„Někteří fanoušci si myslí, že jsem kuchař, ale krví jsem policista a jako policista i umřu,“ tvrdí pětasedmdesátiletý muž s typickým knírkem, který léta pracoval na hospodářské kriminálce.
A pak, než ho od grilu odstavila zákeřná nemoc, si splnil sen a prodával své maxíky, klidně i čtyřicet centimetrů dlouhé klobásy. Před litvínovským zimákem se na ně stály fronty skoro tři dekády a byly tak vyhlášené, že někteří soupeři si je objednávali pro celý tým na cestu domů. Teď prozradil, proč je měl tak výjimečné. A taky zda se na své místo zase vrátí.
V čem vlastně spočíval úspěch vašich maxíků?
Zkoušeli jsme různou uzeninu, byli jsme nekompromisní k výrobci nebo dodavateli. Pokud nesplnili, co jsme chtěli, hledali jsme dál, dokud jsme nenašli takového, aby to ladilo podle našich chutí. Já měl vždy rád grilovanou uzeninu, klobásky, polopárky. Pátral jsem po něčem, abychom to povýšili. Hlavně chuťově.
Pivo a klobása, kde a za kolik? Velký test občerstvení na extraligových stadionech |
Jak jste toho dosáhli?
Namíchali jsme si vlastní směs koření, to nikdo neznal. V klobáse nesměla být chrupavka, to svinstvo, které se někdy do uzenin dává. To by byl konec. Vyžadovali jsme kvalitu. Ladili jsme to, možná jsem byl až nepříjemný, ale chtěl jsem, ať je to výborné. Když nám směs masa řezníkův míchač dvakrát zkazil, rozešli jsme se a tu várku klobás ani neprodávali. Radši prodělám než si zkazit jméno.
Je kumšt ugrilovat dobře klobásu?
Já k tomu nikoho nepustil, obsluhoval jsem tři grily. Jako musí řidič srůst s motorem automobilu, poslouchat ho, tak já musel srůst s uzeninou. A musel jsem mít na ni chuť. Do šťávy na pánvi jsme přidávali syrovou cibulku a naše koření. Měli jsme svého pekaře. Když mám dobrou uzeninu, musím mít i dobré pečivo. Nad grily jsem udělal rošt a vůně z grilu šla i do těch baget, rozkrojených a obrácených řezem dolů, aby to mělo křupavost. Klobásu jsem nikdy nepodal neugrilovanou, musí křupat a být teplá. Ta naše byla dlouhá, měla klidně 40 centimetrů.
Pamatujeme, za jednu přestávku v hokeji skoro nešla sníst.
Nemám rád, když si dám v Mekáči hamburger a prokusuji se pečivem k tomu, na co mám chuť. Žádný zákazník u mě nemohl odejít s menší porcí. Když nebyla klobása dost velká, další kousek jsme přikrojili. K tomu byl kečup, hořčice, pórek, jako příloha lutenice, cibulka, chilli koření a ještě to naše extra koření. Mně se i teď sbíhají sliny! Hned bych si dal.
Kdo přišel na to, že budete klobásu dávat do bagety?
Já s manželkou. Nikde jsem to neviděl. Možná v Německu, ale tam měli malou. Jezdíme se tam dívat na vánoční trhy a říkali jsme si, sem kdybychom přijeli s našimi bagetami, to by Němci mlaskali.
A co vaše speciální koření? Prozradíte jeho složení?
Kdepak! Znal jsem ho jen já, je to několik koření, aby se to nehádalo a mělo to šmak. Nikomu to předávat nebudu. Říkal jsem, až umřu, tak ať si to ten nový vymyslí sám. Ať si láme hlavu. Když jsem měl zdravotní problém, uvažoval jsem, že bych stánek někomu přenechal a naučil ho to. Moje děti jako malé pomáhaly, ale dělat to teď nechtějí, mají svoje podnikání. A někdo cizí? Já bych cenu nešponoval, ale každý by to chtěl za hubičku. A hned hodně vydělávat. To je chyba.
