny jsme na půldruhém kilometru našplhali přes sto výškových metrů. Stoupák se několikrát lámal, nejhůř bylo v úzkém úvozu v polovině kopce, kde se dalo jet rozumně jen po pravé straně, když tam někdo spadl nebo sesedl, padali všichni. V druhém kole mě tak donutila slézt z kola a popoběhnout padesát metrů skupinka asi osmi spolujezdců, která postupně popadala.
Klidný výlet na kole v Rakousku. Zkuste si Velký korutanský jezerní okruh |
Na vrcholu vítal závodníky chlapík s trubkou vytrvale vyhrávající německé odrhovačky. V padáku dolů po asfaltce mě dojelo čelo profesionálního pelotonu, předjeli mě silničářsky dravě, pomáhali si. Po pár kilometrech přišlo nejužší hrdlo celého závodu, mezi hobíky se proplétali dravci s nízkými startovními čísly na pěšince podél plotu široké tak na rozpažení.
Trasování muselo potěšit i kochající se účastníky, od stezek podél lesa, přes silniční úseky s výhledem do krajiny, v druhé půlce okruhu motání se mezi poli a po stezkách podél Drávy a nakonec výjezd po polňačce na kopec nad Veldenem se skandujícími diváky, občerstvovací stanicí (na můj vkus zbytečně pozdě) a pak po asfaltce dolů až na promenádu k Wörthersee do Veldenu. V cíli jsem byl po dvou okruzích (100 km a 1 000 výškových metrů) za čtyři hodiny a třináct minut, na začátek sezony a po zimním flákání to vlastně nebylo tak zlé.
