Na Wikipedii máte za jménem sedm profesí: herec, skladatel, zpěvák, textař, pianista, producent a dabér. A to tam ještě chybí moderátor, tím jste byl taky.
Já jsem tam ty profese nepsal, ale klidně bych ten výčet nechal tak jak je. Moderovat si dnes už nic netroufám, to jsem se jen kdysi vydal někam, kde jsem to neznal a lákalo mě to. A já jsem byl vždycky strašně zvídavej, zkoušel jsem kde co, pokud byla příležitost. Je v tom samozřejmě kus drzosti, spousta lidí si vybere jeden obor a řekne si, že nebude fušovat do řemesla někomu jinému – třeba z obavy, že budou nařčeni, že to dělají blbě a měli by se držet toho svého. Já to tak ale nikdy nebral, rozhodl jsem se, že vyzkouším všechno možné a pořádně potom budu dělat jen to, co mě nejvíc baví.
To je dost velká ambice.
Možná je, ale všechno, co dělám je spojeno s uměním. Nejsem muzikant a do toho letecký inženýr. Nejvíc se asi budu točit kolem hudby, jen si občas, pokud to bude hezká nabídka, udělám nějaký výlet třeba k herectví. Díky tátovi vím, co ta profese obnáší, takže to bude pokaždé výlet s pokorou.
Celkem velkou roli jste dostal v seriálu Iveta, který teď běžel na Nově a hotová je už i třetí série.
Možná šlo o vrchol toho, co jsem v dramatickém projevu schopen předvést. Úplná ostuda to snad nebyla, reakce byly většinou velmi pozitivní. Samozřejmě nejen na mou roli, tedy postavu Ládi Štaidla. Celý ten projekt se povedl, je to velmi zdařile napsané a natočené. No a práce maskérek byla neoddiskutovatelně naprosto jedinečná. Když jsem se uviděl v zrcadle, ptal jsem se pak mámy, jestli mi k tomu náhodou nechce něco říct. Ale prý je to fakt jenom náhoda…
Ondřej Brzobohatý a Anna Fialová v druhé řadě minisérie Iveta (2023)
Je pravda, že jste byl Ladislavu Štaidlovi velmi podobný.
To dělá ta široká buldočí čelist, řezanější rysy a vlasy, z nichž se dá udělat patka do čela. Stačilo potom už jen přimhouřit oči a používat víc rozevlátá gesta, protože ta byla pro Láďu typická, jak jsem si pamatoval.
Pamatoval, nebo jste si ho nakoukal na nějakých archivních záběrech?
Pamatoval, naše rodiny se docela často vzájemně navštěvovaly, dodneška se znám s Láďovými dětmi. Co jsem si z jeho chování a gest zpětně vybavoval, to jsem se pak snažil dát do role – a vedle toho jsem se už soustředil jen na to, abych si na place zapamatoval text. Žádné velké hraní v tom nebylo. Takže asi tolik k mému herectví – je to příklad profese, kterou jsem nestudoval, jen mě prostě lákalo si ji vyzkoušet. Je tolik neprobádaných věcí, život je jen jeden a ta moje zvídavost je fakt motorem ke všemu co dělám, kým jsem, jakou mám povahu a jak žiju.
Malé děti mají zvídavost vrozenou, takže myslíte, že při výchově ji stačí neušlapat, ale naopak podporovat a máme vyhráno? Je to tak klíčová vlastnost?
Necítím se na to, abych někomu radil při výchově, sám jsem doposud nikoho nevychoval. Ale kdybych dítě měl, hlavně bych nechtěl, aby bylo líné. Čas je největší a nejcennější veličina, kterou máme a pokud jím mrháme, pácháme snad největší ze všech hříchů. Lenost je průšvih. A tím nemyslím, když si občas lehnete na gauč a koukáte na Netflix – to naopak někdy může být zatraceně dobře investovaný čas. Mám na mysli takovou tu apatii vůči všemu, stav, kdy vás nic nezajímá, protože vás to zajímat nechce. Je skvělé využívat čas k věcem, které dávají smysl, pracovat na sobě, plnit si své sny.
Daniela Písařovicová a Ondřej Brzobohatý v pořadu Inkognito (2022)
S lidmi, kteří časem neplýtvají, protože s radostí dělají svoji práci, se potkáváte v soutěži Inkognito. To musí být osvěžující, ne?