Jak jste to dělali vy?
Musíte si nejdříve natáhnout zákazníky. My o ně taky dlouho bojovali. Přijeli jsme do Ředhoště na trhy, kde byly v neděli mraky lidí. Někdo tam prodával ušmudlané polopárky, měl frontu, protože lidi byli zvyklí. Řekli jsme si, že dáme solidní nízkou cenu, velké porce. I za cenu toho, že dva tři měsíce pojedeme fifty fifty. A lidi chodili. Ještě než jsme otevřeli, už stáli frontu a brali si naši uzeninu domů. To mě nabíjelo.
Fanoušci v Litvínově měli vaši klobásu rádi. Chodili někteří na hokej vyloženě kvůli ní?
Za pultem se dozvíte strašně informací, je zajímavé, jak se vám lidé svěřují. Třeba Pardubičáci nám přivezli perník a říkají: Hokej na houby, ale ty klobásy nám za to stojí, zase přijedeme! Dokonce fanoušek z Chebu mi přivezl před koncem roku whisky nebo koňak, poděkoval. Nevím, kde vzal na mě telefon, zrovna nedávno mi volal a přál štěstí. Potkávám fanoušky, kteří jsou oblečeni v triku s naší klobásou, které nechal vyrobit klub. Udělalo mi to dobře, ale bylo mi to i trochu líto...
S prodejem klobás v Litvínově jste skončil kvůli vážným zdravotním potížím. Jak jste na tom teď?
Jsem dobrý, ale člověk dovnitř do těla nevidí. Nevím, co bude.
Jan Macháček, který proslavil hokejový Litvínov tím, že prodával maxi klobásy, na které se sjížděli fanoušci z celé České republiky...
Vyléčil jste rakovinu?
Můj názor je, že to stoprocentní nebude, ale normálně pracuji na chatě, na baráčku, věnuji se vnoučatům. Máme jich pět, tak si to užívám. Jezdím na kole, chodím pěšky, rozhodl jsem se bojovat. Baví mě žít!
Jak dlouho jste v Litvínově vaše maxi klobásy prodávali?
Osmadvacet let. Začínali jsme v 90. letech, dostali jsme se sem díky Petrovi Kalivodovi, který tady měl restauraci. Předtím nás sem nikdo nechtěl kvůli konkurenci, já to chápal. Ale Petr nám vytvořil místo dole přímo u brány, řekl nám, že mu nevadíme. A za slušný peníz nás nechal prodávat.
Litvínovští fanoušci nejvíc vzpomínají na mistrovskou sezonu z roku 2015. Jaká byla pro vás, když stadion praskal ve švech?
Masakr! My počítali, že to bude velké. To bylo tolik lidí, že jsme byli úplně ucpaní, nezastavili jsme se. Žádná přestávka pro nás nebyla, to se prodávalo v jednom kuse. Člověk se ani nenapil, aby si nepotřeboval odskočit a klobásy se nespálily. Byli jsme v přívěsu tři: já, manželka a brigádnice. Museli jsme být sehraní, každý měl svoji úlohu.
Chodili na vaši klobásu i hráči?
Nechci je naprášit, ale brali si je s sebou. Vzpomínám, jak manažer soupeře přišel před zápasem, jestli by si nemohl objednat 28 nebo 35 maxíků do autobusu. Těch týmů bylo víc. Chodili i sami hráči. Třeba Michal Trávníček, Radim Skuhrovec, ten je měl rád hodně opečené. Jirkovi Šlégrovi taky chutnala naše uzenina, i Arnoldu Kadlecovi. Měli jsme tady skvělé zázemí, vážili si nás tu.
Pivo a klobása, kde a za kolik? Velký test občerstvení na extraligových stadionech |
Dá se v nadsázce říct, že vaše klobásy zvedaly návštěvy?
