Jakmile je třeba věřit někomu novému nebo cizímu, každému to trvá jinou dobu. Někdo začne být přátelský a otevřený ihned, jiný potřebuje dny, týdny a někdy i měsíce. Existují ale i takoví lidé, kterým to nejde vůbec.
„U mě se to poprvé projevilo, když mi bylo deset let. Najednou jsem měl problémy se bavit s přáteli. Izoloval jsem se od ostatních, bál jsem se zapojit,“ vzpomíná František (37) a pokračuje. „Bylo to ale ještě horší. Ztratil jsem také víru v autority – v učitele, v trenéra fotbalu, dokonce v i rodiče.“
Nejprve si to všichni vysvětlovali dříve nastoupenou pubertou. Když se ale věc celé roky nelepšila, přišla na řadu terapie.
„Díky pomoci odborníka jsem dneska schopný v kolektivu nějak fungovat. A dokonce mám i nejlepšího přítele. Trvalo dlouho ho najít, ale teď bych ho nevyměnil za nic na světě,“ usmívá se člen prodejního týmu.
Jeho příklad dává velkou naději těm, kteří něco podobného prožívají. „Tato fóbie se skutečně projevuje v době, kdy lidé začnou víc přemýšlet o sobě a o ostatních, tedy právě kolem zmíněného desátého roku života,“ vypráví psycholožka Jennifer Littner s tím, že často to má souvislost s nějakým bolestivým odmítnutím.
„Mě třeba někdy v té době vyhodili ze základní sestavy ve fotbalu. Našel jsem si hned jiný sport, ale asi to nastartovalo onen proces strachu,“ přitakává i František.
Nejsilněji tento stav posléze ovlivňuje romantické vztahy. Vždyť pokud svému protějšku nevěříte, jak s ním chcete žít? Proto je dobré vědět, jak vnímat projevy tohoto stavu dřív, než začne být jeho vyléčení těžké. Čeho si všímat a jak na to reagovat?
Kromě toho, že se bojíte komukoli něco svěřit a věřit mu, je tu ještě několik nenápadných symptomů. „Tím zcela odstrašujícím je žárlivost. I ta totiž souvisí s nedůvěrou. Lidé trpící pistantrofobií prostě nedokážou pochopit, že když je partner mimo jejich dohled, nemusí je hned podvádět,“ varuje odbornice.
Fyzické projevy fóbieJelikož tento stav patří bezesporu do kategorie fóbií, tělo se při něm cítí jako při podobných trablech tohoto typu. Základní symptomy tedy jsou:
|
Stejně tak to ale platí třeba v pracovních kolektivech. Pacienti mají problémy se do nich začlenit, sami totiž nechtějí nic ze svých myšlenek prozradit, aby jim je někdo neukradl. A když nejsou ve společnosti kolegů, bojí se, že oni pracují na svých úžasných myšlenkách, s nimiž se pro změnu nesvěřili jim.
Kromě všeho zmíněného je tu ještě jeden velký problém – pistantrofobici nedokážou delegovat žádnou činnost na někoho jiného. V práci proto tráví hodiny a hodiny přesčasů a dřou jako koně jenom kvůli pocitu, že nikdo jiný to neudělá lépe nebo aspoň stejně dobře jako oni.
Platí to ale i v soukromí. „Péče o domácnost, ale také o děti, ať jich je, kolik chce, vaření, nákupy – to všechno musejí zastávat oni. Ostatní by to zkazili a nedej bože, aby se hlavně potomkům něco stalo,“ popisuje psychiatrička Nereida Gonzales.
Nevyhnutelný důsledek je nasnadě. „Takoví jedinci pak trpí přepracováním, naprostým vyčerpáním a často je nakonec skolí i chronický únavový syndrom nebo syndrom vyhoření,“ vypočítává na prstech ruky. A to už je, jak jistě chápete, obrovský zásah do života.
Jak tomu tedy předejít? Vyžaduje to hodně úsilí a ne každý to zvládne bez pomoci odborníka. Ale pokud máte silnou vůli a umíte sami sebe okřiknout, půjde to. Zásadou číslo jedna je přistupovat ke každému novému vztahu, ať už milostnému, pracovnímu, nebo přátelskému, s čistou myslí.
„Je potřeba naučit se nechat minulost minulostí, přestat se bát budoucnosti a myslet jenom na přítomnost,“ doporučuje expertka.
Nemusíte si s nikým druhým hned sdělovat detaily ze života. Začněte pomaloučku a polehoučku, na úvod prozraďte třeba jenom to, že máte psa, pak kterou rasu a nakonec, jak se jmenuje. „Když pacient zjistí, že informace, které předává, vyvolávají zájem, a nikoli smích, je pro něj jednodušší odhalovat víc ze sebe i svých myšlenek. Tím pádem zahajuje dříve nemyslitelný proces – proces důvěry,“ usmívá se Nereida Gonzales.
Zkuste se také přeformátovat. „Důvody, proč lidé okolí nevěří, jsou často v tom, že si představují nejhorší možný scénář. A ten je tlačí k zemi,“ říká odbornice. Jinými slovy – neřeknete na poradě, jak vás napadlo řešit těžkosti, protože v hlavě slyšíte, že se vám lidí vysmějí. Nevyjdete si s kamarádkou na kafe, protože předpokládáte, že vás už po druhé nepozve a vás to bude mrzet. Podobných příkladů jsou stovky.
„Zkuste to negativní schéma vyměnit za pozitivní ve stylu: možná už mě podruhé nepozve, ale já si to s ní aspoň jednou nádherně užiju,“ radí Nereida Gonzales.
Začněte také víc věřit svému rozumu, a nikoli jenom rozjitřeným citům. Ve většině případů totiž platí: ačkoli se emoce bouří a zrazují vás od důvěry, rozum tam někde v koutku pípá: je to nesmysl, nenech se zlomit, udělej to, co je racionální a správné. Jenže vy ho neslyšíte. Proto je potřeba ho vydolovat na povrch zemský tak, aby se vám zase mohl stát dobrým rádcem. Už spisovatelka Jane Austen totiž věděla, že rozum a cit patří k sobě. Jen je potřeba obojí dobře dávkovat.