Na vlastní oči vidím, kolik úžasných povolání existuje... A ti lidé nemají čas se nudit. To oceňuju a sdílím s nimi nadšení z jejich profese. Bohužel je ale pořád stále dost těch, kteří takové štěstí nemají. Asi neví, co s časem, takže ho utápějí, aby vyjádřili své názory na internetu, čímž vytvářejí neskutečné množství hnoje. Beru to jako důkaz, že musí existovat i celkem dost nudných povolání. V Inkognitu ale většinou hádáme profese, které mají k nudě daleko. Každopádně nejde o nic víc ani míň než o zábavný pořad, při kterém se mají diváci odreagovat.
Je to odreagování i pro vás?
Stoprocentně. Mám rád lidi, se kterými pořad točíme. Chodíme do práce, jako kdybychom si šli sednout na skleničku, to je výjimečné štěstí. Hodně lidí se mě už ptalo: kdo vám píše scénář?
Předpokládám, že nikdo, neexistuje.
Neviděl jsem ještě ani jediný řádek. Dokonce ani Libor Bouček coby moderátor nic takového nemá, prostě diváky uvítá pokaždé jinak, všechno tak nějak spontánně vyplyne ze situace. Mimochodem, právě Libor, to je Pan moderátor, když už jsme u toho. Mě nazývat moderátorem vedle takového profíka jako je Libor Bouček, nebo vedle mé ženy Daniely, to bych se fakt cítil trapně. Takže do Wikipedie určitě nic nedoplňovat! Možná by to chtělo časem spíš škrtat.
To je hezké, že jste mezi špičku v oboru zařadil i vaši ženu!
Nepřihřívám si polívčičku. Zcela upřímně si myslím, že v téhle profesi, tedy moderování různých společenských akcí, popřípadě televizních pořadů, jsou v naší zemi Libor a moje žena Daniela jedni z nejlepších.
Ondřej Brzobohatý v pořadu 7 pádů Honzy Dědka (2023)
Už jste nakousl, že i když nesnášíte lenost, na gauči s televizí to sem tam nemusí být špatné…
To není lenost, ale relax a někdy i vzdělávání. Záleží, na co koukáte. Gauč je hned po psovi nejlepší přítel člověka a je třeba si ho za to vážit a projevovat mu svou loajalitu jeho pravidelným využíváním.
A tu evidentně projevujete už od dětství, protože vím, že jste obrovský fanoušek francouzské kinematografie, filmů s Belmondem a Louisem de Funésem, Pierrem Richardem.
Ano, zbožňoval jsem to odmalička. Vždycky jsem měl takovou radost, když jsem zjistil, že ty filmy poběží v televizi! Řadu z nich jsme měli nahraných na véháeskách a v neděli ráno jsem se chodil ptát mámy do postele, jestli si je můžeme se ségrou pustit.
Někdo chodí v neděli do kostela, vy jste si pouštěli video.
Kostel nebyl zapotřebí. Moje evangelia byla v těchhle filmech, na nich jsem vyrůstal. Na jejich humoru a nadsázce. Některé scény jsme uměli se ségrou nazpaměť. Třeba z Fantomase.
Tahle dětská láska vás inspirovala k sérii koncertů, na nichž pod vaší taktovkou bude symfonický orchestr hrát hudbu z legendárních francouzských komedií. To musí být splněný sen, viďte?
Le Magnifique je pro mě srdcová záležitost založená na sentimentu a nostalgii, na vzpomínkách na rodinu. Bude to zároveň manifest toho, jak se humor povznáší na umění. Ať už v hudbě, nebo na plátně.
Uslyší humor v hudbě i laik?
Jsem si jistý, že ano. Je tam obrovská nadsázka, je tam i humor. I Mozart ho ve své hudbě měl.
U něj bych ho asi i já dokázala rozklíčovat, ale nejsem si jistá, že ho budu vnímat ve filmové hudbě.
Určitě ano. Třeba ta ústřední melodie u četníků ze Saint-Tropez je taková skočná, hvízdavá, milá, veselá, chce se vám u ní tančit. Během večera zazní melodie z té největší francouzské klasiky, jsem zvědavý, jak na to budou reagovat diváci, jestli s podobným nadšením jako já, nebo se ukáže, že jen já jsem takový fanatický blázen. Každopádně se na to těším. Je fajn si připomenout, že ty filmy tady pořád jsou a že je hezké a zdravé se u nich smát.
Viděla jsem na Le Magnifique pár pozvánek na Instagramu, jsou to ukázky z legendárních filmů, v nichž třeba sám Belmondo zve diváky na Občanskou plovárnu, protože „tam orchestr bude dirigovat Brzouš“. Funése, nebo Belmonda vám pro tyhle účely namluvila umělá inteligence?