Samozřejmě hokej byl na prvním místě, ale vím, jak to mám já. Když jedu do Prahy na oblíbený Václavák a Staromák, neodejdu, aniž si tam něco nedám. Napřed chvíli studuji, jak to dělají, kam pro uzeninu sahají, pak si ji objednám. Když jsme skončili v Litvínově, hodně fanoušků říkalo, že už to nebude ten hokej. Doneslo se mi, že jsme jednou dokonce vyhráli soutěž o nejlepší klobásu v extralize, to nám udělalo dobře.
Podařilo se vám někdy zhlédnout aspoň kousek zápasu?
Díky dětem ano. Mám dvě dcerky a staršího syna, děti měly odmala zástěrky a pomáhaly nám. Já jsem velký fanda litvínovského hokeje. Když se kluk naučil grilovat, já se díval na hokej a těsně před koncem třetiny jsem vyběhl, oblékl bílou blůzu a prodával. Jakmile děti skončily, skončil pro mě i hokej. Už jsem ho neviděl, jen slyšel fanoušky, jak křičí gól. Chybělo mi to. A že o naše jídlo byl zájem, o tom svědčí i to, že ačkoli bylo zrovna na ledě vzrůšo, stejně fanoušci vyběhli ven ještě před koncem třetiny, aby nemuseli stát velkou frontu.
Jan Macháček, který proslavil hokejový Litvínov tím, že prodával maxi klobásy, na které se sjížděli fanoušci z celé České republiky.
Neláká vás návrat?
Nejde mi o peníze, mě to nabíjelo, bavilo. Je milé, když někde sedíme a lidé se k nám hlásí. Dokonce v Harkánech, maďarských lázních, jsme potkali zákazníky z hokeje. Pokud bych se rozhodl pro návrat, kontaktoval bych vedení. Chovali se k nám velmi důstojně, když jsme končili. Kdykoliv jsme chtěli, mohli jsme na hokej s manželkou, dali nám volňásky. Minulý i současný management k nám byl velmi vstřícný.
Jak jste se k přípravě rychlého občerstvení dostal?
Budete se divit, já byl celý život kriminalista. Kšeftík mě vždycky nějakým způsobem táhl, i když moje profese byla zajímavá. Dělal jsem u policie do padesáti. Na dovolené v Hracholuskách jsem sledoval stánkový prodej. Říkali jsme si se ženou, že to je ono, to by se nám líbilo. Koupili jsme avii, valník, skříň, přestavěli jsme to na otvírací bok. Chtěli jsme do Hracholusk, ale maminka dostala infarkt, sešlo z toho. Začínali jsme na ředhošťských trzích, pak autodrom v Mostě, hokej v Litvínově, na Matyldě jsme měli stánek.
Začátky byly složité?
Ředhošť, to byla škola. Velká konkurence, hodně občerstvení, musel jste na na sobě pracovat. Cena, kvalita, jednání s lidmi, ustrojení, já si potrpěl na bílé... Táhlo nás to na zimák, pak jsme se na něj dostali a končili jsme na hlavním parkovišti.
Proč jste kvůli stánku opustil profesi kriminalisty?
Kdybych ještě chvilku zůstal, měl bych dneska citelně vyšší důchod, ale mě to nebolí. Dělal jsem s mojí paní, to mě nabíjelo. Ale krví jsem policista, umřu jako policista. Jen jsem postupně ztrácel motivaci.
Vyprávějte.
Já nastoupil v roce 1970 k dopravní službě, asi po čtyřech letech mi nabídli hospodářskou kriminalitu. Naučil jsem se to a přiznám se, že mi to šlo. Bavím se tím ještě dnes. Mám radost, když vidím, co hochům vyjde. Já se nebál. Lidi jsem nenálepkoval, bylo mi jedno, jestli je to funkcionář nebo někdo v montérkách. Když byl signál, dotáhl jsem to do konce. Posledních necelých pět let jsem vedl oddělení v Mostě. Pracoval jsem ještě deset let po revoluci. Pak jsem viděl některé věci, se kterými bych nesouhlasil a které se bohužel naplnily. Vidíme, kam až dnes korupce pronikla. I když jsem byl slušně hodnocen a odměňován a nabíjelo mě to, ztrácel jsem motivaci. Zajímal mě efekt, konec té práce. Moje vnitřní rozhodnutí se stvrdilo poslední akcí.
