„Když budu mluvit sám za sebe, tak teď bych mohl se svým hokejem hrát určitě,“ povídal pětašedesátník pro MF DNES na nedávném setkání legend, které litvínovský klub uspořádal. „Můj styl byl agresivnější. Už tenkrát jsem byl hodně vylučovaný. Takže myslím, že dneska bych si vlastně moc nezahrál. Hokej byl za nás stoprocentně tvrdší.“
V civilu usměvavý, na ledě bouřlivák. Plnovousem, který nenosil vždy, a svým bubáckým kukučem budil hrůzu, nebylo radno se s ním pouštět do křížku. Ačkoli se na ledě jiskřilo víc než dnes, Karagavrilidis přesvědčuje: „Hokej nebolí!“
Krkolomné příjmení zdědil po řeckém tátovi Jordanisovi. „Dostal se sem za druhé světové války jako zajatec,“ prozradil legendární bek. „Bydleli jsme přímo na zimáku v Litvínově, padesát let dělal správce hokeji i fotbalu. Já to měl tři metry na led.“
Hokejový Litvínov pro sezonu 1976/1977. Vpředu zleva sedí Josef Ulrych, Ivan Hlinka, Miroslav Kapoun, asistent Vladimir Kýhos, předseda oddílu Alois Wild, trenér Horymír Sekera, Jiří Svoboda, Jiří Bubla a Dušan Zikmund, uprostřed jsou zleva masér Václav Šašek, Stanislav Motl, Jaroslav Kůrovec, Jan Deus, Jan Hrabák, Petr Opačitý, Petr Leška, Jordán Karagavrilidis, Vladimír Machulda a Jan Vopat, vzadu stojí Miroslav Rykl, Miloš Tarant, Zdeněk Bahenský, Stanislav Kousek, Jindřich Kokrment, Jaroslav Hübl, Antonín Waldhauser, Miroslav Daněk a Vladimír Macholda.
Za chemiky zvládl jedenáct sezon, v nich 445 zápasů a 172 kanadských bodů. Debutoval v ročníku 1976/77 a v prvním zápase nastoupil vedle Jiřího Bubly. „Pak si člověk říká, co víc může chtít. V útoku Ivan Hlinka s Milošem Tarantem, pro mě byl začátek kariéry jako z říše snů. Pro každého byl vrchol už jen to, že s nimi byl na ledě,“ vyprávěl pro klubový web.
V jeho sbírce úspěchů září i bronz z mistrovství světa juniorů v roce 1977. „Za Rusko tam byl Fetisov a celá tahle jejich generace. Během turnaje za mnou přišel trenér Američanů Lou Vairo s nabídkou emigrace do Minnesoty. Nedávno jsem si říkal, jak by život asi šel, kdybych tehdy utekl,“ uvažoval. „Jenže já na to neměl. Doma byli rodiče a představa útěku bez možnosti návratu byla nereálná. Každopádně bych byl asi jeden z prvních.“
Hokejový Litvínov se dojímal a klaněl legendám: Na nás chodilo 11 tisíc lidí |
Vojnu si odkroutil na Vyškově v nižší soutěži a domů se vrátil s plnou parádou, s Chezou oslavil bronz v roce 1982 a stříbro o dvě sezony později. „Měli jsme vynikající mančaft. Vláďa Růžička, Ivan Hlinka ke konci kariéry, Vláďa Jeřábek, Arnold Kadlec, Vláďa Kýhos,“ vyjmenoval své parťáky.
Jordán Karagavrilidis Karagavrilidis (vpravo) při ocenění legend v Litvínově. Bývalý hokejový obránce, 65 let. Odchovanec Litvínova, za který odehrál v nejvyšší soutěži 11 sezon, s týmem získal československé stříbro a bronz. Má bronz z mistrovství světa juniorů 1977. Končil ve Finsku a Itálii. |
Právě Kýhos byl jeho nejoblíbenějším spoluhráčem. „I když jsme měli hráče, kteří byli reprezentanti, on byl strašně nedoceněný. Přirovnal bych ho k Robertu Langovi, chytrý praváček. Vláďa měl cit pro nahrávku, nebyl nijak velký střelec, ale myšlení měl za čtyři hráče,“ poklonil se mu Banán.
Svoji přezdívku dostal od mládežnického kouče, když ještě kmital v útoku. „Dával jsem góly, on mě pojmenoval Jordák, banánek a už mi to zůstalo.“
Hokejové prostředí tehdy a dnes, to jsou podle Karagavrilidise rozdílné světy. „Dříve to bylo víc o srdíčku, asi jsme hokej měli víc rádi. Kluci sem přijdou, ani se neznají, je to jiný systém. Finance, to se nedá vůbec srovnat, co bývávalo a co je dneska. My hráli hlavně pro radost,“ vzpomněl na předlistopadové časy. „My všichni působili jen v Litvínově. Až ve finále jsme skončili někde venku, já ve Finsku nebo Itálii. Měli jsme ještě štěstí, že jsme se dostali do ciziny, naši předchůdci měli smůlu.“
S bývalými spoluhráči se už vídá jen sporadicky. „Na hokej nechodím, úplně jsem z toho vyskočil, není čas. Litvínov sice sleduji denně, ale jsem vytížený od rána do večera. Jsem pracující důchodce.“
Jordán Karagavrilidis (uprostřed) s kuchaři v Areálu Bomba, který provozuje jeho rodina.
S rodinou vlastní Areál Bomba v Lomu u Litvínova. „Máme tři rybníky, děláme rybařinu, svatby, různé akce. Hezká práce i koníček. Sem tam přijdou kluci od hokeje, Honza Vopat, Láďa Růžička se stavil, když tu trénoval, Martin Ručinský, Ondra Weissmann, svatbu tam měl Martin Havelka. Teď mají smůlu, jsme plní na celý rok.“ Karagavrilidis zase jede bomby. Jako kdysi na ledě.