No jak jinak! Napřed jsem udělal pokus, že to namluvím sám, ale to prostě nebylo ono. Napodobit Františka Filipovského, aby to nebyla trapná parodie, je vyloučené. Když pan Filipovský zemřel, daboval Funése Jirka Krampol, a i když je skvělý a třeba Belmonda dělal fantasticky, Funése uměl jen a pouze Filipovský.
A teď umělá inteligence.
Ano, ale to byl spíš jen takový fór. Využili jsme tohohle strašáka umění pro dobrou věc.
Máte obavu z toho, co s lidskou společností udělá AI?
Obavu nemám, jen jsem na pozoru. Člověk má rád drama, a tak i z umělé inteligence děláme hrozbu lidské integrity. Já bych to neviděl zas tak černě. Věřím, že budoucnost má v rukou člověk, a právě on může rozhodnout, zda bude umělá inteligence dobrý sluha nebo zlý pán. Dost možná vznikne brzo film, který vytvoří AI, třeba k němu složí i hudbu a třeba bude výsledek skvělý. Já sám bych na něj byl zvědavý a rád bych ho viděl. Ale myslím, že my lidé nejsme schopní sdílet život s něčím umělým, myslím, že k tomu nutně potřebujeme druhého člověka, jsme takhle nastavení od přírody.
Ale je možné, že se za pár let budu divit, proč už po mě nikdo nechce hudbu do filmu.
Ondřej Brzobohatý (2023)
Filmovou hudbu jste chtěl studovat, ale takový obor v Česku neexistoval, přesto vás to dnes živí. Jak jste se to tedy naučil?
Byla to souhra různých okolností. Na studium v zahraničí nebyly peníze, ale naštěstí se z ničeho nic objevil jistý Milan Kymlička, skladatel, který v roce šedesát osm emigroval do Kanady, vrátil se v devadesátých letech a dělal například hudbu pro pohádku Viktora Polesného, v níž tehdy hrála moje máma. Protože věděla, jak moc chci dělat tenhle obor, zeptala se pana Kymličky, jestli se můžu přijít podívat na natáčení frekvence s velkým orchestrem. Bylo mi šestnáct a byl jsem z té příležitosti nadšený. Bylo to na mně asi dost vidět, a asi to bylo Milanu Kymličkovi sympatické, a tak mi dovolil, že můžu chodit k němu domů a pozorovat ho při práci.
V čem to pozorování spočívalo?
Sledoval jsem, jak hraje na piano, přetáčí si video z filmu a dělá si poznámky do not. Podle těch poznámek pak psal takzvaný particell, v němž je zaznamenána melodie, harmonie a basy, a to pak dával asistentům, aby to rozepisovali do velké orchestrální partitury. Možnost pozorovat Milana při práci jsem využíval od šestnácti až do čtyřiadvaceti, návštěv bylo nespočet.
Středoškolské a vysokoškolské studium v jednom, navíc jste měl učitele z nejlepších jen pro sebe.
Důvěřoval mi, že nejsem úplnej jeliman, viděl mou potřebu se učit a pochopil, že jsem filmovou hudbou posedlý. Milan Kymlička se dobře znal s Michalem Horáčkem, dělal mu například aranže smyčců pro desku Ohrožený druh, a když se na něj obrátil s orchestrací pro muzikál Kudykam, Milan řekl: mám tady jednoho šikovného kluka, jmenuje se Ondřej Brzobohatý, on to zvládne, já mu budu dělat supervizi. S touhle dohodou Milan odjel zpátky do Kanady, ale už se bohužel nikdy nevrátil, protože zemřel. A já jsem to pak celé dotáhl a udělal si takovou vlastní disertační práci z orchestrace.
Řemeslo vás naučil mistr osobně.
Teorii určitě a praxi jsem pomalu získával tím, jak mi filmaři postupně dávali nabídky. Třeba režisér Dušan Klein mi dal příležitost, abych napsal hudbu k filmu Zakázaný člověk, což byl film o Karlu Havlíčkovi Borovském, pak si mě všimli Karel Janák, Jiří Strach, když dělal dvojku Anděla Páně a už to jelo. A jede do teď, naštěstí.
Autor hudby k muzikálu Anděl páně Ondřej Brzobohatý po premiéře s představitelem hlavní role Ondřejem Rychlým (2023)
Anděl Páně je i muzikál, který navázal na úspěch filmové pohádky a pokud vím, daří se mu i v divadle.