Jaká byla?
Šlo o dvě cisterny syntetického lihu z chemičky až na Moravu. A já akci velel. Byla to dokonalá práce, vyměňovali po cestě SPZ, firmy, řidiče. My dotyčného zadrželi. Ve stáčírně na nás vytáhl zbraň. Dopadlo to dobře, zpacifikovali jsme ho. Pak jsme se na okrese dozvěděli, že to je jeden z největších sponzorů politických stran a vnitra... Začala mě šetřit inspekce za nepřiměřený zákrok. Já jim řekl, že jsme ho mohli i zastřelit, protože nás ohrožoval na životě. Ale my život šetřili, tam vyběhla i jeho družka. Já si uvědomil, že mám doma tři děti. To mě tak trochu utvrdilo v tom, že je čas odejít. Ne že bych byl zbabělý... Vedení okresu nad námi drželo ruku včetně vynikajícího ředitele.
Brit, kterému jde hokej. Cool, psal mi Petr Čech, vypráví Kirk z Litvínova |
Máte případ, na který jste pyšný?
Ještě před revolucí se mi podařilo zrealizovat pohřební službu. Já přišel tragicky o tatínka kvůli plynové karmě, chodil jsem za ním na hrob. Něco mi tam nehrálo, díval jsem se na to trochu jako operativec. Jednou přišla žádost o prošetření, co se týká drtiče kostí ve spalovnách, to byl zájem z obecné kriminality, případná vražda. Rozhlížel jsem se, vzal si dokumentaci. První můj signál byl, že při obřadu vykazovali dva varhaníky. Musel jsem tam proniknout přes jakousi osobu, řekneme si na rovinu, uklízečku, ta ví nejvíc, šmejdí všude. Varhany měli jen jedny a já se toho chytil. Je to takové morbidní, ale účtovali každému dvakrát překládání nebožtíka, všechno zdvojené.
Zpět k hokeji. Hrál jste ho?
Ano, jako kluk, žák a dorostenec. Taky jsem jezdil i motokros a motokáry, ale bylo to finančně náročné. Hokej jsem hrál za Rudou hvězdu ligu neregistrovaných, to mě bavilo. Dokonce jsme byli na turnaji v Ústí, měli jsme služební maskáče, chrániče, někdo místo suspenzoru ručník, přijeli jsme jako šupáci. Jen trika jsme měli z klubu, přesto jsme v Ústí vyhráli. Hrál tam olympijský vítěz v boxu Bohouš Němeček, to byl dříč i na ledě! On kluky strhnul, zábavný člověk.
Dlouhá fronta na klobásy Jana Macháčka v Litvínově..
Vrátíte se s občerstvením?
Je to těžké... (lesknou se mu oči) Stoprocentní ne jsem neřekl. Ani doma. Určitě by se mi to líbilo, fyzicky se na to docela i cítím. Vlastně stejně jako policista umřu i jako opékač uzeniny. Já to miloval! Nezapomenu na jednoho zákazníka, který mě potkal na hřbitově u brány: Pane, můžu se vás na něco zeptat? Vy jste kriminalista a jste s manželkou v občerstvení? Mně to nesedí! A já na něj: Já nad tím takhle nepřemýšlím, dělám to ve volném čase a baví mě to. Není to uzavřené. Dodavatel uzenin drží férový slib, že ty naše klobásy vyráběl jen pro nás. Myslím, že kdybych se rozhodl, pokračoval by i on.
Je vidět, jak se vám stýská.
Vždycky říkám: jen život, který žijeme pro druhé, stojí za to. Tím myslím hlavně svoji rodinu, milovaná vnoučata, přátele. A třeba i fanoušky. Celé to dění mě nabíjelo.