Popularita filmu pomohla, to určitě, ale diváci nechodí jen proto, že to byla úspěšná filmová pohádka. Lidi poprvé přijdou ze zvědavosti, třeba díky dobrému marketingu. Ale pokud to představení neuděláte dobře, už se nevrátí.
Ještě jednou na stejné představení?
No samozřejmě.
Víckrát si přečtu knížku, myslím, že na dva filmy jsem šla dvakrát do kina, ale ještě nikdy jsem se nevrátila na stejné představení do divadla.
Tak běžte na Anděla Páně a třeba se vám to stane. Já jsem řadu věcí viděl víckrát. Napadá mě třeba představení Diktátor s Filipem Březinou, na tom jsem byl v divadle ABC už třikrát. Mimochodem, je to naprosto strhující hra a Filip pod režií Martina Čičváka předvádí fantastický výkon. Je to skvělý herec!
To mohlo posoudit širší publikum, když hrál hlavní roli v seriálu Smysl pro tumor. Ale popište mi přesně důvody, proč jdete víckrát na stejné představení. Třeba i kvůli jinému obsazení? Například v muzikálech jsou běžné alternace.
Nejen kvůli tomu. Představení je výjimečné v tom, že se děje v ten daný moment, v jeden konkrétní okamžik, to je to kouzlo živého hraní, přece! Když byl táta v Divadle na Vinohradech, viděl jsem představení Jacobowski a plukovník asi třicetkrát. Ale uznávám, že já jsem v divadle vyrostl a mám to trochu jinak, je to pro mě naprosto přirozené prostředí.
Ondřej Brzobohatý a Daniela Brzobohatá (2023)
Skládáte hudbu pro filmy či muzikály, máte čas a chuť na „normální“ písničky?
Mám a baví mě to. Je zábavné slyšet jak v hlavě a krku někoho jiného zní něco, co já slyším, když to píšu. A ideálně když to zní líp, než když si to sám zpívám. Což se samozřejmě často děje, protože já žádný extra skvělý zpěvák nejsem.
Kdy vás to třeba hodně bavilo? Nebo u koho?
Když jsem skládal pro Richarda Müllera. Ani jednu písničku bych nedokázal zazpívat tak, aby měla takovej s prominutím m*d, jako když to zpívá Richard. Moc rád skládám pro ostatní.
Viděla jsem vás jako běžného diváka na koncertě Ewy Farne…
Ona je úžasná. Vidíte, to je přesně ten koncert, to vystoupení, na které bych šel hned druhý den ještě jednou. Velká energie, skvělý hlas, super písničky, chytré texty, skvělá show... kulturní zážitek, jak by měl být. Dá se to zcela jistě srovnat s koncerty, které jsem viděl v zahraničí.
Dal jste to Ewě vědět?
Ona ví, že ji obdivuju a vždycky když má nějakou hezkou novou písničku, napíšu jí. A fakt to nepíšu každému! Dá se říct, že ona je jedna ze skromné hrstky mého obdivu vůči českým interpretům.
Jakou hudbu máte vlastně nejraději?
To se těžko specifikuje, ale vždycky mám rád, když je hudba postavená na dobrém beatu a když je autentická. Vyrostl jsem díky tátovi na černošské muzice a nějak mi to zůstalo. Hrdinové mého dětství byli Ray Charles, Stevie Wonder, jejich písničky jsem hrál na piano jen z toho, jak jsem si je odposlouchal z desek.
Ondřej Brzobohatý a Ondřej Brousek v silvestrovském pořadu Největší flám s Jiřinou Bohdalovou (2021)
Ale před pianem jste ještě docela dlouho hrál na housle.
To nebyla zrovna má svobodná volba. Táta si to přál, a protože jsem ho měl rád, cvičil jsem, a to dost – i když jsem věděl, že houslista nikdy nebudu.
Chytit tón na houslích je o hodně těžší než na klavíru.
To je. Klavír byl pro mě a pro naše sousedy velká úleva. Obdivuju všechny houslisty, kteří dokážou zahrát čistě byť jen jeden tón. Když vržete, nedá se to poslouchat.
Jaký je to pocit, když si před orchestr stoupnete jako dirigent?
Dirigování jsem sice na konzervatoři studoval, ale jako dirigent jsem docela marnej, i kvůli tomu, že jsem se daleko víc věnoval klavíru. Když si občas diriguju nějaké své filmové věci, musím vědět, že jsou jednoduché a nástupy nejsou komplikované, jinak jsem dost ve stresu.
Ale večery s francouzskou filmovou hudbou si dirigovat budete.
Protože ty melodie dokonale znám, mám je v krvi. V tomhle případě strach nemám, vím, že si to z pozice dirigenta užiju. Ano, je to možná drzost vůči profi dirigentům. Na druhou stranu, taky bych se neurazil, kdyby oni začali skládat.
Kolik muzikantů budete pod taktovkou řídit?
Asi pětadvacet.
Tak to zas není tak moc.
Víc bychom ani nezaplatili, je to spíš divadelní představení.
4. června 2023 |
Jak se muzikanti na takové představení shánějí? Není to práce na dlouho, zřejmě jen na pár týdnů.
Je to těžké. Byl bych raději, kdybychom je mohli daleko lépe zaplatit, jenže to bychom museli výrazně zdražit lístky, nebo mít větší kapacitu hlediště. Muzikantské odbory u nás nefungují tak, jako v zahraničí, kde si cenu domlouvají přece jen trochu snáz. Sám jsem si muzikantským životem prošel, znám to i z druhé strany, vím, jak náročné je cvičit, kolik času to zabere. Ti hráči si zaslouží být dobře finančně ohodnoceni.
Jakou částku muzikant za jeden takový koncert, dejme tomu za Le Magnifique, dostane?
To záleží na konkrétním umělci. A také na nástroji, který v orchestru zastupuje.
Nemají všichni stejně?
Ani nemůžou mít. První housle mají třeba sóla, stejně tak kytaristi a rytmika, díky níž drží celá kapela pohromadě. Potřebujete dobré hráče a nemůžete jim dát patnáct stovek za večer. Někdo už má navíc svou danou hranici, pod kterou nehraje.
To musí občas dělat zlou krev, ne? Všichni se znají, rybníček je malý.
Jasně, že si to, kolik dostávají mezi sebou řeknou. S tím já nic neudělám. Možná bych byl skoro rád, aby v tomhle panoval jistý komunismus, aby měli všichni stejně, nehledě na nástroj, protože každý z nich své práci obětuje strašně moc. Nemůžu zavádět nové pořádky, protože na to nemám, ale jsem přesvědčený, že jejich práce není většinou ohodnocená tak, jak by měla být. Jsem šťastný, když jim můžu dát práci, ať už při natáčení filmové hudby, nebo právě při koncertech Le Magnifique. Nesmíme dopustit, aby zahynula kultura živého hraní.
Ondřej Brzobohatý jako Tiffany Richbitch překvapil Romana Tomeše v show Hedwig a její Angry Inch. (2024)
Celkem rozruch vyvolalo, když jste s dokonalým make-upem, v sexy šatech a blond parukou vystoupil jako excentrická Tiffany RichBitch. Berete drag queen jako druh umění?
Ne, že to já beru jako druh umění: on to druh umění, a především zábavy, opravdu je. U nás tenhle fenomén nemá zas takovou tradici, lidé tady travesty show pořád považují za lehkou zábavu pro vyhraněné publikum. Ale v zahraničí to bývá naprosto úchvatná podívaná, občas lepší než vystoupení původního interpreta, kterého nějaká drag queen imituje. Já to beru jako důkaz, že lidská bytost je hravá. A my si musíme hrát a třeba převlékání se za někoho jiného je zábavné, osvobozující. Někdo se převléká do ženských šatů, někdo si doma v obýváku na sebe vezme dres Manchester United, kouká na fotbal a je ve stejné euforii. Může to být cokoliv, jakmile je vám v tom dobře, není nejmenší důvod kolem toho dělat pozdvižení, nebo hledat v převlékání nějakou oplzlost. Ať si lidé dělají cokoliv je napadne, pokud tím neohrožují svobodu ostatních.
Jste divadelní dítě, kostýmy a paruky vám asi nejsou cizí.
Moc rád jsem vždycky pozoroval, jak jsou herci na jevišti úplně jiní než v reálném životě. Možnost měnit identitu mě prostě fascinuje. Navíc je to zábava, lidé odjakživa hledali způsob, jak se odreagovat. Třeba v legendárním londýnském divadle Globe se za ženy převlékali všichni chlapi.
Protože ženy tehdy nesměly hrát. Jenže vám se převlékání úplně nevyplatilo v soukromí, vaše bývalá žena na to poukazuje skoro jako na úchylku.
To nechci komentovat. Mám dnes úplně jiný život, ve kterém ten předešlý, o kterém mluvíte, nemá vůbec žádné místo.
